Cesta na Gibraltar byla moje nejdelší a nejkrásnější cesta. Ale dva roky před tím jsem vyrazil pěšky do Itálie. Byla to má první cesta na takzvaný Západ jako chodce. Dříve, jak už jsem řekl jsem cestoval po státech socialistického tábora a i když jsem jezdil u plavby neměl jsem nikdy možnost se vydat někam pěšky. Takže v srpnu 9.8 1991 jsem vyrazil. Vzal jsem si to jako pouť k sv. Antonínovi do Padovy a potom k sv. Dominikovi do Bologně. Bylo to dva měsíce po tom co jsem u plavby skončila tak jsem si nijak nelámal hlavu s Německem. To jsem celkem znal i když je nutné říci, že Bavorsko ne. Tahle cesta byla pro mne důležitá právě v tom, že jsem si ozkoušel jaké to je být v „kapitalistické” cizině bez takové té opory, kterou přeci jen firma, co mě zaměstnávala poskytovala. Najednou jsem nedostával diety a peníze bylo jen určité množství bez naděje, že až dojdou, někdo dá další. Měl jsem docela od plavby ušetřeno, takže jsem nijak nestrádal, ale tohle byla situace zcela jiná. Nikdo se o mne nikde nepostaral. také jsem tehdy jako podnikal, takže opravdu, když jsem to zabalil, věděl jsem že až se vrátím nebudou žádné další peníze, které přibudou na účtu.
Bylo mi čtyřicet let, a jako mnoho ostatních v této zemi jsem se učil co to znamená být svobodný a sám na sebe odkázaný. Vyrazil jsem z Děčína pěkně po značce a kráčel směrem přes Velké Březno na Litoměřice. Od té doby vždy když jedu po střekovské straně do Ústí říkám si v Březně. „;tady se odbočuje na Itálii”. Vyštrachal jsem se do toho 150 m svahu stoupáku, který od Labe je nahoru a tam se vydýchal. Dostal jsem se k Litoměřicím a zůstal před nimi. Druhý den a následující další to šlo jako po másle. Stavil jsem se v Plzni u dominikánů, měl jsem tam kamaráda p. Prokopa, přespal jsem tam a ráno pokračoval dál. Rozhodl jsem se že přes hranice přejdu ve Všerubech. Mělo to pro mne zvláštní kouzlo, protože na sv. Kateřině jsem sloužil na pohraniční rotě, a tehdy to bylo víc než dvacet let co jsem tam nebyl. Byly doby kdy jsem předpokládal, že se to těch míst normálně nedostanu. Všeruby v té době byly přesně takové jaké jsem si je pamatoval z doby před dvaceti lety. Přešel jsem hranice a byl na bavorské straně. Musím říct, že Bavorsko a Bavoráci se mi velmi zamlouvali. Zjistil jsem, že Bavorsko je velmi podobná země Čechám a měl jsem pocit, že jsem doma. Konečně za posledních šestnáct let jsem v Německu strávil víc než polovinu času. Z domluvou zas tak velký problém nebyl, a Bavoráci se bavili, když jsem jim vysvětloval, že jdu pěšky do Itálie. Byli na mě velmi milí. To byla jiná zkušenost s Němci.
Vlastně jsem byl poprvé v životě v Německu jako soukromník. A poznával jsem lidi z té jiné stránky než jako zaměstnanec plavby. I z toho jsem měl trochu strach jak to přijmou. Ale jak jsem řekl, Bavoráci se bavili. Navíc bylo relativně krátce po převratu a tak ještě jsme byli docela přijímáni. Procházel jsem příjemnou krajinou směrem na Straubing, Landshut, Rosenhaim. Vzhledem k tomu že v Německu ostatně jako v celé západní Evropě je sice turistické značení, ale to se týká vlastně jen určitých tématických okruhů, šel jsem okresních silnicích. Byly v lepším stavu než u nás, ale většinou ve stejném klidu jako u nás. Procházel jsem neuvěřitelně upravenými vesnicemi, které byly naprosto architektonicky odlišné od severu Německa, které jsem znal.
Nocoval jsem pod širým nebem tak jak jsem byl zvyklý z domova a nevyskytovali se žádné problémy. Přívětivé Německo, ve kterém jsem byl jako doma. Celou cestu bylo hezky. V klidu bez problému jsem dorazil na rakouské hranice a čekaly na mne Alpy. Z těch jsem respekt měl. Nikdy předtím jsem ve velehorách nebyl. Šel jsem krásným údolím a kolem mě rostly kopce na jaké jsem opravdu nebyl zvyklý. Zatím jsem šel po rovině protože údolí bylo dlouhé a hluboké. A viděl jsem změnu nejen v krajině , ale i v lidech. Byli stejně přívětiví, dokonce v jedné vsi, když jsem se ptal zda smím přespat na hřišti, mě správce hřiště pozval k sobě domů. Celý večer jsem jim musel vykládat o komunismu. Některé věci byli naprosto pro ně nepochopitelné. Tak jako jsou naštěstí nepochopitelné pro naše děti.
Rakouskem jsem procházel směrem na Kufstain, Wörgel a Insbruck. Právě kus před Innsbruckem jsem byl hostem u lidí o nichž jsem hovořil v předchozím odstavci. Poradili mi abych se vyhnul Brenneru a Innsbrucku a dal se náročnější ale podle jejich mínění krásnější cestou. Jak nemívám ve zvyku dávat na rady tohoto druhu, udělal jsem tak, a Brenner a Insbruck jsem si nechal až na zpáteční cestu. Nelitoval jsem. Šel jsem sice 35 km ustavičně do kopce, ale na té cestě jsem ve výši 1750 m našel nádherné přehradní jezero. a to ještě dávno nebyl konec. Silnice vedla tunelem, ale pěší stezka vedla nad nádhernou propastí tak 300 hlubokou několik kilometrů, bylo nádherné počasí a hory kolem byly neskutečně a kýčovitě krásné. Přesně tak jak to vídáme na těch nádherných reklamních fotografiích. Bohužel jsem fotografoval na diapozitivy, a tak zatím z této cesty nebudou žádné moje fotografie, pouze se pokusím najít nějaké pěkné odkazy.
Nakonec jsem v jednom dni překonal výškový rozdíl 1880 m a došel jsem na vrchol Fischer fochu. 2250. vysoký. kolem byly mnohem vyšší kopce, ale v tu chvíli jsem měl svůj výškový rekord. Tam zároveň byla hranice mezi Itálií a Rakouskem. V podstatě na černo jsem překročil hranice a vydal sestupem do jižních Tyrol. Jižní Tyroly jsou krásná země, která dlouho patřila Rakousku, po po první světové válce připadla Itálii. Je tam dost velká německá menšina a mají určitou autonomii v rámci Itálie. Pokračoval jsem směrem na Brixen, ale před ním jsem odbočil a začal stoupat do Dolomit, Samo-sebou silnice vedla na docela vysoký kopec jménem Paso Rolle. I tam jsem šel celý den do kopce a posléze z kopce.
Dolomity jsou podstatně sušší než Alpy a už to nebylo tak jednoduché si opatřit vodu, tak jako v Alpách kde prameny a studánky byli na každém kroku, před každým stavením. A přesto, že v každém domě byl vodovod, tak všechny ty pramínky, studánky byli udržovány a opečovávány. V Dolomitech přes to že to ještě hodně bylo jakoby německé už byla cítit taková ta italská bezstarostnost. Sestoupil jsem z hor a pokračoval pádskou nížinou k Padově. Do Padovy jsem dorazil koncem srpna. Cesta rovinou byla příjemná, odbočoval jsem na vedlejší silničky, které šly souběžně s hlavní silnicí a dálnicí, ale byly klidné a bez provozu. Lidé byli milí a ochotní. Padova se mi moc líbila. Bazilika sv. Antonína byla stále plná poutníku, konečně je to národní světec Italů. Poděkoval jsem mu, že mě dovedl až sem a druhý den pokračoval na Bolognu.
Krajina se proměnila, byla kopcovitá a stále krásnější. Za dva dny jsem byl v Boloni, kde jsem strávil den, prohlédl si baziliku sv. Dominika, město a chystal jsem se na cestu zpátky
Vzhledem k tomu že jsem neměl čas jít zpátky pěšky, musel jsem se vrátit domu kvůli pracovním povinnostem, rozhodl jsem se že pojedu stopem. Měl jsem sice vyjednáno, že z Cortiny mě vezme autobusem jedna cestovní kancelář, ale protože jsem měl několik dní času, tak jsem si řekl „proč to nezkusit”. Konečně také jsem byl zvědavý jak to půjde. Podle svého dobrého zvyku, který už mám dlouhá léta, před každým takovým podnikem požádám o pomoc nějakého svatého. Zde to bylo jednoduché vzhledem ke skutečnosti, že Itálie se svatými jen hemží, ale nakonec jsem si vybral ty, které jsem každodenně žádal o pomoc při cestě. Sv.Pannu Marii, archanděla Rafaela, který je patronem poutníků a svého oblíbeného svatého sv. Antonína Padovského ke kterému jsem putoval a samozřejmě sv. Dominika. Možná někoho překvapí, že se modlím, ale mě to přijde samozřejmé, konečně dělám to celá léta každý den a mám vždy pocit, že je to velmi užitečné. Pro mne i pro okolí.
Samozřejmě v tak ateistické zemi jako jsou Čechy, kde každý něčemu věří, ale žádný nechce se vázat protože to je jaksi „nemoderní a směšné”je to nezvyklé. Mě je příjemné být katolíkem a nijak si nelámu hlavu nad tím, že jsou lidé, kteří o této církvi vědí velmi málo nebo nic a přesto o ni zasvěceně vynášejí soudy. Ale pojďme zpátky k putování. Jak jsem už zvyklý se spoléhat na pomoc svatých, tak mě to tak jako nikdy předtím nezklamalo. Jen jsem stoupl na výpadovku směrem na sever Itálie zastavilo auto a mladý muž, který uměl trochu německy mě vzal sebou. Jel jsem s ním hodinu potom zahýbal pryč z mého směru, tak jsem se utábořil na poli kukuřice a přespal do rána. Ráno vyrazil a postupně jsem se dostal až do Rakouska do večera. Zase jsem přenocoval a druhý den jsem byl odpoledne v Plzni. Šlo to jako po másle. V Plzni jsem sedl na vlak dojel do Děčína a byl konec. Ušel jsem asi 1200 km stopem také zhruba tolik, a vyzkoušel jsem si jak se cestuje po té Evropě, které jsme si zvykli říkat západní.
Udělal jsem zkušenost, že Němci, Italové jsou na lidi mého druhu velmi laskaví, že mají smysl pro humor a dobrodružství. Zažil jsem co to znamená se na celý měsíc ponořit do cizí země jako chodec. Zažil jsem několik příjemných setkání a s viditelným nepřátelstvím jsem se nikde nesetkal. Byl to úspěšný a příjemný test do budoucna. Akorát, že všechno šlo až náramně dobře. Měl jsem pocit, že to chtělo trochu víc dramatického náboje. 1 200 km a úplná idylka a dejchánek. Zadýchanost, pot do utrpení nijak nepočítám.Ani menší puchýře. Ty jsem měl celkem asi pouze dva. Jak říkám „hotovej mejdánek”.
© 2003 Jan Jílek