Dovolená se pomalu blíží. Začínám se mentálně připravovat. Neobjednávám si klienty, tím pádem ve volné dny, jako je sobota , neděle a středa, čtvrtek spím dlouho, čtu si, dívám se na fotbal.
Dovolená se pomalu blíží. Začínám se mentálně připravovat. Neobjednávám si klienty, tím pádem ve volné dny, jako je sobota , neděle a středa, čtvrtek spím dlouho, čtu si, dívám se na fotbal. Viděl jsem i tu včerejší „potupu” Brazilců Němci. Inu, kdo umí, ten umí. Nejsem fanda německého fotbalu, ale přehráli je a vyškolili v efektivitě. Tak se holt dnes hraje fotbal v Německu, potažmo v Evropě. Je vidět, že se jim začínají evropská mužstva vyrovnávat v individuální technice, v taktice je překonávají už dávno.
Venku je zataženo, tedy „čaruji” bych si vyčaroval hezké počasí na ten pěší výlet podle Labe a okolí. Loni jsem měl hezké počasí, letos uvidíme jak bude. Nějak bude. Vždycky nějak bylo. Samozřejmě, je-li hezky, většinou s se dovolená vydaří. Poslední dovolené od roku 2010, až na tu loňskou, co se počasí týče nebyly nijak extra zvláštní. Mokl jsem docela dost. Ale i to patří k životu. Člověk se na tuhle variantu musí připravit. Pak se dá přečkat i nepříznivé počasí. V hotelích a pensionech spím velmi málo, v posledních letech jsem tuhle variantu několikrát uskutečnil. Už stárnu, občas mívám choutky pohodlnosti, ale stejně nejraději tábořím někde v klidu, stranou, kde si odpočinu od lidí a všeho, co mě za ten den potkalo.
Někdy tohle mé chování vyvolává jistý úžas. Protože lidé jsou zvyklí být s někým a já na cestě nerad bývám dlouho s někým. Samota mi vyhovuje víc. Myšlenky plynou, sem tam někoho potkám, prohodím s ním pár vět a jdu dál. Na konci dovolené mám čistou hlavu, odejdou takové ty myšlenkové nánosy, které máme každý. Svět se sice nezmění, ale podle toho jak myslíme, takoví i jsme a jestli se zbavíme něčeho obtížného, pak se nám uleví. Někdo k tomu používá válení u moře, meditační setkání, nebo výstup na nějaký zbytečně vysoký kopec, já pěší putování.
Potřebuji určitou míru nejistoty a námahy, aby moje tělo i mysl neatrofovala, ale obojí posilovalo a čistilo se. Určitá míra námahy a nejistoty je nutná, stejně jako je nutná konkurence, protože tohle všechno nutí člověka využívat a za pomoci zátěže rozvíjet své obranné mechanismy a neustrnout. Lidé, co preferují nadměrné pohodlí, jednoduše zakrní. Tou nečinností prostě shnije. Ani se neopotřebují, jen se prostě rozpadnou.
Znám dost takových, co je přivezli dementní, nebo skoro dementní z toho chlastu a fetování, rozpadlé, nikdy nic nedělali, nikdy se neunavili, přesto jsou na hranici zkázy. Nebo se celoživotně přejídají a pak je sleduji, jak moji vrstevníci, skoro nevylezou do tramvaje, na sedadlo se nevejdou. Polykají prášky a nadávají na doktory, že je neuzdraví.
Jo, rychlejší už asi nebudu, nebo ne o moc, silnější také jen trochu, ale pořád mi dělá dobře ten kettebell a výlez do schodů. Dal jsem si na nějaký čas pokoj, protože mě bolely kolena, ale znovu jsem obnovil výstupy do pátého patra bez výtahu. Včera jsem risknul i v Kobylisích výstup na eskalátorech. Byl jsem zadýchaný, ale skoro celé jsem je vyběhl. Lepším se. Pomalu, málo, oproti minulosti, ale malý kšeft je taky kšeft, jak říkají moudří Židé.
Pomalu přibývají obrazy hry na motivy „Paradox abstinence” pod novým názvem „Týpek a Jolana.” Bavím se Týpkovou výřečností a Jolaninou skoro decentností. I hláškami ostatních účastníků. V těch dialozích mohu napsat více, než jsem napsal v knihách. Více je rozvinout. Utěšovat se tím, že já je říkat nebudu a ti, co je budou chtít hrát, se je budou muset naučit nazpaměť. Jsem zvědavý, jestli mě budou mít rádi. Hlavně Kryštof. Ten bude mít oproti Fagotu, stíženou úlohu, kde jen tklivým, kultivovaným hlasem četl, tak tady bude muset mluvit hezky zpaměti jako ostatní. Vypravěč nebude.
Ale přivedl mě ten vypravěč ve Fagotu na myšlenku, že bych tu postavu mohl použít i v románu. Dialogy, scény, střihy, vypravěč. Možná by to mohl být pro mne zajímavý experiment. Polo divadelní tragédie a nezaujatý odstup vypravěče. Konkretní osoba jako svědek událostí. Uvidím až se vrátím z dovolené domů. Mohu si s tím pohrát,
Vyzkoušet postupy, trochu zaexperimentovat, něco uveřejnit z toho experimentu na blogu. V každém případě, to ale bude příběh. Možná trochu delší než hra, trochu obsáhlejší s více postavami, ale jen a jen příběh. Žádná zpráva o stavu světa, která má demonstrovat zkaženost a hříšnost. Svět je zkažený a hříšný od počátků časů. Zkažený a jiný nebude. Bohužel. Pořád jsou lidé, co jim takzvaně nic nechybí a přesto jsou nešťastní a sami, hledají jak ukojit neukojitelné. Tak to bylo, tak to je a tak to bude. Nikdo na tom nic nezmění, leda že by změnil sám sebe. Asi jak to říká sv.apoštol Pavel:
…a kdybych víru měl, že bych hory přenášel, lásku bych neměl, nic nejsem. Jen měď zvučící a zvon vyzvánějící…