Poslední den v roce. Ten předposlední byl parádní. Vyšlo mi všechno na co jsem sáhnul a navíc ještě dobře doběhly některé věci z dřívějška.
Poslední den v roce. Ten předposlední byl parádní. Vyšlo mi všechno na co jsem sáhnul a navíc ještě dobře doběhly některé věci z dřívějška. Jako že mi O2 uznalo reklamaci, dostal jsem DVD s dvěma svými vystoupeními v televizi. Tedy zatím to druhé se ještě nevysílal, ale to, co jsem viděl na DVD mě potěšilo. Pan režisér to krásně sestříhal a vybral ke scénkám skvělou hudbu. Vůbec tomu udělal pěkné aranžmá.
Byl bych rád, kdyby režíroval i velkou závislost, jak tomu říká Ivana. Myslí tím pět dílů seriálu o závislosti a spoluzávislosti. ten člověk s e mi umí trefit do nálady a podtrhnout co je důležité.
Takže, když je ten konec roku měl bych udělat bilanci. Ani se mi nechce. Už jsem takovou mírnou dělal a myslím, že se to z a těch pár týdnů nezměnilo. Byl úspěšný, by se dalo říci. Marketina operace dopadla dobře, takže jsem přeci jen klidnější. paradoxně jak už bývá, když jsem dostal dobré zprávy, cítím jak jsem unavený z toho všeho. spěch přináší někdy děsně hlubokou únavu. Něco málo jsem o téhle skutečnosti slyšel, ale že až tolik, mě nikddy nenapadlo. Únava přejde.
Nakonec kdyby mi někdo začátkem roku, řekl, že budu mít mimo dvou vydaných knih a jedné napsané a připravené na vydání, ještě samostatný několikadílný pořad v televizi, asi bych ho považoval za snílka. Plus několik dokončených a odvysílaných pořadů v jiné sortě.
Prostě, „když Pán Bůh dopustí i motyka spustí.” Povídal jsem si dnes s kolegyní, právě o těhle věcech. Vzpomínal jsem jak jsem před 24 lety odjížděl touhle dobou s Bisonem do Magdeburgu do místního provozu. Bison byl tlačný remorkér polské výroby, hrdého jména, malého výkonu a prostoru pro posádku. Takové cákadlo na klidnou vodu, někam do přístavu a nebo Labe pod Magdeburgem, kde je voda už klidnější a ten Bison ustrkal naloženou vanu proti proudu.
Nebyl jsem nijak z místního provozu nadšený, ale pořád to bylo po předchozím divokém roku prožitém v alkoholové tmě a dalších lahudkách, kdy jsem byl fakt na vyhazov, lepší, než ten vyhazov. Tehdy mě kapitán uvítal s tím, že o mě slyšel, že tedy bere na vědomí, že s mou přítomností na bortě nemůže nic dělat, ale že pokud budu mít nějaké problémy, okamžitě z toho vyvodí závěr a zcela jistě nezmešká jako ten předchozí aby si na mě včas stěžoval. Nebylo to příjemné přivítání a pamatoval jsem si ho. V Magdeburku jsem byl vždy měsíc a měsíc jsem byl doma. Po druhém turnusu se postoj Saši změnil, a divil se jak jsem to mohl nechat dojít tak daleko. Taky jsem se divil.
Ten rok 1983 a velká část roku 1984 byl strašný čas. Pro mne, pro moji ženu, pro všechny kolem mě. Naštěstí si z toho moc nepamatuji. Prostě společensky i profesně jsem byl skoro vyřízený. Skoro, ne úplně. malý, docela malý kousek z toho všeho s e zachránil. S tím jsem začínal. V místním provozu za trest, rozvedený po druhé, s dluhy a jediné čeho jsme měl fakt dostatek, byla ta mizerná pověst, psychická labilita a zdravotních potíží. No ale, když je našinec odhodlaný a vytrvalý, nebere vše jako totální prohru, poučí se, tak může zjistit, že se dá něco i získat. Něčeho se vzdát, občas znamená mnohé dostat
Jdu od té doby v podstatě skoro pořád do kopce. Někdy je malý sestup do údolí, někdy vede cesta po náhorní rovině, ale stále se mi zdá, že je to cesta vzhůru. Tenhle rok mi moji domněnku potvrzuje. Pořád se mi zdá že ještě není konec a je stále kam stoupat. Čínské přísloví, říká, že člověk, který jde pomalu a vytrvale, daleko dojde. Přísloví říká, zkušenost potvrzuje.
Čeká nás prý příští rok náročný čas. Nevím jestli bude ten příští pro mne náročnější, než ten rok 1985. Rok, kdy jsem se vyrovnával ze soudy, zdravotními potížemi, společenskými pády. Po už zmiňovaném velmi neúspěšném a problémy napěchovaném roce 1983 a 1984. Pravdou je, že jsem byl mladší. Ale stejně si myslím, že ten rok 1985, který jsem očekával v posledním dni roku 1984 byl sice velmi obtížný na zvládnutí. Asi jeden z nejobtížejších v mém dospělém životě.
Ale pokud na něj vzpomínám, tak s úsměvem. Kupodivu přes veškerou zmiňovanou obtížnost. Ujistil jsem s e díky těm zvládnutým potížím, že je ve mě víc, než jsem si sám myslel. Poskytla mi ona těžkost žití, zároveň i zprávu o síle, těla i ducha. O reservách, které mám a o kterých jsem dlouho nevěděl.
Jak říká sv.apoštol Pavel: „Kde je hřích, tam je i milost.” Tak všem svým dětem, kamarádům, známým, čtenářům posílám do Nového roku duhu. Duhu, kterou jsem objevil v jednom zenovém cvičení v té době, o které jsem tu dnes psal. Duha je indiánský symbol naděje. Klene se nad zemí a je jen někdý. Ale je. Při pohledu na duhu, kdekoliv na zemi jsem měl pocit, že tam někde v dáli je něco pěkného. Jen se k tomu musí dojít. Teď a v tuhle chvíli, pomalu, vytrvale s důvěrou a nadějí.
Je jasný den a nad horami září duha
To Bůh vítá dobrodruha.
F.A. Elstner