Markéta dorazila v sobotu ráno. Samo sebou nejela ani autobusem, ani ji nikdo nepřivezl, jak slibovala, ale autem. Prý ji je lépe. Neříkal jsem nic.
Markéta dorazila v sobotu ráno. Samo sebou nejela ani autobusem, ani ji nikdo nepřivezl, jak slibovala, ale autem. Prý ji je lépe. Neříkal jsem nic. Musel bych mít dlouhou řeč a výsledek by byl stejný. Takže jsem si ji užil, co tu byla. Vypadala spokojeně. Já také byl spokojený. Sice mě trápil Solaris, respektive OpenSolaris, ale takové trápení je spíš zábava. Zvládl jsem nejhorší. Ani jsem přes víkend nevytáhl paty z domova. Nějak jsem neměl potřebu. Celý týden mimo domov, v MHD, takže vždy když se udržím takhle doma, přijde mi svět, po těch dvou dnech v odloučení za dveřmi bytu naprosto vzdálený a nedá se říci, že by ona vzdálenost byla nějak nepříjemná. Kupodivu, to není věkem, ale potřebou jíž mám od dětství, co si tak vzpomínám.
Někdy na mě přijde chuť žít v tichu a klidu. Jen bigbít hraje. Dokonce jsem se díval v televizi na hokej. Nechal jsem se zlákat NHL. Ale v Kanadě a Americe tohle divadlo bude zřejmě velkolepější a umocněné i diváckou kulisou. Také jsem nevěděl komu fandit. Stejně jako většina diváků na stadionu. Ani nevím jak se jmenuje.Ten stadion.
Názvy sportovních hal se mění. Stejně jako se mění mnohé jiné zaběhnuté. Život plyne. Tedy Hérakleitos pravil „ Pantha Rei.” Vše plyne. No nekecal. Prohlíželi jsme z Markétou fotky z cest, z dětství i rodinné. Díval jsem se na ty známé tváře, co tu už nejsou. A bylo mi dobře. Občas mě chytí sentiment a vypravuji rodinné historky při prohlídce fotografií. Markéta se mě ptala mimo jiné ,jako mnozí další na důvod pojmenování mé nejmladší dcery jménem Babeta.
Jediný důvod o němž vím, je ten, že Petra po rozchodu se rozhodla, že nebude dbát na dohodu a pojmenovala dítě podle svého uvážení. Není to ošklivé jméno, ale samozřejmě jsem tím dostal tehdy najevo, že nemám nárok. Pobavila mě jedna taková hvězdička z nějakého seriálu na Nově, která prohlásila, že otcové mají zbytečně mnoho práv. Četl jsem to v bulváních příhodách na Seznamu.Taky si myslím. Uplně nejlepší by bylo, kdyby neměli žádná. Otcové. Žádná práva, žádné povinnosti a nechat dámám toužícím po klidu a svobodě trochu volnosti.
Sice takhle matkami „milovaným dětem” v životě moc pšenka nekvete, ale což. O děti jde až na posledním místě. Napřed práva na štěstí matek a pak teprve zájmy dětí. Markéta mi občas vypráví hrůzostrašné historky z dětského domova, kde pracuje, kde se prý jednoduše děti odloží, nebo jsou rodičům a především matkám, děti pro „skvělou péči” odebrány. Ale možná, že mě jen tak napíná. No nebudu se rozšiřovat nad svým oblíbeným tématem. Nikam by to nevedlo.
Důležitá je sledovanost, čtenost a hvězdička z Novy je jistě pro mnohé dámy „směrodatnější,” než dětská psycholožka, která s dětmi tohoto druhu pracuje dnes a denně. V případech, které mi popisovala, většinou ty matky neměly čas a otcové chuť. Fakt je jeden. Ústav asi není nejlepší místo pro malé děti a jejich citová deprivace se každým tam stráveným dnem prohlubuje, ale když nic jiného, jsou alespoň naživu.
Samozřejmě levicoví mluvkové budou mluvit o chudobě a strádání rodin, kde matky žijí jako samoživitelky. Žijí těžce, a je pravda, že to asi ty matky nemají lehké. Leckteré, ze zoufalství, si najdou prvního muže, který je ochoten snášet jejich děti. Snášet říkám, ne milovat. To se občas stane. Ale jen občas a velmi zřídka. Dost často ti muži ty děti nejenže nemilují, ale oni je ani nesnáší.
Obávám se ale, že se do situace, kdy to nemají lehké, dostávají matky minimálně z 80%, sami svou mylnou představou, že po rozvodu na ně čeká princ na bílem koni a ve zlatém brnění s cestovním váčkem plným briliantů pro ně a jejich děti volně k použití. Nečeká. Většinu roZvedených matek čeká jen hledání jiného partnera, který bude možná víc než jen k sexuálnímu použití. Prožívají mnohdy a mnohé podstatně nižší životní úroveň než jejich bývalí muži. Na ty se samozřejmě zlobí, že nebyli lepší.
Problém mnohých žen je v jedné věci. Neuvědomují si, že sice byly kdysi obletovány, byly cílem mnohých mužů, takže si například k otcům svých dětí dovolovaly věci, které jim procházely v dobách, kdy ještě jejich partneři byli zaslepeni zamilovaností, ale zamilovanost jejich mužů pominula, jejich krása zvolna odplývá, zůstávají starosti a nekonečná námaha, kde mnozí muži poslouchají drsná slova o své neschopnosti a najednou onen „neschopný muž” z ničeho nic zjistí, že pro jinou je ještě schopný, dobrý a v klidu odejde.
Pár takových mužů znám. Ono jich je bohužel víc než pár. Takže jednoho dne, když takový chlápek po tisící pět set devadesáté osmé slyší, že může jít, tak jde. A rád a klidně jen s tím kartáčkem na zuby a taškou, kde má noviny a trenky. S pocitem, že to zlé už má za sebou a čekají ho krásné časy. Což je samosebou stejný omyl, jako ten dříve zmíněný princ na bílé hajtře.
Oba dva žijí v mylných představách. Jen na jejich děti mylné představy rodičů dopadnou plnou vahou. Brilianty nejsou a děti se tátovi občas odcizí. Tratí nakonec všichni. Samosebou, občas je něčí odchod skutečně úleva pro všechny. Jenže myslím, že ta úleva je méně častá než pozdní hořkost plynoucí z omylu. od šedesátých let, kdy jsme se začali osvobozovat ode všech tradic a omylů minulosti, začala tradice, kdy, jak pan Pavlata kdysi napsal v jednom článku, že frackové vychovávají fracky. Fracky s malou sociální odpovědností, rodina se pro mnohé z nich stala naprostým přežitkem, kterým se není nutné zatěžovat. Bez úcty k čemukoliv a komukoliv. Včetně rodičů.
Ale právě při prohlížení těch starých rodinných fotek, kdy jsem si uvědomoval tu chudobu, kterou moji rodiče a jejich sourozenci zažívali. Jsem si uvědomoval ještě něco jiného. Na těch fotkách chudoba je evidentní. Jenže co je zvláštní, oni ji nikdy nebrali moc vážně. Tedy tu chudobu. Zřejmě jim nebránila v tom aby sami měli děti, vychovali je jak nejlépe uměli a v klidu umřeli. Za života si nikdy nijak zvlášť nestěžovali.
Oni si nestěžovali skoro vůbec. Nějak neměli, podle svého mínění, tak moc na co. Tedy oni říkali. Nerozváděli se, protože to v jejích očích byla hanba. Hanba protože věřili, že se s tou ženou, mužem musejí nějak domluvit. Byli tady děti o které bylo potřeba se postarat. Postarat znamenalo dát, najíst, obléknout a dát jim vzdělání. Nechat je vyučit.Vystudovat. Pak se děvče, hochu seber a starej se. Co jsme mohli udělali jsme. Nepamatuji se že by z těch devatenácti sourozenců, někdo něco zlého o svých rodičích před námi dětmi řekl. A mezi sebou teprve ne.
Deset dětí v jedné rodině, devět v druhé. Chudí jako kostelní myš a přece na rodiče vzpomínali s úctou a rozhodně žádný z nich neměl nevyřešené mindráky z dětství. Na mindráky nebyl čas a prostor. Maminka a tatínek, dokud byli děti doma, tak co dětem řekli, platilo.
Děti odešly a maminka už neporoučela, ale to neznamenalo, že by ji neměly v úctě. Maminka s tatínkem je vychovaly a jinak jim nic mimo té výchovy nedali.Nedej Bože, že by se mizerně chovali a maminka se to dozvěděla. Ten stud a ta hanba. Před matkou.
Světe div se. Žádná velká křivda se neprožívala. Matka pro ránu nešla daleko, ale žádný komplex, žádné trauma z dětství. Zřejmě nebylo tolik psychologů aby jim ty křivdy a komplexy vyrobili. Si občas myslím, když tak sleduji dění kolem výchovy dětí.
Tak i na tohle jsou ty staré fotky dobré. Konečně vůbec nebylo na škodu je prohlížet s dětskou psycholožkou. Podebatili jsme. Dokonce jsme se ani nepohádali. Ona Markéta také ví svoje. Což je dobře. Zřejmě ji ty teorie také moc nezkazily. Stejně jako mě.
Ono totiž skutečně stačí jen přemýšlet u starých fotek a zeptat se jak je to možné, že ty děti z těch zažloutlých fotek se tak rádi smály, o rodičích mluvily hezky a měly ty rodiče rádi. Sakra, vždyť neměli nic, když šli z domova. Na všechno si museli vydělat. A přesto… Jo jo, staré fotky někdy ukážou věci.