Včerejšek byl volný den, díky státnímu svátku, který jsem oslavil
Včerejšek byl volný den, díky státnímu svátku, který jsem oslavil
nečinností a četbou. Jo služka přišla, abych ji nepřekážel při luxování,
šel jsem nakoupit. Ale jinak jsem četl, pak s válel odpoledne se svou
láskou v posteli. I ona četla. Přečetl jsem dvě běžecké knihy. Napřed od
Christopher MCDougall „Born to run” a „Jez a
běhej.” Ta je od ultramaratonce Scotta Jureka.
Obě mě zaujaly, to asi čtenářům, co běhají nemusím vykládat, napsány
jsou poutavě. Born to run až mysticky bych řekl. Jez a běhej je spíš d
jak běhat a správně u toho jíst. Osobní příběh člověka, který propadl
běhání, zjistil, že se tím dá uživit. Spojil obé do osobního příběhu.
Tihle lidé jednoduše najdou co jim sedí, v čem jsou dobří a ono jsou v
tom dobří dost dlouho. Dalo by se u mnohých říci až do smrti.
Já běžec nejsem, jsem chodec. Nejdu až tak na hranu, nezávodím, už
víc než dvacet let při chůzi. Tedy nezávodím sám se sebou, ale mnohé, co
oba autoři popisují, jak ty „mystické” zážitky, tak tělesnou
únavu. Obojího jsem zažil dost a dost, třeba při překonávání s ruksakem na zádech velehory. Ale ono to stačí v
horkém dni, někde na silnici, když slunce pálí, člověk jde a jde a
rytmus kroků ho přivede do zvláštního stavu.
Jenže tyhle zvláštní stavy nejsou pro mne cílem, ani při cvičení
jógových technik, ani při chůzi. Mě úplně stačí, když se projdu a je mi
dobře na duši a těle, stejně jako když v noci cvičím. Někde v nějakém
povídání o józe a Zenu jsem četl úvahu na tohle téma, kde se autor
vyjádřil ve smyslu, že to jsou květiny u cesty, které nestojí za to
trhat. Něco na téhle úvaze bude.
V obou knihách jsou popisované úctyhodné lidské výkony, podepřené
navíc filozofickou nadstavbou, zda člověk je skutečně zrozen k běhu.
Líbila se mi ta číst, kde se MCDougall zabývá tím, z jakého důvodu je
člověk nejlepším běhajícím tvorem planety, co mu jeho schopnost běhat
dlouho, chladit se pocením, způsob dýchání přináší. Chápu, že mnohé jsou
jen spekulace, proč člověk kromaňonský vytlačil neandrtálce, který byl
větší, silnější, možná i chytřejší, díky většímu mozku, ale čtivě ty
spekulace napsány jsou.
Tak, to by byla má soukromá knihovnička. Večer pojedu do Olomouce.
Přesněji řečeno do lázní Slatinice, kde bych měl mít něco jako kurs jak
pracovat s členy závislých rodin. Sociální pracovníci by se toho měli
účastnit. Pozvala mne paní Mezuliánková, která viděla seriál „Ze
závislosti do nezávislosti.” Mosty doprovázení se
to jmenuje. Jsem zvědavý. Má láska mě večer naloží do auta a pofrčíme
směr Olomouc. Doufám, že budeme hodně bloudit a dojedeme tam ráno. Chtěl
bych se stavit, pokud to bude možné ještě u Luterů. Až pojedeme zpátky.
Snad to vyjde.
Stejně je zajímavé, jak s e člověk tím, že něco napíše, nijak zvlášť
uměleckého, dostane díky tomu mezi lidi, kam by se jinak nedostal. Četl
jsem rozhovor s paní Denemarkovou, která je ověšena literárními cenami,
zřejmě asi umí. Nevím, nic jsem od ní nečetl, možná bych měl, abych něco
odkoukal. A ta paní má podle toho rozhovoru potřebu zlepšovat svět. To
je úděl mnohých intelektuálů, že vědí, že politici ne, církve ne,
náboženství ne. Ale neřeknou kdo. Prý humanisté. Až mě z toho rozhovoru
trochu obešel mráz.
Vždycky, když čtu takové rozhovory, kde se píše, že „v psaní
nedělám kompromisy, protože talent jsem si nevybrala a talent asi vybral
mě.” Zdá se mi, že ta intelektuální pýcha, některých lidí, co
vědí, jak nežít, ale nikdy nevědí jak žít je zdrcující.Což možná není
případ té dámy, jenže jak říká Chercheston:
Svoboda projevu v naší
moderní civilizaci prakticky znamená, že musíme mluvit pouze o
bezvýznamných věcech. Nesmíme mluvit o víře, protože je to neliberální;
nesmíme mluvit o chlebě a sýru, protože je to přízemní; nesmíme mluvit o
smrti, protože je to skličující; nesmíme mluvit o zrození, protože je to
netaktní.
A z projevů
některých intelektuálů, mi vyplývá, že smíme mluvit jen o tom, co je
špatně, jen se vymezovat proti něčemu. Což mi přijde docela málo.
Tak, dozvěděl jsem se, že u Luterů se nestavíme, Honza je v
nemocnici, jde zítra na operaci. Ach jo. Život je někdy docela těžký.
Takže se budeme modlit, seč nám síly stačí. Někdy člověku nezbude nic,
než ta modlitba. Jo jo.