Cestou z blázince jsem se stavil jako obvykle na dobré jídlo, a cestou jsem dumal na pokračováním, příběhu Jindřicha, který jsem začal psát v pokračování knihy, kterou jsem vydal pod názvem: „Ze závis
Cestou z blázince jsem se stavil jako obvykle na dobré jídlo, a cestou jsem dumal na pokračováním, příběhu Jindřicha, který jsem začal psát v pokračování knihy, kterou jsem vydal pod názvem: „Ze závislosti do nezávislosti” s podtitulem „Spoluzávislí a nešťastní. Tahle další ponese stejný základní název a bude mít podtitul „Paradox abstinence.” Mám víc jak tři kapitoly, Tomášovi jsem k redakci poslal tři první a to jsem teprve u druhého dne Jindřichovy abstinence. Jenže, jak si píši, vždy mi vytane na mysli právě ty první tři dny, které pro svůj život považuji za klíčové. V knize nebude doslova zdokumentována minuta po minutě mých prvních dnů, ale bude tam z toho právě ten hrubý rámec.
Děly se tenkrát věci. Jako na objednávku. Byl sem na hromadě a přesto se během dvou dnů, našla lopata, kterou jsem tu hromadu průserů začal odhazovat. Zdánlivě z ničeho nic, se objevovali lidé a děly se děje, které potvrzovaly ono známe a mnohokrát citované heslo. „Kde je vůle, tam je cesta.” A já tehdy měl leda tu vůli. Jinak nic. Ani peníze, ani kamarády, ani zázemí, prostě nic, jen vůli nějak jít, někde požádat o pomoc a vykonat, co se vykonat má. A z ničeho nic se objevili lidé, našly se peníze a i síly.
Rád na tyhle tři dny vzpomínám. A od té doby nevěřím na boj, ale na odhodlání jít hledat cestu a možnosti a udělat, co s e udělat má. Ono se vždy ukáže ten směr i když si lidé myslí, že nevědí, neznají, tak nakonec zjistí, že vědí všechno a to málo, co nevědí jim vždy někdo řekne. Stačí naslouchat. A dělat.
Člověk se mění podle svého odhodlání
a podle svého odhodlání jedná.
Podle jeho jednání se utváří jeho charakter.
A podle jeho charakteru, jeho osud.
Říkají lehce parafrázované Upanišady. Neměl jsem toho o moc víc tenkrát, než ono odhodlání a víru. Občas jsem klesal na mysli a mockrát jsem to chtěl zabalit. I přes veškeré odhodlání. Naštěstí jsem to nikdy, přes veškeré potíže, co mě provázely celých těch dvacet osm let nezabalil. Vždy jsem našel něco víc, než je jen motivace. Našel jsem smysl, toho co dělám, co musím udělat a co chci udělat. Tak tohle mě napadá při psaní toho příběhu, co je veskrze vymyšlený a zároveň veskrze pravdivý, protože tak nějak podobně jsem ho prožil, cítil a uskutečnil. Je můj, jen můj ničí jiný. Protože ti jiní, mají svoje příběhy a jsou stejně pravdivé jako ten můj. Způsob provedení i prožívání se může lišit, ale zřejmě se neliší v obtížnosti a množství zákrut a zatáček na cestě životem s abstinencí.
Dlouho jsem se vyhýbal tomu napsat takový příběh. Nechtěl jsem a nechci skončit u laciného jásání nad tím, že je někdo střízlivý a abstinuje.Tím pádem je i šťastný. Mnohokrát jsem za těch dvacet osm let byl nešťastný, smutný, v depresi a zmatku. Ovšem. I díky abstinenci, ale nejen ji, jsem ze všeho vyšel. Všechny emoce jsem ustál.
Abstinence mi slouží. Slouží mi k životu, kde mohu žít podle svých představ a možností. Nic víc, nic méně. A není důležité jestli ten stav trvá 28 let, nebo 28 dní. I po dvaceti osmi dnech jsem mohl žít podle svých tehdejších možností, které se dlouhodobě rozšiřovaly. Tedy uvidíme, kam půjde ten Jindřichův příběh. Kde zastavím vyprávění a nechám čtenáře přemýšlet o konci. 🙂 Ještě to totiž nevím. To je výhoda vyprávěných příběhů. Mohou mít libovolný konec. Howgh domluvil jsem.