Je to o pocitu kámo

Real postoupil, což mne potěšilo, divadelní zkouška proběhla docela v dobrém rozmaru. Většina herců už text umí, noví dost zapadli.

Hosté, dvě možné herečky byly podle svého vyjádření vtaženy do děje. Což potěšilo. Nakonec, umění je tu proto, aby člověka jako jsem já těšilo. Smutku je na světě dost, tak aspoň za čas se jeden potěší lidmi, kteří mají zájem a snaží se. A další, co sice zatím neúčinkují, se nechají vtáhnout a zaujmout. Tohle je na divadle krásné. Ochotnickém divadle. Lidé sedí v panelákovém bytě, říkají své party, přemýšlí o textu a hledají v něm mnozí sami sebe.

Vrátím se k fotbalu Nemám rád ani německý fotbal, ani Bayern Mnichov. Nikdy jsem německý fotbal neobdivoval, i když uznávám jeho kvality. Dá se říci, že je to vše o pocitu. A přes pocit jak známo vlak nejede. Pocity nás řídí, pocity nám umožňují se správně rozhodnout ve svůj prospěch. Pokud je člověk kultivuje, učí se jim rozumět a třídit.

Je mnoho věcí, kde se řídím pouhým pocitem. I pocity kolem fotbalu. Ano jsou profesionálové, kteří plní všechny své hráčské povinnosti, dobře se na ně kouká, ale kluby, kde hrají, u těch nemám pocit, že je tam ta radost, ze hry, jako v jiných klubech. Bayern patří mezi ně.

Od mala mám rád anglický fotbal, italský a španělský. Brazilci byli dlouho mimo kategorie a jejich radost z fotbalu byla naprosto nakažlivá. Už ten jejich fotbal dnes není zas až tolik, ale Brazilci jsou Brazilci. A Péleho dodnes považuji za nejlepšího hráče všech dob.

U nás fotbal není zas až takové „náboženství” jako ve zmiňovaných zemích. Kde v Itálii, v Anglii přijde na menším městě na fotbal tolik lidí, co v české lize na všechny stadiony dohromady. Nějak ten profesionalismus v naši zemí, nemáme zarytý pod kůží. Ani obdiv k němu. Bohužel. Většina lidí, nejen ve fotbalu, doufá, že se to nějak udělá.

Nějak ano, otázka je jak? Ale tím nechci říct, že jsem zas až tak nespokojený. Ono, nic není tak důležité, aby se tomu muselo věnovat úplně všechno. protože pak člověk zjistí, že mimo toho povolání nemá nic jiného. Jak říkají zenoví mistři.
Když jdeš, tak jdi!
Když křičíš, tak křič!
Hlavně nekolísej!

Ano, o to jde, být při věci a dění v té věci a v tom dění. Nemyslet na výsledek, ale na proces. Výsledek se dostaví sám.

Lepší se učit, cvičit, pracovat deset minut v plném soustředění, než hodinu něco dělat a přitom bloumat od minulosti k budoucnosti. Jaká ta budoucnost asi může být, když nejsem plně v přítomnosti? Malá účast v přítomnosti je jedna z věcí, co vytvářejí potíže mezi lidmi.

Buď jsou příliš v minulosti, nebo se zabývají budoucností, málokdy jsou v přítomnosti, sami u sebe, u toho, co se s nimi děje, co zrovna dělají a buď se litují pro minulost, nebo přemýšlejí o výsledku, případně někteří herci, či hráči, nebo jiné povolání, o dopadu na diváka. Místo toho aby se zabývali tou činností v přítomnosti.

Byl jsem hodně roztěkaný člověk. Jediné, co mne dokázalo udržet v přítomnosti byla literatura. Pak jsem začal v dospělosti se pokoušet udržet koncentraci při různých mentálních a tělesných činnostech a projevila se ta snaha, ze začátku malá s pomalým výsledkem v celém životě. Najednou jsem měl úspěch tam, kde bych ho nikdy nepředpokládal.

Člověk se hotovým a zralým nerodí. Člověk se hotovým a zralým stává. Někdo musí dost dlouho víc být pozorný a bdělý, ale časem se naučí, co je třeba. Kdysi jsem četl názor, že pokud umí být soustředěný, což je vlastnost naučitelná, pak se má soustředit na to v čem je skutečně silný a rozvíjet ty vlastnosti.

V tom, v čem je slabý, jako já ve zpěvu, nebo vidění při kreslení, to může pochopitelně zlepšovat, ale nevěnovat tomu zlepšování zas až tolik času, protože pak mu nezbude čas na ty věci, kde je dobrý. Jak tak o tom přemýšlím, něco na tom bude.

Asi bych vzhledem ke své výšce, tělesné konstrukci nikdy nevynikl jako fotbalový stoper, nebo skokan do výšky, ale v chůzi, v gymnastice a jiných podobných disciplín, jsem měl větší šanci. No, nakonec nejvíc mne bavily dlouhé chodecké tratě. V úpolových sportech bych mohl mít šanci na úspěch, kdybych nebyl líný. Tak už to bývá.

Jsem rád, že jsem sport, podobně jako umění, mentální techniky dělal jen pro radost. Především pro svou radost. Nikoliv pro dokonalost. A práci jako profesionál, především pro peníze. Abych se uživil. Což nijak nevylučuje tu radost z práce. Jo jo.

Jo, tomuhle se říká radost z muziky