Někteří lidé, jak jsem si všiml mají potřebu provokovat. Oblečením, tvrzeními, uměním, náboženskými názory, vyvracením různých postojů atd. Prostě vším možným, co je tak napadne, většinou jen aby vzbudili pozornost. Aby upozornili na svou existenci.
Což o to, nic není špatného na tom, když člověk čas od času zavolá: „Hej, tady jsem, všimněte si mě.” Stejně jako není nic špatného na tom, chce-li se se někdo držet v pozadí a nijak na sebe neupozorňovat.
Ti, co mají potřebu na sebe upozorňovat, mají k tomu důvod. Jak už jsem řekl. Chtějí upozornit na svou existenci, aby si jich lidé všimli, diskutovali s nimi, mnohdy z toho důvodu provokují, protože provokaci považují za nejlepší způsob komunikace. Jiný způsob vlastně neznají.
Tohle platí do určité chvíle. Než okolí odhadne jejich záměry a mnohdy ona provokace přestane fungovat, protože přestane bavit ty kolem nich. Přestane bavit ono okolí, které zjistí, že má na starosti pro sebe důležitější věci, než je reagovat na provokaci, co má vzbudit zájem.
Pak jsou ovšem lidé, co provokují, aniž by nějak měli zájem provokovat. Dělají, co uznají za vhodné a výhodné, pro sebe, což mnohé jedince kolem nich shromážděných vede k tomu, že je chtějí dostat takzvaně do latě. Oni ani nehlásají nijak provokativní názory, nijak zvlášť nechtějí zaujmout, neboť je baví, přesně, to co dělají a nedělají si vrásky s tím, jak jejich okolí bere jejich zájmy.
Rád bych jasně řekl, že nemám potřebu kohokoliv soudit. Prostě lidé se nějak chovají a dokud svým chováním mě nějak neohrožují na životě, zdraví, nereaguji na ně. Což mnohé provokatéry nutí k další a další reakci, než zjistí, že tady se snaží zbytečně a odejdou jinam.
Ne, nejsem nad věcí a ani si nemyslím, že bych měl být. Uznám-li, pokud mě někdo skutečně ohrožuje, reaguji. Pochopitelně, kdy se cítím ohrožený a potřebuji reagovat je jen na mé úvaze. Neumím být nad věcí, jak rádi doporučují mnozí lidé, protože být nad věcí, je věc v případě ohrožení, nemožná. Jsme nastaveni pro boj a útěk. Tohle jsou dvě základní reakce, které nám umožňují přežití.
Takže žádat na člověku, co se cítí ohrožený, aby se necítil ohrožený je nesmysl. Možná mu můžeme poskytnout informaci o tom, že mu v tuhle chvíli nebezpečí nehrozí, možná ji bude schopen přijmout, možná ne. Takže, co z toho vyplývá. Velmi často provokující lidé, tedy ti záměrně se dostávají do sporů s druhými lidmi, kteří se cítí ohroženi.
Dost často neberou ohled ti provokující a neodhadnou možnou reakci. Pak se sami dostávají do situací, v níž rozhodně být nechtěli. Cítí se ohroženi a mnohdy nerozumí důvodům pro které se ti vyprovokovaní chovají, jak se chovají. Vlastně nechápou, že ne každý je ochoten, „být nad věcí„ snášet provokace, znehodnocování třeba své náboženské víry, případně osobní hodnocení lidmi, kteří třeba nerespektují určité morální postoje a mnohé další.
Provokace má své místo v komunikaci. Ovšem umět ji použít a umět ji zvládnout není samo sebou. Pokud provokuji, musím očekávat negativní reakci provokované strany. Provokatéři často nesou velmi nelibě, že jsou díky svým provokacím vylučování ze vztahu. Ze společnosti. Provokují, protože chtějí vzbudit zájem a nakonec je jejich provokace o zájem připraví. Stupňují svou míru provokace a zároveň stupňují svou míru osamělosti.
Nevěří, že pokud člověk příliš neprovokuje, drží se stranou, dost často vzbudí větší zájem svého okolí, než ti neustálí provokatéři. Jsou umělci, kteří nijak neprovokují, pouze existují a stejně jsou středem pozornosti. Díky svému umění. Jsou politici, kteří umí říct přesně v pravý čas pravé slovo, pokud bych parafrázoval Buddhu a ono slovo slyší přesně ti, co ho mají slyšet.
Většinou jsou to lidé, co opravdu něco umí a nepotřebují dokazovat své umění provokacemi. Přijdou, předvedou a svým uměním si udělají reklamu, takže si lidé předávají zprávu o jejich umění jen tak mezi sebou. Většinu knížek, filmů jsem přečetl nikoliv proto, že jsem četl nějakou extra reklamu, ale z toho důvodu, že mi někdo známý řekl: „Tohle je fakt dobrý, to stojí za to vidět, slyšet, přečíst.”
Vyvracet někomu politické, náboženské názory, považuji za zbloudilé. Lidé si něco myslí, něčemu věří, mají k tomu důvod. Pokud něčemu nevěřím, jako je třeba komunismus, nebo islám, nemám potřebu se jím zabývat víc než je nutné. Nemám potřebu komunistům vyvracet jejich omyly a usvědčovat je z nich. Stačí jen konstatovat fakta. Miliony mrtvých. Postavené přehrady a velmi mírné zvýšená životní úroveň ty fakta nemhou zakrýt. Stejně tak, tvrdí-li mi kdokoliv něco o mírumilovném náboženství. Tisíce mrtvých, zbourané památky a zotročené ženy. Fakta jsou fakta. Z toho důvodu necítím potřebu se třeba vyjadřovat k politikům.
Považuje-li někdo někoho za skvělého člověka, to samé. Fakta jsou naprosto nejdůležitější. Lidé, co nepovažují například kardinála Berana za slušného, schopného člověka, co zasluhuje úctu, mají jistě své důvodu pro hlásání takového názoru. Já si jen si tak vzpomenu, že žít kolik let v izolaci, omezen na svobodě, vlastně jen pro náboženský postoj a nezbláznit se z toho, zůstat při rozumu, vypovídá víc o člověku, než cokoliv jiného.
Takový člověk musel vyvinout hodně úsilí, aby zůstal sám sebou. To jsou ty fakta, kterého v mých očích staví na hodně vysoký stupeň. Ti, co tohle zlehčují, vypovídají sami o sobě. Nikoliv o kardinálu Beranovi. A nemám potřebu s těmi lidmi diskutovat, naskakovat na jejich provokace.
Pokud někdo tvrdí, že všichni lidé jsou lumpové, pak je dobré se podívat na jeho minulost. Většinou se zjistí, že nejvíc mu vadí na druhých jeho vlastní chyby. Zloději nejvíc vadí, když někdo krade, protože pak on má toho méně k ukradení. Je zcela obvyklé, že největší hříšníci jsou nejvíce pohoršení ostatními hříšníky a bezvýznamným jedincům vadí významnost druhých.
A mohl bych pokračovat. Osobně považuji za ztrátu času se s takovými lidmi dohadovat, protože si myslím, že je lepší se držet z jejich dosahu, než investovat svou energii do jejich změny. A ještě k tomu zadarmo. Byly doby, kdy jsem si připadal jako hlas volajícího na poušti. Stálo mne to hodně sil a výsledek byl nulový. Takže jsem změnil postoj.
Dnes přijde třeba dáma, vysvětlí mi za své peníze, že ona nemá žádnou potřebu spolehlivého partnera, protože chlapi jsou všichni stejní a takového jakého by ona chtěla, neexistuje. Já ji vyslechnu, řeknu jí: „Inu, když trváte na tom, že je lepší být sama, bez chlapa, proč ne? Máte mít, co chcete. Vaše rozhodnutí. Nejsem ten, co ví, co je správné. Jsem jen ten, co ví, že bych nechtěl být sám jako jste vy. Dnes večer, nebo na konci života. Že mi není jedno, jestli na mne někdo jednou vzpomene v dobrém, nebo zlém. A jestli se za mne bude mít, kdo modlit, či ne. ”
Dokonce ji dám za pravdu, že ji vůbec nemusí vadit, když zůstane na konci života sama ze svými vzpomínkami na zářnou kariéru a pracovní úspěchy. Bez dětí, bez potřeby být jim třeba prospěšná. Dokonce, že ji může být i jedno, zda na ni někdo v dobrém vzpomíná. I takové postoje jsem zaznamenal. Pochopitelně si myslím, že většinou jsou to silácké řeči a když ten čas přijde, ono prožívání je trochu dost odlišné od těch prohlášení.
Já osobně bych o tu radost být připraven být nechtěl. Mít děti a partnera je sice vysoké riziko, ale co je život bez rizika a těžkých chvílí. Pak člověk nemá ani na čem vyrůst. O tohle bych přijít nechtěl.
A klidně nechám těm genderovým aktivistkám a feministickým bojovnicím jejich názory na zbytečnost manželství, na zbytečnost výchovy dětí za pomoci mužů i žen, jejich pohled na stejnost mužů a žen. A nehodlám je přesvědčovat o omylu. Počkám jak to nakonec s nimi dopadne. Mezitím si občas hodlám užít zábavy se svými vnuky. A bigbítu 🙂 Jo jo.