Klábosil jsem včera večer na FB s Nikolou a nakonec jsme se dohodli, že půjdeme spolu na oběd. Dnes. V jednu hodinu jsem nazul botky neprochodky, nechal prát pračku a vyrazil jsem.
Klábosil jsem včera večer na FB s Nikolou a nakonec jsme se dohodli, že půjdeme spolu na oběd. Dnes. V jednu hodinu jsem nazul botky neprochodky, nechal prát pračku a vyrazil jsem. Tak abych byl ve dvě u Anděla. Přišel jsem na čas. Nikola přišla na čas, což ji šlechtí a šli jsme k Číňanovi do Pandy. Dát si něco dietního. Ještě předtím jsme navštívili nově otevřené knihkupectví Luxor. Tedy renovované, abych byl přesný. Moc hezky ho uspořádali, je tam dost místa a celkem přehledně uspořádané.
Kung-pao a nudle byl náš oběd. Tedy Nikola nudle, já kung-pao. Včera jsem měl nudle. S Nikolou se bezva klábosí, vyprávěla mi historky ze svého zaměstnání, já ji na oplátku historky z blázince, kde to trochu zná, neb byla loni u nás na stáži. Některé stážistky se vyvedou. Jiné méně, ale i tak mám na stážistky většinou hezké vzpomínky. S některými jsem se sblížil docela hodně. K vůli jedné jsem se dokonce i popral s manželem, jejím. Stane se. I v nejlepších rodinách se občas něco zvrtne. V té rodině té stážistky s e toho zřejmě zvrtlo hodně. Já byl zřejmě pro ni příležitost, jak uniknout, leč po onom poprání jsme se už neviděli. Zřejmě na mne zanevřela, že jsem se sice kvůli ní popral, ale nevzal si ji. tedy, než jsem se popral, tak jsem onen nápad ze svatbou neviděl jako nejlepší. Pro tu chvíli. Možná kdyby počkala, jak jsem ji navrhoval, vzal jsem si. Spíš určitě si ji vzal, než nevzal.
S Nikolou chodím pouze na oběd, ale chodím s ní na oběd rád. Baví mě sledovat pohledy starších i mladších dam. Případně mladých gentlemanů. Inu my stařečkové máme občas neškodné radosti a má ješitnost si užije. Nikola je krásná a chytrá a o to je ten oběd vždy zajímavější. Po kafi, které jsme si pro jistotu dali dole v kavárně, (dal jsem si late) jsme se rozešli. Já do knihkupectví a Nikola do drogerie. Pak domů.
Taková všední neděle, pouze jsem včera s jednou svou dobrou známou probíral její rozchod s partnerem. Pět let s ním žila. Před tím se se mnou radila, zda má do toho vztahu jít. Je ten člověk abstinující alkoholik jako já. Takže jsem jí řekl, že pokud abstinuje, tedy nevidím žádný problém, že ona pro něj bude v každém případě přínos. No a včera mu vzala klíče, sice abstinuje, ale nějak to tam neklape. Moc jsem to nezkoumal. jen vím, že je smutná, bojí se dalšího setkání, má prý u ní ještě hodně věcí. Dal jsem ji radu, aby projevila „velkorysost” a věci mu postupně odvezla, tím se vyhne trapných dohadů u ní doma. Slíbila, že tuhle variantu promyslí. Ale asi bude muset jet víckrát.
Jo, nešťastné lásky. Párkrát jsem se takhle stěhoval, nebo byl stěhován. Nelze si na ten rozchod zcela zvyknout. Hlavně, když je tam nějaký cit a vztah. Pro obě strany je smutné loučení. Obě strany vědí, že ztrácejí, většinou obě strany maskují svojí ztrátu nějakým způsobem. Někteří muži pokerovou tváří, některé ženy odchodem do jiného vztahu, nebo „životem na plno,” také se tomu říká, „urvat se z řetězu.” Někdo pije, někdo pláče doma, ale vždy je tam smutek a hořkost. Tak jsem ji napsal dnes pár SMS, abych ji dal najevo, že o ní vím, že vím jak je těžké prožívat tenhle čas rozdělování.
Já sám jsem se pomalu během času vylízal ze smutku a trápení, už se skutečně dívám, co se kde šustne. Dívám, protože si myslím, že žádná není až tak vzácná, abych po zbytek toho života, co mi zbývá jen truchlil. Nainstaloval jsem si Slackware 13.37, pohrál si z konfigurací, vrátil se do starých časů, kdy jsem dokázal sedět celý den u PC a hledat řešení, konfiguráky, a jásat při úspěších. Mám rád ty chvíle, kdy se nakonec ona dřina, co do toho vložím, vrátí právě v tom pocitu radosti, že jsem zase něco zvládl, něco, co není až tak zcela samozřejmé. Slackware je považován za „hard core distro,” na které si ne každý, kdo si říká „linuxák” troufne. Jenže já mám rád výzvy. Nakonec, už Slackware pár let používám. A pořád je co se učit.
Vždycky, když prožiji takový víkend, kdy se z někým zajímavým setkám, něco objevím a mám pocit, že to mělo nějaký smysl, cítím se dobře. Hodně dobře. Navíc, píší mi lidé, že jsem jim byl prospěšný, že na mě myslí, že co jsem jim navrhl jim pomohlo. Tohle mě na Linuxu a psychoterapii baví. V obou případech se člověk může zapojit do dění, být participujícím na zájmech a nebo životě druhých. Vždycky, když čtu, nebo slyším jak mnozí říkají: „Co komu pomáhat, kdo pomůže mě?” Tak si říkám, že vlastně ti lidé netuší, že být ten, co dává, je víc než ten co jen bere. Tohle je na těch rozchodech to nejsmutnější. Jsou tam výčitky, co ta druhá strana nedostala. Splněné požadavky jsou vydávaný za projev lásky. Pokud někdo něco někomu nesplní, pak je ono nesplnění vykládáno jako projev zlé vůle.
Většina lidí si při odůvodňování rozchodu vybavuje, právě všechny ty své nesplněné požadavky. Aby až časem zjistili, že se rozešli a ztratili víc, než získali. Třeba neuskutečněnou návštěvu kina, nebo koupaliště. Případně něco jiného. Je stejně bezva, když roky získáváte zkušenosti aby jste někomu, koho celkem neznáte prospěli, třeba tím, že mu ukážete na něco, co ho rozpláče, protože něco uvidí a pak vám napíše, že po dlouhé době, usnul bez prášku, vyspal se a je mu mnohem lépe.
Nebo, že jste byli ochotni pomoc někomu, kdo vás sice vyměnil, za čokoládu a kytku, jak mi kdysi řekla jedna favoritka: „On mi koupil kytku a čokoládu. Což ty jsi nikdy sám neudělal. Musela jsem si říct. ” Jo, sám neudělal, opravdu si jednou musela říct. Jen si ovšem nevšimla, že jsem s ní byl, když ji bylo těžko a byl jsem připraven svoje peníze investovat do skutečné pomoci. Nejen peníze, ale i čas a námahu. Tedy všimla si toho, až když ji ten samý co ji koupil kytku a čokoládu, opustil pro jinou, mladší. Nemohla pochopit, že ji opustil, když ho potřebovala. Jo, stane se. Chápu, že kytka a čokoláda jsou důležité, myslím tohle vážně, ale občas je skutečně dobré se podívat, co je skutečně důležité, na čem stojí vztah.
V tomhle směru byl tenhle víkend docela plodný. Dostal jsem několi informací o tom, že setkání se mnou tak či tak bylo pro ty lidi prospěšné, což je fajn. Někdy se prostě něco povede. Jo jo.