Prošel ten sváteční čas relativně v klidu a s dobrými osobními zprávami. Markéta se asi dost uzdraví, já si zřejmě dám do pořádku své osobní věci, Petra by se měla stavit zítra.
Prošel ten sváteční čas relativně v klidu a s dobrými osobními zprávami. Markéta se asi dost uzdraví, já si zřejmě dám do pořádku své osobní věci, Petra by se měla stavit zítra. Přečetl jsem několik zajímavých knížek, z nichž ta nejzajímavější byla od Johna Graye „Slamění psi.” Takový dost střízlivý pohled na svět, lidstvo. Sice na obálce byla poznámka, že ji zřejmě autor psal značně nenaladěný, ale nemyslím. On jen svět vidí hodně jaký je. Bez příkras. Tahle civilizace nemiluje fakta a nemiluje realitu. Dnes na rozdíl od minulosti, se rádi necháváme konejšit a třeba středověk považujeme za strašnou dobu. Možná to byla strašná doba. I psychologicky. Středověk podle některých poznatků byl v evropské civilizaci založený na strachu z pekla, strachu z toho, že jedinec nebude spasen. Což pro věřícího člověka tehdejší doby musela být úděsná představa.
Představa že nebude spasen, a bude odsouzen k věčným mukám, to skutečně u většiny tehdejších lidí vyvolávalo hrůzu. Víc než mor, nebo války. Kazatelé vyvolávali z kazatelen stejnou hrůzu jakou vyvolávájí media u některých lidí představa „ekonomické krize.” Docela úspěšně se jim každoročně podaří vyvolat hysterii u mnohých z toho, co všechno hrozného nás společně čeká. Zdražování, daně, ekonomické katastrofy. Přemýšlím z čeho mají lidé opravdu strach. Z hladu? Ten myslím nikomu v těhle končinách, pokud nenastane nějaká válečná katastrofa nehrozí. Ze zimy? Mimo bezdomovců, kteří byli i v dobách prosperity, také asi nikomu zima zvláštní nebude. Chápu, že media mají potřebu zdůrazňovat těžkosti, senzaci, potíže, katastrofy. Potřebují všechny špatné zprávy, stejně se socany a komunisty k vyvolání paniky. Protože v panice lidé se obracejí na media či socany jako na spasitele, který jim otevře oči a dá jim zprávu a řekne jim co dál.
V devadesátých letech, kdy se začaly hromadně objevovat drogy, se media předháněly v líčení hrůz a katastrof, které nás čekají. Jistě, jako terapeut mohu dosvědčit, že je hrozné padnout do drog a je hrozné žít s někým kdo v nich jede. Jenže stejně tak hrozné je žít s alkoholikem, nebo hazardním hráčem. Senzace kolem drog se vyčerpala, stejně jako se vyčerpala senzace kolem AIDS v osmdesátých letech a media se postupně vrhla na ptačí chřipku a jiné podobné katastrofy. Vůbec nepochybuji, že žít s AIDS není nic skvělého, vůbec nepochybuji, že drogy a hazard je problém, dost značný a zatěžuje společnost. Ale už senzace skončila a mrtvých na silnici je zatím víc než na AIDS a drogy a mrtvých na následky kouření díky sekundárním dopadů též podstatně víc než díky drogám.
Jistěže nám zřejmě letos nepůjdou platy nahoru, nebudeme mít víc. Každodenně se modlím za to, abych se neměl ani tak lépe, ale aby zůstal můj životní standard stejný jako je dnes. Protože celou svou dospělost jsem se zle nikdy neměl. Neměl jsem hlad, uměl jsem života užít a bavit se v každé době a za jakýchkoliv podmínek. Všichni čekají na zázrak, který se stane. Přemýšlím co se má stát a co se má zlepšit? Jistě zlepšit se dá cokoliv. Říká se tomu pokrok, ale jestliže nejde ani zdaleka o uhájení života a jen a jen o nervozitu z toho, že si pouze nebudu moci pořídit o jednu hračku navíc než loni, pak se nejedná o pokrok, ale o cílený tlak na vytváření negativistických nálad. Nervozita pramenící z těchto negativistických nálad je mnohem škodlivější, než ty samotné katastrofické události médii presentované. Media už dávno objektivně neinformují a nejsou nestranná. Jsou výdělečným podnikem a nejde jim o informovanost, ale o jejich vlastní zisk, bez ohledu na zájem jednotlivce.
Nemám potřebu s nimi bojovat. Ztráta času. U medii stačí, jen se jim nevěnovat. Ztratí li jakékoliv medium svoje uživatele, čtenáře, diváky, ztratí vliv a moc, který uplatňuje ve svůj prospěch. Proto na ně nijak nenadávám, stejně jako nenadávám těm, co jim podléhají. Chtějí senzaci, mají ji mít, chtějí se zabývat rádoby skandály, mají je mít. Mě stačí jedny noviny, jistá míra informovanosti o tom co se děje je nutná
Nepotřebuji drby. Pokud se dozvím, že politik bije manželku, má smůlu. Nezabývám se jim, nesháním další a další lechtivé informace. Pouze ho jen nevolím, stejně tak si nepouštím televizi, která produkuje mizernou zábavu. Neměním ji. Jen si jnekoupím, co mi cpou, nerozhořčuji se nad úrovní toho, či onoho, pouze se jen příště rozmyslím kam investuji své peníze a čas.
Mám totiž v rukách stejnou moc jako všichni ostatní. Nemusím se s leckým stýkat, nemusím číst všechno co vychází a nemusím si myslet, že lidé v mediích vystupující jako elita, onou elitou je. Stejně jako hodinky, mohu si vybrat partnery a kamarády. V tom je totiž ta svoboda. Mnohokrát v životě jsem viděl lidi, kteří nezaviněně zkrachovali. Okradla je manželka, společník, přišly záplavy, shořel jim majetek. Bylo zvláštní, že většina těch lidí, se nakonec postavila na nohy znovu. Ten čas kdy se stavěli na nohy byl pro ně nikoliv časem destrukce, ale časem konstrukce. Vzpomínali a vzpomínají na ten čas většinou rádi. Měli starosti, měli zátěž, ale je zajímavé sledovat, že většina těchto lidí se poměrně často v dobrém zdraví dožívá vysokého věku.
Mám zkušenost, že potíže jsou dost dobrým učitelem. V potížích se člověk nutí myslet, hledat jiné přístupy, protože ty staré už nefungují. Trénuje mozek a myšlení. Pozitivní přístup k životu z mého hlediska není v tom, že co si umanu, to dokáži, ale v tom, že pokud nevyjde jedno, může vyjít něco jiného. Skoro vždycky se najde možnost jak si opatřit jídlo, nocleh, přečkat nejhorší. Na Novém Zélandu jsem na Vánoce byl v místech, kde toho ke koupi moc nebylo. Jedna mlékárna, kde jsem si koupil chleba, nějaký sýr a myslím, že rybí konservu. Štědrovečerní večeři jsem měl v buši u krásné říčky. Ráno, kdy bylo všude zavřeno, jsem na jedné farmě požádal zda by mi neprodali nějaké jídlo. Byl to z mé strany pokus. Vyšel. Jídlo mi neprodali, jídlo jsem dostal. Vánoční. Mohl jsem si vybrat, být hrdý a čekat až dorazím za dva dny někam, kde bude otevřeno a nebo požádat. Zvolil jsem druhou možnost.
V Čechách mi rádoby chytří říkali něco o tom, že by raději byli hladoví. Já ne, vsadil jsem na lidskou solidaritu a ochotu. Peníze jsem nabídl, nebyly přijaty. Všichni jsme věděli jak to je. Oni, že sice peníze nabízím, ale nepředpokládám, že je přijmou. Já s vědomím, že je mám, ale nečekám, že je utratím. A poklábosili jsme na zahradě ve slunečním svitu. Bezva Vánoce. Tehdy to vypadalo, jako že budu hlady. Ale nebyl jsem. Našel jsem možnost. Sice tuhle možnost mnozí vnímají jako žebrání, ale já dodnes mám radost z toho setkání a ještě mnoha dalších podobných. Vždy jsem něco dostal, oni měli radost, že dali, já měl radost, že jsem dostal a ještě se mohl podívat jak žijí lidé jinde. Protože být v hotelu, na pláži, nebo někde v horách, kde jsou jen hory a lesy to není nic pro mne. Rád poznávám jak žijí lidé jinde.
Jo pokrok. Už mnohokrát jsem přemýšlel, co to ten pokrok je? Jestli je to, že doktoři dokáží odstranit občas něco, co člověku prodlouží život třeba o rok, pak to asi bude pokrok. Pokrok je třeba i to, že lidé opravdu netrpí hlady. Tedy někde. Jenže, když jsem byl v Jižní Americe, divil jsem se z čeho, že ti někteří lidé žijí? Nepracují, bydlí v chatrčích, tedy jen někteří. Na okraji měst. Přesto hlady neumírají. Asi se vždy nějak uživí. Na to jak? Na to jsem nepřišel. Ptal jsem se sám sebe, proč to snášejí, když jsem i tam viděl většinu těch, co se nemají nijak zle a chudobou netrpí. Mluvím o Chile. Jinde jsem v Jižní Americe nebyl. Stejně jako se ptám u Chánova a jiných našich ghet, proč ti lidé tak žijí? Jsou skutečně někým odsouzeni k tomu životu a prostředí?
Naši předci žili skoro podobně. Sice neničili své okolí, ale nebyla to zřejmě žádná idyla. Ovládali je feudálové, věřili, že to tak má být. Nakonec si ti lidé časem museli poradit sami a prosadit svoje. Prosadili, roboty a nevolnictví se zbavili. Moc peněz neměli, jídla tak akorát, někdy jedli ledacos. Žili jak mohli. Je zvláštní že, když spočítám svátky, které slavili, měli stejně volného času jako dnes. Znali co je bída, ale kupodivu se uměli i bavit. Po svém. Jestli hůř, nebo lépe? Možná je všechno opravdu jen v našich hlavách a představách, co je bída, co je blahobyt.
V dětství jsem vyrostl v bytě bez koupelny, topilo se v kamnech. V ložnici se netopilo. Pro moje rodiče byl blahobyt jen to, že měli salám a vajíčka každý den, jabka ze zahrady, banány a pomeranče byly vážně jen někdy. Maso v neděli. Řízek pro mě bylo sváteční jídlo. Řízek, nebo pečené maso fakt jen v neděli. O sobotách se chodilo do práce. A do školy. Netvrdím, že by se tahle životní úroveň měla vrátit, jenže lidé mi pořád tehdy říkali jak se máme dobře, proti tomu jak bylo. A pořád varovali, že tenhle blahobyt skončí, dlouho nevydrží a bude hůř. Takže, jestli bude tak hůř, jako už bylo před rokem dvěma,třemi, jak nám hrozí dnes noviny, tak nám „fakt bude špatně” Noviny budou mít o čem psát, politici co zachraňovat. Starat se, ale budeme muset my sami. Naštěstí. Doufám, že nám v tom ti politici budou co nejméně překážet.