Čím méně kilometrů mi zbývá, tím větší lenosti trpím.
Čím méně kilometrů mi zbývá, tím větší lenosti trpím. Dorazil jsem do Dukovan, navigace ukazuje kolem 29 km do cíle, je poledne, takže dnes si dám ještě patnáct, zítra zbytek a v pátek, když Pán Bůh dá, přijede Martin a tradá domu.
Jsem docela unavený. Počasí vyšlo, prošel jsem se, vyčistil si hlavu. Viděl jsem se s lidmi, které mám rád. Navštívil místa, kde jsem ještě nebyl, jako je třeba Macocha. V tomhle směru jsem spokojený. Méně jsem spokojený s poklesem výkonnosti, ale s tím se asi musí počítat, že kondice klesne od určitého věku.
Zjišťuji, že si rád ulevím, už beru to pěší putovaní jako dovolenou. Na rozdíl od dřívejška, kdy jsem to bral jako trénink vytrvalosti a snášení útrap života. Byl jsem hrdý na to, co všechno vydržímˇ a snesu.
Tělo holt je opotřebované a jak zjišťuji, není nutné ho huntovat ještě víc. Takže jsem unavený, ale nejsem zhuntovaný. Což považuji za důležité. Koupil jsem si stan a mimo jedné bouřky vlastně nevím jak kvalitní je. Při bouřce do něj nenapršelo. Tak snad jsem peníze nevyhodil.
Ted jdu krajem, kde jsem před 39 lety žil. Od roku 1974 do 1976 pracoval a zažil dost zajímavých událostí. Přemýšlel jsem včera, kolik lidí si mě v té vísce ještě pamatuje. Asi to nebudu zkoumat.
Skoro čtyřicet let, to už mnoho těch pamětníků tam nebude. Moji vrstevníci, hlavně děvčata zřejmě vypadají jinak, podobně jako já a nechám si to v paměti jak to bylo. Ty děvčata i tu ves.
Prochodil jsem ten kraj tehdy, křížem krážem, jak za zábavou, tak za poznáním. Zažil jsem tu takové první zmoudření, když jsem přestal se zpíjet do bezvědomí a zaal se trochu přibližovat běžnému lidskému standardu.
Rád na to vzpomínám protože jsem se instinktivně naučil spoustu věcí, jak zvládat své chutě, odmítat nabídky alkoholu, uvědomil jsem si, že ne všichni lidé pijí a být abstinent neni handicap, ale možnost jak se dívat na svět jinak ně jsem se do té chvíle díval.
Ptala se mě Kristýna, jak člověk dojde k tomu, že se rozhodne abstinovat. Řekl jsem ji, že musi dojít na konec alkoholické stezky a přiznat si, že tohle je konec, dál cesta nevede a maximálně přešlapuje pak na místě, když se nerozhodne jít jinou cestou.
Takže na tohle jsem přišel v tomhle kraji. Snad proto mám k tomu místu, i když jsem zde prožil relativně krátkou dobu, takový emoční vztah. Od té doby se můj život, přes všechny peripetie i roční recidivu po osmi letech změnil k lepšímu. Jo ta víska se jmenuje Blatnice. Ale možná že se tam nakonec stavím.
No jo, třicet devět let. Dnes muž, co má víc za sebou než před sebou, tehdy 24 letý chlapec. Ale zase jak je to v logoterapii? Když se podívat do minulosti, tak vědět, že je v té nezměnitelné minulosti zapečetěno víc dobrého. Že se nemusím za minulost jen stydět. Jo jo.