Dorazil jsem na Kavčí hory po dvou měsících, kdy jsem tam byl naposled, když se točil poslední díl závislosti. Vlastně na den.
Dorazil jsem na Kavčí hory po dvou měsících, kdy jsem tam byl naposled, když se točil poslední díl závislosti. Vlastně na den. Dnes se netočilo „Ze závislosti do nezávislosti,” ale pilotní díl „Vyvolávače emocí.” Trochu jiný druh pořadu, i když vzdělávací a zabývající se mezilidskými vztahy. Tak trochu asertivita, tak trochu skupinová terapie, plus psychodrama. V hale na hlavní vrátnici, jsem si ovšem připadal jako když máme točit závislost. Ze sedmi herců, kteří měli účinkovat ve Vyvolávači jsem jich pět znal. Právě z předchozí spolupráce. Což má své výhody. Tak moc jsem jim nemusel vysvětlovat, že scénář je orientační, budeme dodržovat kostru a jinak budou improvizovat.
Samotné natáčení mělo tři fáze. Napřed jsem já a režiser sdělili hercům, co je čeká. Poté si Alan šel po své práci a já jsem je poslouchal, co oni k tomu všemu mají, co je napadá, co jim na tom sedí nebo nesedí. Nakonec byla samotná zkouška, která se sice natáčela a pak samotné natáčení. Vyvolávač emocí má stopáž 26 minut. V té necelé půlhodině je potřeba dostat do děje příběh, emoce, řešení, smysl. Přis zkoušce herci předváděli báječné emoce, jenže řvali jak na divadle, překřikovali se a byli těžko k zastavení.
Nešť, skončili jsme zkoušku, šli na oběd, kdy jsem si stačil polít košili omastkem od přírodního řízku a maskérka měla co dělat aby mastný flek dala do pořádku. Alan nechtěl abych při natáčení měl jinou košili. Takže jádrové mýdlo a na uschnutí žehlička. Ovšem při příchodu jsem si musel ještě přelepit paty, neb jsem si v sobotu před kinem koupil boty a měl jsem za to, že si je vzít je dobrý nápad. Nebyl. Než jsem došel z metra z Pražského povstání na Kavčí hory, cože je asi pět minut, měl jsem kvalitné odřené obě paty. Dělal jsem kino spoluúčinkujícím při lepení pat. Naštěstí jsem měl i nohy umyté.
Samotné druhé natáčení už šlo jak na drátku. Herci se zklidnili, ani moc nehráli, spíš skutečně šli do toho jako skuteční klienti kurzu zátěžových situací. Jen já jsem způsobil potíž režiserovi, který musí vymyslet, jak dostat na tabuli co jsme tam napsal, ale vzhledem k tomu, že jsem disgrafik, jen málokdo přečte. Já už skoro rukou nepíši, pouze na počítači a v blázinci na tabuli, ale přeci jen zahltit televizního diváka mým písmem by byla vůči televiznímu divákovi surovost. Prý to půjde, budou se na tabuli promítat titulky. Zaplať Pánbůh. S natáčením se počítalo do 16.30.leč jsme mazaně skončili v 15:14. Podle mého iPhone. Takže jsme šli s Ivanou na kafe a dorta, neb jsme oba měli pocit , že jsme si obojí zasloužili.
Uvidíme, až mě pozvou na schvalovačku a předtím do střižny. Musím říct, že mě překvapil jak architekt, tak kameraman. Architekt mazaně vymyšlenou scénou, kameraman tím ,jak si perfektně připravil kamery. Byl jiný, než u Závislosti a Ivana tvrdila, že má ještě větší smysl pro prostor než Hubert. Což je co říct. Myslím, že nekecala, profík to byl každým coulem.
A díky novému kameramanovi, jsem mohl libovolně chodit po scéně, nemusel jsem se nijak omezovat, kde mám stát, mohl jsem řádit podle potřeby. Čehož jsem také využil. Zkusil jsem si některé techniky, zkusil jsem si, tak jak to dělám v blázinci. Trochu jiný kontakt s herci, než takový ten skupinový, kdy všichni jen sedíme do kruhu. Já při výuce asertivity a při vedení kursu zvládání zátěžových situací jsem rád v pohybu. V pohybu se mi lépe myslí, reaguje i mluví. Tedy přesně jak to dělám s pravými klienty, jsem to dělal i na scéně ve studiu. Nikdo mi neříkal dívej se támhle, a ted se zastav tady, sem nechod. Pravda je, že Závislost, ale je jiný typ pořadu a mnohé zase bylo snadnější jen na jednu,dvě kamery. Herci se bezvadně do dění položili a měl jsem pocit, že skutečný kurs probíhá.
Sice každá ta sekvence ať ta zkušební, tak ta co by měla být provozní, určená pro vysílání, trvala víc než hodinu. Tedy jsem měl dvě skupiny za sebou, skupiny, kde jsem moc nevěděl, co kdo řekne, musel jsem být připravený reagovat na děj a dovést jej k dohodnutému konci. Na konci ještě na mě Ivana chtěla, abych řekl lepší závěr, protože ona vždycky chce něco úplně extra, leč jsem prohlásil, že lepší nevymyslím a tím Alan prohlásil natáčení za ukončené a šli jsem domu. No domů. Já na skupinu, herci do svých divadelních anggažmá a Ivana a Alan po své další práci. Ivana až po té co se mnou vypila kafe a snědla dort.
Aby toho nebylo pro dnešek málo, dostal jsem nabídku z Lidových novin, udělat dvojrozhovor pro magazín s jedním člověkem, co napsal knihu o uživání alkoholu a gastronomii. Nějaký publicista, jméno jsem vyslechl a jak jsem byl v přemýšlení o natáčení, tak jsem ho spolehlivě zapomněl. Vím jen, že jsem jim přislíbil svou účast ve čtvrtek, až odejde klient odpoledne. Mám dělat protipól tomu vychvalování alkoholu jako fenomenu společenské zábavy. Moc se mi do toho nechtělo, ale pořád ještě Lidovky považuji za seriózní bulvární plátek, dlouho jsem je četl, takže jsem nakonec souhlasil. Konečně budu ho chtít utorizovat, pokud by s tím měl být nějaký problém, pak se toho podniku nezůčastním. Jana a Ivana tím jsou samozřejmě nadšen, že je to bezva reklama, ale jak říkám. Moc se mi nechce.
Vůbec se nerad vyjadřuji do novin ohledně drog, alkoholu, nebo hazardní hry. Beztak jsou to většinou jen floskule, které nic a nikoho nezmění a ničemu nepomůžou. Jen ta reklama je dobrá. Reklama, kterou si nemusím platit. Ale nějak už moc tu reklamu nepotřebuji. Pořád mi někdo volá, píše. Už musím diferencovat. Pokud příští rok proběhne natáčení asi třiceti dílů Vyvolávače, pak už, teprve budu pod tlakem. Napsat, natočit asi dvacet až třicet dílů během jednoho roku je docela záhul. Ovšem jen z a předpokladu, že to co jsme dnes natočili, také projde schválením a zařazením do programu na příští rok. No a důležité bude, v jakém čase a na jakém kanálu. Závislost byla v dobrém čase a na dobrém kanálu, Vyvolávač takové štěstí, pokud poběží, mít nemusí.
Bude-li tomu tak, budu muset pravděpodobně, po sedmnácti letech odejít z blázince a hlupaňa, alias čubka jménem Daniela ze Slovenska, se může ucházet o místo terapeutky v Bohnicích. Může předvést co dovede. Tedy keců kolem toho má, takže ji udělám místo a snaž se hlupaňo. Já příští týden otevřu sedmou skupinu, pro závislé, klienty už mám,skupinu mám skoro obsazenou a budu se věnovat terapii závislých, plus televizní práci. Ale možná si i nechám malinký úvazek a budu v blázinci pro zábavu učit asertivitu a jógu. Bohnický park je krásný a jednou dvakrát týdně se jím projít, udělat co mám a zase jít po svém by nemuselo být tak nejhorší. No a od abíčkovských „ekonomů,” co radí i Smolíkovi si nechám poradit, jak úspěšně kapitalisticky podnikat. To bude žůžo.