Pavlína dorazila skoro včas a práce mohla začít. Skoro včas jsme skončili a mohl jsme jít na oběd s Katkou. Pouze o hodinu později.
Pavlína dorazila skoro včas a práce mohla začít. Skoro včas jsme skončili a mohl jsme jít na oběd s Katkou. Pouze o hodinu později. Takže, co se mě týče, dopsal jsem závěrečné texty jak na záložku, tak na obálku a už je to na Janě, tiskárně a dalších. Já mám hotovo. Napsal jsem tu knížku v podstatě za čtrnáct dní. Psala se mi dobře. O „Ze závislosti do nezávislosti” byla zmínka v Idnes Mladá fronta. Potěšilo mě, že si jí všimli. Jo jsem narcis, typický autor. V televizi se dvakrát stala výherní cenou pro soutěžící. Bezva. Na oboje mě upozornili jednou Jana a jednou klient. Naštěstí televizi nesleduji.
Daleko důležitější je, že mi psala Milada, skoro jistě slíbila poníka a udělala mi návrh, který se mi líbí. Odveze mě do Calgary a já půjdu z Calgary do Vancouveru. Po silnici přes hory. A doly. A lesy. Jako kdysi chodívali přes Evropu vandrovníci a zpívali. Hory, doly černý les, neviděl jsem svou panenku ještě dnes. Kdo jí viděl povězte, mé srdéčko zarmoucené potěšte. Zpívali a šlapali pěšky přes ty obrovské lesy, které se táhly do osmnáctého století přes celou Evropu. Vlci, medvědi, lapkové. Šibenice na skoro na každém rozcestí. Idylická doba.
Zase jsem něco Katce povyprávěl při oběde ze svého brožovaného života. Divila se. Já se ji nedivím. Také žije jako většina mých pozdějších známých v představě, že jsem takový slušný, usedlý starší pán, co má jen takovou neškodnou zábavu toulání se po světě pěšky a jinak „decentnost a serioznost” lemují jeho život. Sešli jsme se v Holešovicích na Ortenově náměstí a pokoušela se mě vést. S údivem zcela nelíčeným poslouchala, když jsem ji jmenoval ulice, ukazoval ji kde byly jaké hospody a kde jsem v Holešovicích bydlel. Povyprávěl jsem ji pár dávných příhod, samozřejmě patřičně odlehčených, příhod ze zašlých časů. Pak řekla.„Nejen po světě, ale i po Praze cestovatel.” Jak ji přibývají roky, jsme si bližší a bližší. Dokonce mi vyprávěla některé své starosti, což dost dlouho zrovna u Katky bylo nepředstavitelné.
Hlavně na Katce si uvědomuji, že i děti, které se vzdálily po rozvodu od jednoho rodičů mají šanci se s tím rodičem jako rodičem znovu potká, pokud onen otec a někdy i matka jsou dostatečně trpělivé a jsou si vědomi, že i když dětství jejich dětí je pryč, promarněno, přesto lze užít hezkých dnů s nimi v jejich dospělosti. Jinak, jinde, ale lze. Jak jsem seděl naproti Katce, tak jsem si všímal jaké má pohyby. Velmi podobné mé babičce, kterou ona nikdy neviděla, protože umřela rok před jejím narozením v devadesáti jedna letech. Ale já se na babičku i její gestikulaci docela pamatuji a úplně jsem byl překvapený, jak gesta i tón hlasu mají společný. Nic jsem ji neříkal, jen jsem sledoval. Nikdy se neviděly, rozdíl v čase čtyř generací, dnes už vlastně skoro třicet let po smrti babičky, tady sedí mladá žena, která nese její rysy, má tón jejího hlasu a gesta. Genetika je skutečně zajímavá věda.
Tedy ať se nám to líbí nebo nelíbí, ať se některé matky snaží sebevíc, tak nakonec stejně ten otec někde vyleze. Nejen otec, ale i ta rodina, kterou to dítě třeba vůbec nezná, nezná její historii, nezná kořeny. Matky skutečně někdy milují tolik sebe sama a prožívají svá trápení, že zapomenou na lásku ke svým dětem. Sice se tváří jako obětavé, milující, ale nakonec se ukazuje jen jejich sobectví, když dětem nedopřejí ani to aby se dozvěděly, že po někom jsou, někomu se podobají, nesou něčí povahové rysy a možná opakují i úspěchy a neúspěchy svých předků.
Není to dobré ani z hlediska jiných věcí, třeba ze zdravotních. Děti nevědí jaké byly choroby v rodině, což je mnohdy dost důležité a podstatně tím pádem ulehčující léčení některých chorob. Pokud se na ně upozorní třeba jen při běžném vyšetření. Jo, takové matky dost často mají mozek skutečně v rozkroku a používají k myšlení orgán, jehož použití sice poskytuje silné emoce, ale jeho jednostranné vyvolávání silných emoci a používání k myšlení a rozhodování zabrání použití rozumu v případě nutnosti. Ony totiž vyřadí ve své zpupnosti, nejen otce, ale prarodiče, sourozence otce,, tedy tety strejdy, a zabrání tím vlastně dětem umění žít ve společnosti. Protože první a tím pádem nejdůležitější sociální dovedností se učíme v rodině, později v širší rodině, tím se učíme umění jednat, uzavírat koalice, chápat nutnost spolupráce a to vše většinou v láskyplném a přijímacím prostředí, kde je dítě chráněno a zároveň učeno. Jo jo, chudáci matky, ani netuší co všechno na svém dítěti páchají.
Nepochybně se přechytralé intelektuálky-feministky do mě pustí, ale ty já nepovažuji za rozumné ženské a jejich teorie jsou pro mne na úrovni marxismu-leninismu. Mnoho keců a žádná kloudná myšlenka. A ty myšlenky, co vyprodukují pouze jsou zdrojem hlubokého zmaru a obecného neštěstí. Nejsem žádným zastáncem starých časů,ale stále si myslím, že děti by měly znát rodinnou historii, mít oba rodiče na dosah v dětství a širší rodinu jako určitý sociální vzor. A pokud tohle nemají, nezaslouží si tahle civilizace nic jiného než převálcování jinými civilizacemi, které ještě pořád mají v paměti, že rodina je základ. Lhostejno, jestli jsou to muslimové, budhisté a nebo Kočovníci severu. Jednoduše si jako společnost a civilizace, nejenom že koledujeme, ale už jsme minimálně zde v Evropě rozjeli pád do propasti zapomnění
A od toho zapomnění nás nezachrání ani kulturní politika, všeobecná vzdělanost, prací prášky, nebo nová Národní knihovna. Nezdá se, že by se vzdělankyně jistého typu chystaly přemýšlet zdravým rozumem, ale hodlají se zabývat genderovými výzkumy, které mají stejnou hodnotu asi jako ten výzkum, co potvrdil, že nejlepší k pití za zahnání žízně je pramenitá ničím neochucená voda, ta co je bez chuti a zápachu. Jo jo, skutečně výzkum sledující chování lidí, aby pouze jen potvrdil, co lidé jaksi sami vědí od pradávna. Když máš žízeň, napij se vody, neuškodí a pomůže. A když máma s tátou si uvědomí, že dítě je pokračovatel jich samých, nikoliv prostředek k trestu a vydírání, tak se k nim jednoduše jednoho dne ono díte neotočí zády.
Málokdy si někteří rodiče uvědomují, když už nejsou věřící, tak z hlediska vývojové biologie, svým nezralým postupem předávají nedostatečné dovednosti, které snižují šance dítěte obstát ve světe. Sociální dovednost a schopnost zralého uvažování pomáhá snížit rizika i případného genetického omezení. K tomuhle ony genderové propagátorky a feministky zásadně uvažující rozkrokem, místo hlavy zatím ještě ve svém rozumovém vývoji nedospěly. Silných přirozených prožitků ano, těch mají dost, jenže člověk se stává člověkem díky sociálním dovednostem a kultuře nejen v umění, ale i vztahů. Je-li pouze přirozený, je na úrovni šimpanze. Člověk kulturní je výsledkem i umně pěstovaných vztahů mezi mužem a ženou. Používejte stejně často hlavu k myšlení jako rozkrok mile feministky. Prospívá to rovnováze. Rovnováze lidstva.