Britanie jako z knížky

….vládni Británie, vládni nad vlnami!…. Slyším-li jméno Británie vždy se mi vybaví slova, téhle neoficiální hymny Britského impéria. Jsem imperialista.

….vládni Británie, vládni nad vlnami!…. Slyším-li jméno Británie vždy se mi vybaví slova, téhle neoficiální hymny Britského impéria. Jsem imperialista. S Kiplingem věřím v „poslání” bílého muže, který by měl přinést civilizaci těm, kteří ji neznají. Britové to zvládli a vtiskli svou pečeť celému světu. Spolu s mnohými Brity jsem dodnes přesvědčen, že éra Britského impéria jakkoliv ostouzená a posmívaná byla tou lepší stránkou lidské historie. Kolonizovaná Afrika pod britským dohledem byla bezpečnou zónou, kde byl klid a životní úroveň vyšší než kdy je dnes. Indie sice byla podrobenou zemí, ale jsem přesvědčen, že bez britského vlivu by byla stále rozdrobenou zemí, kde by spolu válčili rádžové drobných indických států. Amerika, tedy ta severní má Britům také za co děkovat. Průmyslová revoluce začala v Anglii a bylo to Royal Navy (Královské Loďstvo), které zatrhlo obchod s otroky, všem těm, kteří sice hlásali demokracii a při tom měli doma otroctví. O parlamentní demokracii ani nemluvě. Ta byla v Británii dřív než zbytek světa tušil co to vlastně je. Nad British Empire slunce nezapadalo a Royal Navy udržovala klid a pořádek na všech světových mořích.Tak jsem tehdy viděl Británii, kde jsem nikdy před tím nebyl.

Musím říci, že po její návštěvě jsem názor nezměnil. Jestli ano, tak ještě k lepšímu. Kdysi se mě jeden můj známý ptal co se mi na Britech tolik líbí. Odpověděl jsem mu po pravdě. Jsou sebevědomí a jsou laskaví. Doma to jsou nejlaskavější lidé k cizinci, který cestuje pěšky. Nikde jinde se mi nedostalo tolik nabídek k pomoci. Nikde jinde mi lidé nevyhověli tolik jako v Británii. A ve Skotsku to bylo úplně nejvíc. Všechny vtipy o Skotech jsou nehoráznou pomluvou. Miluji Brity a Británii. Mám je rád i ze všemi chybami, protože jejich přednosti je daleko předčí. Jsem fascinován jejich historii, jejich přístupem k životu, jejich sebevědomím, se kterým čelili Hitlerovi, když to všichni vzdali. Obdivuji jejich humor, jejich houževnatost. Patřila jim čtvrtina světa, ale když zjistili, že udržet impérium by bylo nákladné a bez užitku, obětovali svoji prestiž, uvědomili si svoje limity a šli od toho. Bez krveprolití. Nikdy nikdo je neokupoval. Vládli sami sobě a vládli světu. A uměli mu vládnout.
To pro mne tehdy v roce 1997 všechno byla Británie. Ve svých 46 letech jsem se začal učit anglicky. A protože jsem se věděl že nejlépe se jazyku člověk učí v zemi kde se jim mluví, po tříměsíčním kursu na Britské radě a pilném samostudiu, jsem se rozhodl, že se vydám do země svých snů. Úplně nejpůvodnější nápad byl ten, že se tam na nějaký čas kompletně odstěhuji. Ale pak jsem dostal nápad, že bych mohl opět udělat cestu po Británii. Navíc má tehdejší přítelkyně Markéta tam byla před tím jako au pair a i když jsme plánovali, že se tam usadíme spolu, nakonec změnila rozhodnutí a vrátila se domů,. takže jsem se vydal sám na cestu. Koupil jsem si lístek na autobus, vzal si v práci neplacené volno, a koncem srpna po čtyřech letech jsem vyrazil za hranice. Začalo to skvěle a mě to skvělý průběh celou cestu. Už v autobuse, který byl plný mladých českých děvčat, které se buď vraceli zpět do Británie, studovat, pracovat, cestovat bylo veselo. Protože jsem si neuvědomil, že jídlo, které mám na cestu si musím z ruksaku vyndat, než ho dám do úložného prostoru. Inu nováček na dlouhých cestách autobusem. Holky se smály, a když zjistily co jedu do Británie dělat, rozdělily se se mnou o své jídlo. Byla zábava a jen lehká starost mě trápila aby mě do Británie pustil imigrační úředník. Kolem toho byla v autobuse největší tíseň. Povídalo se , cesta ubíhala a najednou jsme byli v Calais. Po šesti letech jsem vstoupil na loď. Od odchodu od plavby jsem nestál na bortu. Asi tři děvčata mi dala své adresy s telefonem, kdybych se dostal do potíží, a nebo kdybych si chtěl popovídat. Bylo to milé. Šel jsem na příď‘ protože jsem v dálce uviděl něco bílého. Bylo hezky a bylo vidět daleko. Skutečně byly tam. Bílé Doverské útesy. Jako v romantické knížce. Jako na pohlednici. V Doveru to proběhlo bez potíží. Starší úředník pobaveně sledoval mé klopýtání angličtinou a zavolal si překladatelku. V klidu jsem mu vysvětlil, že mám dovolenou a 500 liber, což mi podle mého mínění na ty dva týdny co tam hodlám být úplně stačí. To že hodlám projít z Doveru na sever Skotska a zpátky jsem se nezmiňoval. Měl jsem za to, že mu nemusím vykecat všechno. Dostal jsem vstupní vízum na 1/2 roku, prošel brankou a byl jsem v Anglii. Vzal jsem ruksak, počkal jsem až odbavějí holky, s nimiž jsem cestoval. Rozloučil jsem se s nimi, poděkoval jim za starost. Každá mi dala na cestu sladký polibek pro štěstí a vyrazil jsem. Prošel jsem Doverem a směrem na Hasting podle pobřeží jsem se rozhodl, že obejdu Londýn zleva.

Londýn jsem si nechal na zpáteční cestu. Slunce svítilo. Byl pátek. Druhý den v sobotu, jsem si všiml, že britské vlajky jsou na půl žerdi. Pustil jsem si rádio, které jsem měl s walkmanem a zjistil, že zemřela princezna Diana. To byl jeden z velmi mála smutných okamžiků, které jsem v Británii zažil. Před Hastingem jsem udělal vpravo bok a vyrazil na sever. Učil jsem se chodit po britských silnicích, učil jsem se opačně rozhlížet a zjišťoval jsem, že cestovat pěšky po Británii není tak jednoduché. Všude živé ploty, které těsně lemují silnice, téměř žádný odstavný proužek. Prostě málo místa. Někdy jsem si připadal jako v tunelu. Ano mohu zodpovědně prohlásit, že s pěšáky se v Británii moc nepočítá. Turistické cesty sice vedou po soukromých pozemcích, ale jsou samé zábrany, zátarasy, zamčené branky. Najít nocleh mimo privátního pozemku není nic jednoduchého. I když je pravdou, že mnohdy jsem na privátním pozemku prostě tábořil. V Británii jsem také měl novinku. Měl jsem stan. Ten jsem vyzkoušel už rok předtím, když jsem dělal svoji prázdninovou měsíční procházku po Čechách a Moravě. Ale v cizině to byla novinka. Takže tentokrát, už jsem hledal místo pro stan.Už to nebylo jako ve Francii nebo Španělsku, kde jsem si lehnul téměř kdekoliv, protože vždy jsem měl pocit, že když nestavím stan, tak nikdo nemůže ani nic namítat. Naštěstí jsem v Anglii zjistil, že stačí požádat a většinou to není problém někde na jednu noc stan postavit, přespat a ráno odejít. Jeden den, druhý den. Cesta ubíhala, už jsem byl na úrovni Londýna. Mířil jsem směrem na Oxford. Pokračoval jsem podle Temže a s dojetím objevoval místa o nichž psal jeden z mých nejoblíbenějších autorů Jerome Klapka Jerome v knize „Tři muži ve člunu”. Dorazil jsem do Oxfordu, zase jednou jsem zaplatil za ubytování v kempu. Počasí bylo krásné a čekal jsem kdy vypukne to anglické. Oxford se mi líbil. Anglie se mi líbila. Byla taková o níž jsem četl. Snažil jsem se komunikovat.Každý den se učil fráze. A to krásné, přišlo za Oxfordem. A jak už to bývá, bylo to nejméně očekávané. Narazil jsem na Anglickou soustavu plavebních kanálů z 18 století. To na obrázku je jeden z těch kanálů. Podle kterých jsem šel nakonec celý měsíc až na skotské hranice.

Skončilo určitá dřina spojená s hledáním místa na nocleh, skončilo napětí, které jsem prožíval na někdy velmi nepřehledných anglických silničkách, jak už jsem říkal, kde živý plot bránil řádně uhnout. Od toho dne to začal být výlet. Pohodlně jsem po rovinách, kolem kanálů ušel svých čtyřicet kilásků, Pohodlně jsem nakupoval. A co bylo nejlepší, kolem a na samotných kanálech žije komunita lidí, která má své vlastní lodě. Dávali jsme řeč, byli vykuleni, když mě viděli kráčet s klidem gentlemana podél kanálu. Nebyl pro ně problém mi nabídnout čaj, kafe. Občas nabízeli svezení. Chovali se ke mě jako k cestujícímu gentlemanovi. Prostě, můj společenský kredit byl velmi vysoký. Chovali se ke mě s úctou a dávali najevo že si váží toho, že mi Británie stojí za to projít pěšky. Jak řekl jeden starý gentleman. „Pane,Anglie není jen Londýn, a mě těší, že jste člověk, který má o Anglii zájem”. A nabídl mi svačinu. Takových setkání jsem při cestě podle kanálu zažil mnoho.
A vlastně nejenom u kanálu, ale ještě před tím než jsem nakročil ke kanálu jsem si to tahle šinul po takové silničce, která vedla přes malebnou vesničku, konečně jiné než malebné vesničky jsem v Británií neviděl a stál tam starý Roll-s Royce. Nikdy předtím jsem starého Roll-se neviděl tak jsem okukoval. Konečně těch novějších jsem také tolik neviděl. Odněkud se vynořil gentleman jak ze starého filmu. Slušně jsem pozdravil, odpověděl, všiml si mého přízvuk, zeptal se odkud jsem. Už dávno jsem se naučil říkat Československo, protože to bylo mnohem známější, než Česká republika. Řekl „vážně” a zeptal se jak jsem ocitnul zrovna tam, Rozvinula se řeč a nakonec i nabídl, že mě sveze. Byla to lákavá příležitost byly to jediné kilometry, které sem po Anglii ujel,asi 10. Ale nemohl jsem si dát ujít příležitost projet se v Rollsu. Krásné auto z roku 1925. Tak šel den po dni a Anglie mě okouzlovala čím dál víc. Počasí mi stále přálo a navíc jsem si uvědomoval, jak je příjemné mít stan. Protože se krátil den, tak byla dřív tma a zkusil jsem číst při svíčce ve stanu. Docela to šlo a navíc, když se ochladilo svíčka docela příjemně vytápěla stan. Přes den jsem cestoval, povídal s lidmi, dal jsem si záležet na tom abych každý den s někým promluvil. Bylo to taková úlitba tomu, že jsem původně přemýšlel, jak budu v Británii pracovat a učit se jazyk. Ale tohle mi vyhovovalo mnohem více. Sice nelepšil jsem se nijak závratně, ale při troše trpělivosti to docela šlo. Podle kanálů jsem pokračoval směrem na Liverpool a Manchester a dál na skotské hranice.
První člověk, se kterým jsem v Británii mluvil byl Skot. Seděl jsem v jednom parku na trávě jedl jsem a najednou si ke mě přisedl chlápek, pozdravil a evidentně se chtěl bavit. Šlo to ztěžka a nakonec jsme to zvládli.Hrdě řekl „jsem Skot”. Řekl jsem že jsem Čech a on poznamenal, „dobrý fotbalový tým” tím to bylo dané. Okamžitě se mi líbil. A takhle to bylo v Británii všude. Bylo to rok po mistrovství Evropy a tak nás měli v paměti. Další nezapomenutelné setkání s Brity jsem zažil ještě na Oxfordském kanále. Seděl jsem pod můstkem, pojídal nějakou šunku a vařil kafe. Z ničeho nic přišel gentleman v mém věku, pozdravil a řekl,„co takhle oběd”? Byl jsem překvapený. je pravda, že lidé kolem kanálu se mnou velmi často mluvili, zvali mě na čaj nebo kávu, ale to bylo jaksi tak jako mezi řečí. Tady mě někdo cizí zval k sobě domů, ale nijak jsem se neostýchal a dobře udělal. Byl to něco jako sochař, a měl ještě něco jako keramickou dílnu. I když to v Anglii nebývá zvykem z nějakého důvodu mě pozval domů. Bylo to navíc v neděli. Evidentně mi nechtěl nic prodat.Snad se o mě dozvěděl od lidí, se kterými jsem kolem kanálu mluvil, nebo měl nějaké jiné důvody. Nikdy ani tam jsem po tom nepátral. Vzal jsem to jako jednu z těch „náhod”, které nás cestou životem potkávají. Strávil jsem tam celé odpoledne. Snědl jsem vynikající anglický oběd.Pečené brambory ne slupce, pečené maso asi tříkilový kus pečený vcelku, vypil několik kafí a snědl nějaké sladkosti. Musel jsem vyprávět co jsem všechno už viděl a de jsem byl. Oni se mi pochlubili se svými cestami. Prostě jsem přišel do rodiny a chovali se ke mě jako bych tam patřil odjakživa. Dostal jsem příručku o historii plavebních kanálů, mapu Oxfordského kanálu. Pár dobrých rad jak tábořit a jak ne. Ukázali se jako užitečné. samozřejmě dostal jsem i pozvání a nabídku, až se budu ze Skotska vracet abych se stavil. Dali mi své telefonní číslo. Jméno jsem zapomněl, ale jak mi bylo když jsem odcházel a a jak mi bylo tam, se zapomenout nedá. Na anglické poměry to bylo hodně nezvyklé. Přiznám se že jsem si při zpáteční cestě dal tu práci a schválně jsem si zašel abych je viděl. přijali mě jako bych nikdy neodešel. Zase mi dali najíst, zase mi dali pár užitečných rad jak v Londýně, a zase jsem v klidu šel. Ta dvě setkání byla má nejpodivuhodnější v mém životě. Nevím jak se jmenují, ale pamatuji si je dobře.Vybaven mapou a radami jsem tedy směle vyrazil dál. Nejbáječnější na kanálech byla zdymadla. Nebyla nijak modernizovaná, byla na tom samém principu jako v 18 a 19 století a díky tomu, že se ovládala ručně, jsem čas od času pomohl zatlačit při otevírání a zavírání a tak se seznámit. Opravdu naprostá idyla. Takhle to šlo téměř až na skotské hranice.

Jedním z nekrásnějších koutů Anglie je Lake District. Kanály sice skončily, ale zase jsem cestoval mezi zelenými holými travnatými kopci, Stále to ve mě něco vyvolávalo až jsem si uvědomil, že mi to připomíná „Středozem a Pána Prstenů”. Nádherná jezera u kterých se sice nesmělo tábořit, ale vždy se našlo skryté místo kam jsem postavil stan a do rána přečkal. Došel jsem na skotské hranice a znovu jsem se dostal do jiného světa. Angličané jsou milí laskaví lidé, ale přeci jen potřebují čas aby vám otevřeli srdce a dveře. Skotové měli otevřené oboje a stále. Ve Skotsku nebylo nic problémem. „Potřebuješ vodu? Tak to máš asi i hlad? Přišel jsi do Skotska z Anglie a vlastně z Čech? No to musíš být pořádný člověk co ví co je dobrého.” Tohle bylo Skotsko. Nádherná země. s báječnými lidmi. Jen těch hezkejch ženskejch tam bylo ještě méně než v Anglii. To byla jediná vada Británie

Ale tohle Britům rád odpustím. Konečně v Londýně bylo pohledných dam víc než dost. Nutné je ale říci, že to nebyly ani Skotky ani Angličanky. Ve Skotku se počasí už zhoršilo. Vůbec to bylo zajímavé jak jsem prožíval ten postupující podzim. Stále víc a víc jsem se adaptoval. Zvykl jsem si stan skutečně považovat za domov. Každý večer jsem ukládal věci na stejné místo. Už mi nedělalo potíže jej za pár minut postavit , za pár minut složit. Stále více jsem i uvědomoval, jak člověk rychle dokáže svléknout civilizační návyky, jak rychle umí žít i v podmínkách, které jsou značně vzdálené tomu „normálu”, který by v dobách ještě nedávných byl považován za luxus nejvyšších vrstev.Začínalo mi i vyhovovat zkracování dne. Ve stanu nebylo vůbec zle. Mytí ve studené vodě mi nijak nevadilo, jídla bylo dost a naučil jsem se pít i rozpustné kafe, které jsem do té doby nepil. S penězi to vypadalo že také vyjdu, takže jsem měl celkem bezstarostný život. Každá moje cesta byla velmi odlišná, tahle se vyznačovala právě onou bezstarostností, pohodou a celkem neproblémovým průběhem. Občasný déšť ve Skotsku a zamračené nebe mi nedělaly vrásky. S tábořením to bylo podstatně jednodušší. Ne že by Skotsko bylo méně rozparcelované a oplocené, ale přeci jen živých plotů bylo méně, volných míst více a nakonec nebyl problém se na požádání utábořit i na nějaké farmě. V Británii jsem se setkal také s prodejnami na farmách, kde se prodávaly produkty hospodářství, relativně lacino. Sít supermarketů, kde nejraději na cestách nakupuji byla hustá, a pokud jsem potřeboval chleba a fazole, tak to taky nebyl problém nakoupit v malých krámcích, kterých byl všude dostatek.
Čím dál od centra Anglie a blíže ke hranicím Skotska se kanál vylidňoval. Sice u městeček sedávali kolem kanálu rybáři, kteří sem tam se zeptali kam že to kráčím, zdali nejdu také rybařit, ale jinak cesta byla většinou prázdná. Takovou zvláštností Anglie je, že na polních cestách, nebo veřejných je stále nastraženo dostatek zátarasů, které mají znepříjemnit život cyklistům, jezdcům na koni i pěšákům. Prostě velmi často jsem se prodíral s ruksakem různými prolejzačkami, za které by se nemuselo stydět slušné dětské hřiště. Ale jinak pokračující podzim postupně více vylidňoval okolí kanálu a vlastně nejvíc lidí byli lidé se psi. Jak jsem si všiml, tak každá slušná rodina v Británii má dvě děti a asi dva psy, někdy i tři. Psi jsou zásadně neagresivní. Konečně ten pocit jsem měl i z lidí. Možná jsou tam skupiny fans, kteří se z radostí poperou mezi sebou, ale jinak jsem se nesetkal skutečně s nějakým vyloženým hulvátstvím. A všiml jsem si ještě jedné důležité věci a to při prvním i druhém pobytu. Na jednu stranu si z čistotou veřejných prostranství zas až tolik hlavu nedělají, ale na stranu druhou, sociální zařízení jako WC, hřiště a jiné veřejné plochy a budovy vždy v perfektním pořádku. Na záchodech vždy čisto, mýdlo i papír a přitom žádný dozor. To o tom národě pro mne vypovídá víc než cokoliv jiného. O tom že v supermarketech do mě nikdo nestrkal, nikdo mě neokřikoval kvůli ruksaku. Spíš mi nabídli, že si jej mohu odložit abych se s ním nemusel tahat po obchodě. Lavičky samozřejmostí atd. Prostě vkus, neokázalost a pohodlí. Velmi mě zaujalo také to, že třeba někde ve vsi bylo několik laviček, na nichž bylo napsáno kdo je zřídil a kdo o ně pečuje. Dokonce i několik čekáren jsem našel takto označených. V jedné byla dokonce tabulka s dojemným nápisem, že „tuto čekárnu jsme postavili na památku korunovace naší milované královny Alžběty – God save The Queen”.A podpis zřizovatele. Musím se přiznat, že mému smyslu pro praktičnost to lahodilo. A zdálo se mi to daleko větší uctění královny, než sebehezčí pomník.Podzim pokračoval a já jsem najednou začal objevovat co to je strávit podzim pod širým nebem. Vzduch chladnul a stával se syrovějším. Ta syrovost mě úplně dostávala. Dodnes od té doby miluji ten syrový podzimní vzduch, který je vlhký lezavý, ale ve mě vyvolává úplnou záplavu euforie. Vždy se mi vybaví, cesta podle kanálu, pod stromy, mezi holými kopci, koupání a mytí ve studené vodě. Čím dál na sever, tím byla voda v kanálu čistší a průhlednější. Padající listí, jinovatka a potom slunce. Vlastně až do Skotska bylo hezky.Ve Skotku zase Lochy tedy jezera, vřesoviště a Highland to bylo něco co jsem asi opravdu mě vidět na podzim abych ocenil krásu té země. Skotsko bylo opravdu „empty land” prázdná země jak mě ujišťovali v Anglii.

Bylo tam kupodivu teplo, čisté potoky a občas uměle zalesněné kopce. Na farmách nebyl většinou problém koupit něco k jídlu, většinou jsem ho spíš dostal. Až jsem byl u Loch Ness. Obešel jsem jej zastavil jsem v Irveness a začal se vracet zpátky do Anglie. Šel jsem jinudy. Ale neodpustil jsem si Yokshire. Ty kopce byly nádherné a také to byla krásná země. Sešel jsem z kopců u Blackbernu jsem naskočil opět na jeden z kanálů a podle něj jsem cestoval do Londýna.Několik dní na Yorkshirské vrchovině mrzlo. Byl teprve konec října a voda v lahvi mi dokonce zamrzla. naštěstí mám kvalitní spacák, takže jediný problém, byl ranní výstup na vzduch. Jinak potom zase tři dny mrholilo. nedá se tomu říci déšť. Něco tak zvláštního jsem u nás nezažil. Něco mezi mrholením a mlhou. Ale stále jsem byl hluboce spokojený. Cesta do Skotska i za Skotska bezproblémově ubíhala. Vzhledem ke krátkému dni jsem nechodil tolik kilometrů denně a naučil jsem se kupovat si bulvární „SUN” a za pomoci slovníku si přelouskat noviny. Walkman se mi porouchal, takže jsem byl sice bez muziky, ale o to víc jsem zpíval. naštěstí písniček umím dost a dost, takže s tím , že jsem klábosil s pocestnými a zpěv mi smutno nebylo. Sice mě trápilo jen to že má přítelkyně se neozývá jak jsme se domluvili, ale řekl jsem si že to budu řešit až se vrátím domů. Bude-li co. Londýn se blížil, a přeci jen Listopad se začal projevovat. Cesty byly blátivější. Snažil jsem se udržet v jakési čistotě. Občas jsem přemýšlel, že bych přespal v nějakém hostelu, ale protože jsem nechtěl utrácet za takové „vymoženosti”, které se mi zdály nadbytečným luxusem, neboť měl jsem stan. Stavil jsem se ještě na zpáteční cestě u svých známých, poděkoval za podporu a mapy a s údivem jsem zjistil, že moji hostitelé byli čtrnáct dní v Himalájích. Vzhledem ke zlepšené angličtině jsem poklábosil více a radostněji a po dvou hodinách jsem mířil na Londýn, Zbývalo mi posledních 93 mil. Naučil jsem se chodit po silnicích Británie, počítat v mílích a místo na kilogramy a litry. Pinty a libry. Domů se mi vůbec, ale vůbec nechtělo.

Londýn jak jsem řekl, Londýn tedy to skoro nejlepší, jsem si nechal na konec. Byl jsem zvědavý na jedno z nejznámějších a do roku 1940 největšího města světa. Měl jsem trochu starostí z velikostí tohoto města. Uvědomoval jsem si, že je to přeci jen trochu jiný rozměr než třeba Praha. Ale měl jsem podrobný jako kniha tlustý atlas Londýna, který mi půjčila Markéta a který jsem ze slovníkem a učebnicí táhl přes celou Británii. Ale musím říci, že jsem toho nelitoval.I když se to samozřejmě docela pronese. Jak jsem se přibližoval k Londýnu přibývalo uvázaných lodí na kanále. Zjistil jsem, že na těchto lodích žije mnoho lidí, kteří na nich bydlí jako na hausbótech a postupně se přemisťují po celé Británii. Tedy kde jim to dovolí plavební poměry. Líbilo se mi to moc a moc. Londýn se nakonec přiblížil natolik, že jsem se rozhodl, že do centra pojedu vlakem. Koupil jsem si jízdenku a dorazil do centra. Už předtím jsem dostal tip na ubytovnu Velehrad, kterou kdysi založil jedem pater. Jezuita, který byl v Londýně už od roku 1945. Možná dříve. Asi dva dny jsem před tím jsem tam zavolal.Ozval se velmi příjemný dívčí hlas, tomu hlasu jsem vysvětlil jak se věci mají. Řekla, ale samozřejmě dva tři dny u nás můžete být. Vím že chtěli velmi směšnou cenu za nocleh. Jen mě sdělila, že bydlet budu ve společenské místnosti. To bylo to poslední co by mi mohlo vadit. Jak se nakonec ukázalo nevadilo mi tam nic. Dorazil jsem do centra Londýna a jal se se hledat správný přestup na Velehrad.Nakonec si mě všiml starší pán jak dumám kam a jak. Zeptal se se samozřejmostí Britům vlastní co potřebuji. Vysvětlil jsem mu to. Odvedl mě ke správnému nástupišti a rozloučil se. Dorazil jsem na místo. Chvíli jsem to hledal, nakonec našel zazvonil. Otevřel mi mládenec kolem 25 let. Myslel jsem, že je to zaměstnanec, ale byl to ubytovaný. Pak jsem zjistil, že tehdejší praxe byla taková, že kdo přišel tomu otevřeli a on se musel nějak domluvit se správcovými, které tehdy dělaly dvě mladé Slovenky. Našel jsem je, vzpomněly si a tak jsem se šel vykoupat. V jídelně, klubovně a ubytovací místnosti což bylo vše dohromady bylo několik česky a slovensky mluvících vesměs mladých lidí. Po výměně několika vět jsem pochopil, že to jsou většinou lidé, kteří tam bydlí, takříkajíc dlouhodobě. Po několika strávených dnech jsem se s většinou seznámil. Byli to lidé, kteří v Británii chtěli žít a pracovat. většina z nich tam byla samozřejmě na černo. A někteří už několik let. Poskytli mi spoustu cenných informací, jaký druh jízdenky si kupovat na městkou dopravu. Kde je co , jak se kam dostanu atd.Zavolal jsem také na přepravní společnost, se kterou jsem do Británie přijel, domluvil se kdy pojedu zpět, neb jsem měl samo sebou zpáteční jízdenku a vyrazil na prohlídku Londýna. Vzal jsem mapu a důvěřujíce svému orientačnímu smyslu vyrazil jsem do City.

Hned první den jsem měl neskutečné štěstí. Zrovna se slavil svátek veteránů a když jsem došel k Buckinghanskému paláci přijížděla královna. První den v Londýně a hned jsem viděl celou královskou rodinu. Další zážitek byla Skotská garda v kiltech a s dudy. A nakonec to byla návštěva HMS Belfast. HMS Belfast je poslední zachovalá dělová loď v Evropě. Je to lehký křižník, který se účasnil potopeni Schanhorsta v Severním moři za druhé světové války. Prolezl jsem ji celou a byl jsem nadšen. Konečně jsem viděl skutečnou válečnou loď, takovou, symbolizovala bývalou námořní moc Británie. Docela mě udivily malé kajuty důstojníků i samotného kapitána. Musím říci, že u plavby na všech lodích jsem osobně měl kajutu větší. Ale neudivilo mě ubytování mužstva. Uvědomil jsem si, že sloužit u Royal Navy nebyl rozhodně žádný med. Spokojeně jsem odkráčel domů. Celý den jsem procházel pěšky Londýnem. jen po City a uvědomil jsem si jak je to skutečně obrovské město. Jak je zvláštní a kosmopolitní. Jak říkal ten starý gentleman na začátku cesty. „Londýn není Anglie”.Londýn je Británii sám pro sebe. V Londýně jsem zůstal celý týden. Stalo se totiž že mi kancelář dala špatný čas odjezdu. Omluvili se a nabídli místo v příštím spoji. nevadilo mi to. Na Velehradu to pochopili a nemusel jsem jít na dvě noci spát za město do stanu. Prošel jsem si Londýn,pomohl trochu děvčatům na Velehradě při malování a malinko si připomněl profesi, když jsem tam udělal cvičně několik terapeutických intervencí v rámci individuálního pohovoru. Někteří to opravdu po té době co žili v existenčních starostech potřebovali. Zjistil jsem, že už asi nemám žádnou chuť se nějak zajímat o práci na černo v Anglii, nebo ve Skotsku. Docela jsem se těšil domů. Ale ne tolik, kolik jindy. Přišel den odjezdu. Bylo mi smutno. Listopad končil a mě končila domluvená doba v zaměstnání. Bylo mi jasné, že zůstat déle znamená riskovat ztrátu zaměstnání. To se mi nechtělo. Nasedl jsem do autobusu a vyrazili jsme. V Doveru na trajektu jsem se otočil a jen sem si řekl,„sem se ještě jednou vrátím.”. A tak se i stalo. Ale to už je jiný příběh. Cesta nebyla tak veselá jako do Británie.>Autobus byl poloprázdný, bez těch veselých mladých holek, které jely se mnou na cestě tam.Odpovídalo to i mé náladě. Dojel jsem do Prahy. Stavil se v zaměstnání, domluvil se kdy nastoupím. Odjel jsem do Děčína a zjistil že Markéta sice trucuje, ale nic neskončilo. Zatím. Ohlédnu-li se zpátky musím říci, že se mi tím splnil jeden z dětských snů. Viděl jsem Británii, byl jsem tam dost dlouho abych si ji vychutnal. Viděl jsem mnohé o čem jsem jen četl. A ujistil se, že Britové mé představě o národě, který je opravdu novodobou kolébkou civilizace a demokracie dostáli. Ušel jsem asi 2500 kilometrů a nezažil nic vyloženě dramatického. Byl jsem tomu rád. Z 500 liber jsem domu přivezl 130. Což mě docela pomohlo do začátku, protože jsem samozřejmě nebral plat, jelikož jsem měl neplacené volno. Celá cesta i z dopravou stála asi 32 000 Kč. Za tříměsíční pobyt to byl pakatel.Prožil jsem skoro celý podzim pod širým nebem a uvědomil si jak je i podzim krásný. Uvědomil jsem si jak asi žili lidé kdysi, bez různých civilizačních produktů. A navíc jsem zažil přátelství a porozumění od lidí, kteří jsou synonymem odtaženosti a chladu. Opak je pravdou.

Znovu Británie

Dva roky uplynuly a měl jsem chuť někam vyrazit. Celé jaro jsem dumal kam. Všechno co mě napadalo jsem cítil že není ono. Rok předtím jsem si udělal opět svoji obvyklou dovolenkovou procházku pro „starce” po Čechách a Moravě a tak jsem měl chuť na něco co by mi vyhovovalo. Prohlížel jsem doma knihovnu, dělal jsem pořádek. Najednou jsem držel v ruce mapu plavebních kanálů Anglie, kterou jsem dostal na své cestě před dvěma lety na Lancansterském kanále od jednoho Angličana. Úplně jsem tu scénu viděl. A najednou mi bylo jasno. Pojedu do Anglie. Zavolal jsem do jedné přepravní kanceláře, zajistil si jízdenku a víc jsem nedumal kam na dovolenou. Moje dcera Petra, která se tehdy přistěhovala do Prahy mě přišla navštívit a ptala se kam že to pojedu. Oznámil jsem. „ANGLIE”Začal jsem rozvíjet plány. Byly velkoryse. Jenže v zaměstnání mi dali najevo, že neplacené volno tentokrát ne. Tak jsem plány zredukoval a rozhodl se, že prozkoumám jižní pobřeží Anglie a části Walesu a pěšky se vrátím do Londýna. Tak se taky stalo. Začátkem července 1999 jsem se vydal autobusem do Anglie. Petra mě přišla vyprovodit. Přinesla mi banány a bylo vidět, že by do Anglie jela hned. Konečně taky to i řekla. Tentokrát to nebylo až tak veselé jako minule. Autobus nebyl tolik plný a cestující byli lidé většinou uzavření. Opět jsme byli v Calais, Slunce svítilo, Doverské útesy zářily jakoby se nechumelilo a znovu jsem pocítil to dojetí, které jsem prožíval poprvé. V Doveru to proběhlo tentokrát snadněji, prošel jsem brankou, vyzvedl si ruksak a vyrazil po pobřeží. Rozhodl jsem se že dojdu až do Cornwallu, potom to zkusím do Walesu a zpět podle kanálu Keneth-Avon do Londýna. Věděl jsem že po silnicích v tomto případě půjdu minimálně a nebudu tedy mít problémy s tábořením. Bylo krásné odpoledne a šel jsem trochu po útesech, trochu po plážích. Pár kilometrů za Doverem jsem na jedné pláži slyšel dívčí hlasy, které na sebe česky pokřikovaly. Uviděl jsem tři pohledné dívky, zavolal na ně. Byly docela překvapené. Ale do řeči se daly. Zjistil jsem, že každá je v Anglii víc než dva roky. Vyfotily si mě i z novým ruksakem, to byla podmínka, že můj ruksak tam bude na prvním místě a popřály štěstí. Šel jsem dál. Na okraji jednoho vojenského cvičiště jsem postavil stan. Musel jsem dávat pozor na to kam dosahuje příliv, abych se v noci nevykoupal.

Je to cesta, která vede nad útesy, po plážích a jen někde se musí jít po silnici. Každému doporučuji. Pro výletníky jako dělané. Jak už jsem řekl každé to turistické centrum poskytuje služby na úrovni, kterou by jim mohla závidět jiná známější centra. Nikde žádný nepořádek, jak už jsem řekl jinde. WC v naprostém pořádku. Vždy papír, vždy tekoucí pitná voda. Nikde dozor a přesto pořádek.A velmi hustá sít zařízení. Táboření bez problému. Několik přírodních rezervací. Spousta historie na každém kroku. Vždy při svítání jsem hleděl na moře a uvědomoval jsem si, že je to ostrov a uvědomoval jsem si tu „splendid izolation”. Skvělá britská izolace. Navštívil jsem námořní základnu v Portsmouthu. Viděl letadlovou loď Roal Ark. Nositelku a pokračovatelku slavného námořního jména. Prohlédl jsem si první pancéřovou loď Warrior. V Southamptonu zase vyplouvala slavná osobní loď QUEEN ELISABETH TWO. Jako naschvál jsem neměl film ve foťáku. Zážitek na celý život. Neskutečná majestátnost té lodi mě fascinovala. Plula naprosto potichu úžinou a já se jen díval a doufal, že budu mít ještě někdy možnost ji vidět. Tmavomodré borty, bílé nástavby. Vznešenost sama. Byl to nádherný výlet. Tedy prvních čtrnáct dní kdy bylo hezky. Pak se počasí pokazilo a začalo slavné „britské léto”. Déšť, mlha vítr. Teplota 19-22 stupňů. Ale to mi celkem nevadilo, byl jsem na to vybaven a připraven. Kupodivu i tak na plážích byli lidé, kteří se občas koupali. Krajina se nijak moc nelišila. Den dva po rovině, den dva z kopce do kopce. Až do Cornwallu. V Plymouthu jsem odbočil doprava a vyrazil na Bristol. Už mi bylo jasné že jsem špatně odhadl vzdálenost. Cesta po pobřeží byla delší než jsem počítal. Ale nijak mě to nedeprimovalo. Dorazil jsem do Bristolu. Tam jsem viděl konečně Atlantik. Nikoliv jen English Channel. Už to bylo trochu jiné. Větší betonové zátarasy proti přílivu. Proti přílivové hráze ještě vyšší. Ale v Bristolu jsem zároveň opustil pobřeží a vydal se ke kanálu. Trvalo mi to dva dny, kdy jsem opět musel cestovat po úzkých anglických silnicích lemovaných živými ploty. Nakonec jsem ke kanálu dorazil a byl jsem spokojený. Počasí se malinko umoudřilo. Už nepršelo celý den, jen sem tam polovinu dne. Když jsem šel do Bristolu, šel jsem opravdu venkovem. Cesta byla sice zase mezi živými ploty, ale provoz tam byl minimální a kraj byl jinak moc hezký. S tábořením to také nebyl takový problém. Vždy se našlo volné místo pro stan a tak jsem si lebedil. Pouze z Bristolu to bylo napínavé. Musel jsem po hlavní silnici. A ta nebyla vždy byla dost široká pro chodce i auto. Ale přežil jsem to. U kanálu se vrátily staré zlaté časy. Cesta po rovině. Všude spousta památek. Příjemná městečka a vesnice. Rekreace.Británie mi skutečně učarovala i po druhé. Snad ještě víc než po prvé. Oba pobyty jsem zažil neskutečně milých zážitků. Nechci o nich tolik mluvit, protože bych se opakoval. Jednou se do Británie odstěhuji. Nedivím se lidem z celého světa, že tam chtějí žít. Doufám, že za mého života zůstane Británie tou zemí skvělých lidí i zvyků. Přeji jim to. protože bez nich by svět byl skutečně mnohem chudší než je. Dorazil jsem do Londýna po týdenním cestování podle kanálu. V Londýně jsem měl celý den čas. Dal jsem si na Viktoria station ruksak do úschovny a vyrazil po Londýně. Prošel jsem známá místa, která jsem poznal při poslední návštěvě a ještě objevil nové. Koupil jídlo a noviny do autobusu a odjel. Bylo mi smutno jak snad nikdy. Nechtělo se mi domů. Doufám, že se ještě někdy do Británie podívám na delší dobu. Ta země za to stojí.