Přečetl jsem si rozhovor s policejní psycholožkou o sexuálním harašení.
Sexuálně
obtěžuje ten, kdo vynechá dvoření Už nadpis obsahuje názor k
zamyšlení, ale…
Ono „ale ” spočívá v tom, co
vlastně se považuje za dvoření. Kdysi se za takové opravdové dvoření
považoval zpěv serenád pod balkonem, přenesení dámy přes kaluž, nebo potok.
Ona cudně objala nosiče (téměř se mi chce napsat soumara, kdo neví, co je
soumar najde si ve wikipedii,) její srdce vzplálo během přemisťování,
pochopitelně cudně. Maminka si mezitím zjistila finanční stav ctitele a on
za další půlhodinu mohl požádat o ruku.
Nebo, jestli dvoření spočívá v tom, že své vyvolené ještě předtím, než
se dostaneme do postele, kupuji, pochopitelně s jejím souhlasem zlaté
předměty, kožichy, či menší auta v patřičné cenové relaci. Jak je vidět,
představy o dvoření mohou být různé, kdysi se tomu říkalo namlouvání, tohle
slovo velmi dlouho jsem nikde neslyšel a nečetl.
Prostě si chlapec dívku namlouval, nebo ona jeho. Jak oba uměli. Oba se červenali,
kroužili kolem sebe, touhou se třásli. I když dívky ono namlouvání dělaly
mnohem skrytěji. Sice se také touhou třásla, ale povinnost a cudnost ji
velela se tvářit, že sex je něco, co není v jejím repertoáru.
Zdá se, že není vůbec jednoduché definovat onen pojem
„dvoření.” Je zřejmě složité určit, kdy se dvořím, nebo jak
říkají některé dámy, co jsou od rány, že jen normálně otravuji. Tedy sám za
sebe, když mám, nebo měl jsem pocit, že dámu otravuji, pak ji vynechám,
faktem ovšem zůstává, že pokud jsem mnohou na pokoji nechal, slyšel jsem ono
kategorické „NE!” Pak jsem časem zjistil, že ono kategorické ne,
nebylo v tu chvíli zas až tak kategorické a čekalo se ode mne, že budu
pokračovat.
Jo, jak je vidět odlišit dvoření od sexuálního obtěžování, není nic
jednoduchého. Ale dvořit se, namlouvat si někoho je nakonec stejně velmi,
zábavného konání. I když značně nejistého výsledku. Jenže nejistota člověka
posiluje, učí ho hledat různé postupy, které mají větší naději na úspěch.
V sobotu na různé druhy seznamování a rozcházení je zaměřeno mé
„Leporelo lásek končících a někdy začínajících”, které hrajeme
v kavárně Liberál v Praze v Holešovicích. Tohle téma mne baví jako
terapeuta, rád se zabývám v terapii vztahy, i jako spisovatele a dramatika.
Myslím, že už se po napsání šesti knih a čtyř divadelních her, mohu tak ve,
své skromnosti nazývat.
Pokud se týče toho sexuálního obtěžování, mám pocit, že se kolem toho
rozvinula leckdy zbytečná hysterie. Pochopitelně, když ženská, chlap řekne:
„NE!” Platí ne, o tom není diskuse. Stejně tak osahávání, které
tomu druhému nedělá dobře. Ne každý kontakt s kýmkoliv, týká se to i žen, nejen mužů, mne ne vždy plní
nadšením. Ale pořád dost často vnímám, jak tak sleduji kolem sebe ty hry, že
se mnohdy víc o nešikovnost, než zlý úmysl. A rozbouřená atmosféra někdy
nutí reagovat i ty „obtěžované”, neadekvátně.
Je rozdíl ovšem mezi pozváním domů, tady by si skutečně měl a mohl
každý,/každá uvědomit, co že se očekává, vyjasnit si co se od koho
čeká, případně odmítnout, pokud opravdu dotyčný/dotyčná nemá
zájem. Ale říkám si, že ty herečky stěžující si na obtěžování, pak,
budou muset skutečně prokázat talent, stejně jako studentky znalosti,
chtějí-li obstát.
Znalosti se dají ověřit, talent, tam se jedná mnohdy opravdu jen o
subjektivní pocit, který nezaručuje nějakou spravedlnost. A mám-li
možnost si vybrat herečku, třeba i amatérskou, pak tak činím podle
svého pocitu, nikoliv podle nějaké spravedlnosti. Stejně jako
přátele si vybíráme podle toho jak se s nimi cítíme, tak i kolegy,
či kolegyně, pokud k tomu máme možnost. Tím nehodlám nijak
obhajovat chování, kdy muž či žena má za svou kariérní růst, čí
dání možnosti, platit vlastním tělem.
Nakonec, už klasik, i když, k mé lítosti, hodně komunistický laděný, říká:
…Bůh nezatratil Magdalenu
Bůh neodvrátil od ní tvář.
Však ten, kdo kupuje si ženu
je ďáblův muž a otrokář.
Vítězslav Nezval: Balady pro Manon.
Ty balady jsou krásné a možná je z nich vidět, jak se dvořit
ženě. Některé. Ne každá by tenhle styl brala. Jo jo.