Včerejší odpoledne, tedy jeho větší část jsem strávil ve příjemné společnosti Katky a Vojtěcha.
Včerejší odpoledne, tedy jeho větší část jsem strávil ve příjemné společnosti Katky a Vojtěcha. Šel jsem rovnou z kontroly, kde jsem se dohodl o ukončení neschopnosti k dceři abych se podíval jak Vojtěch roste a prospívá. Sice spal na balkoně, když jsem dorazil, ale pak se probudil, ale potom celou dobu, co jsem tam byl se na mě smál a nezaplakal. Cestou dobů jsem ještě probrouzdal několik knihkupectví, obchodů s muzikou, abych se pokochal obojím. Zakoupil jsem brožovanou fantasy od Žambocha. Když už Kulhánek dlouho nic nového nevydal.
Večer mě pobavila na chatu dáma, co se zde podpisuje v komentářích „K.” Tedy napřed nepobavila, protože jsem skutečně neměl náladu se bavit o životě ve střízlivosti a zdůvodňovat ji proč jsem do předchozího blogu nedal zásadní prohlášení, že za své úspěchy vděčím životu ve střízlivosti. Doporučil jsem, jestli má zájem, aby vyrazila na setkání „AA” neboli „Anonymní alkoholici” a tam uspokojila svou potřebu o těchto věcech diskutovat. Já jednoduše v pátek večer, na chatu tyhle otázky, stejně jako potíže rozvedených žen a další jim podobné potíže nijak zvlášť diskutovat nemusím. Napřed nepobavila, ale pobavila až při svém odchodu, kdy napsala že pokud nezminuji že jsem měl hezký život díky tomu, že jsem 25 let střízlivý, tak ten blog není pravdivý.
Tihle uvědomělí abstinenti, co hážou a krmí své okolí svou abstinencí a životem ve střízlivosti, jsou vážně někdy k pobavení. Prostě jsem se kdysi rozhodl, že žít s chlastem a drogami je pro mne nevýhodné, od té doby, žiji jinak, ve svém rozhodnutí se udržuji a nemám zapotřebí žádné neustále zdůrazňování nějaké mystické abstinence, nebo střízlivosti. Tohle chování mě mě nijak nebere. Něco nedělám, něco co mi zrovna nedělalo nejlíp a to je celý. Nepotřebuji to cpát všem kolem sebe. Dodržuji pravidla, abstinence, stejně jako dodržuji pravidla medikace dnes, kdy beru pravidelně medikaci abych neměl potíže ze srdcem, mohl chodit kam chci, dělat co chci a nemyslím, že tohle chování potřebuji pořád někomu cpát jako naprosto úžasné, skvěle, výhodné. A v obojím případě jde o život.
Pokud budu psát blogy o závislosti, jistě se tam zmíním, že v případě závislých, kteří chtějí žít jinak je abstinence zřejmě nutná, ale nemyslím, že je to nějaká jejich zásluha, pro kterou je budu já nebo někdo jiný obdivovat. Stejně jako mne nebude nikdo obdivovat za tu pravidelně branou medikaci. Chtějí-li žít jinak, potřebují něco nebrat, něčeho se zříkat, aby mohli místo toho mít něco jiného. Já osobně na tyto témata mimo pracovní dobu nijak zvlášť nepotřebuji diskutovat. Mám tuhle stránku svého života vyřešenou. Stejně jako nediskutuji na téma, zda se mám nebo nemám připoutávat za jízdy bezpečnostní pásem. Dělám to, nikoliv proto, že mi to určuje zákon, ale zdravý rozum. Také v každé podobné bilanci nezdůrazňuji: Jsem naživu, a proto šťastný, protože jsem za jízdy připoutaný.
Ne všichni co abstinují, jsou šťastní, spokojení, bez potíží. Někteří se musí dlouhá léta vyrovnávat z dopady drog na svou psychiku a somatickou stránku. Samozřejmě se jim žije o něco snáz než s drogami, ale dost často zas až taková sláva není. Ti co stále zdůrazňují jak je život v abstinenci skvělý a bezproblémový, by si měli položit otázku z jakého důvodu si pořád potřebují tohle ujištění dávat. Položit a pravdivě odpovědět. Ze stejného důvodu, jako když rozvedená žena, která podala, žádost o rozvod a pak bývalému muži stále zdůrazňuje výhody rozvodu a odloučení. A neustále ho ujišťuje jak s e jí vede skvěle bez něj s novým partnerem. Ačkoliv se on už neptá a nijak nepátrá po jejím způsobu života.
Měl jsem spoustu potíží a problémů v těch dvaceti letech a přesto ten život s těmi potížemi byl fajn. Měnil jsem zaměstnání, opouštěly mě a přicházely ženy, ne vždy jsem měl na všechno co jsem zrovna chtěl, zdravotní problémy, kdy šlo dvakrát o život. Nic mě neminulo žádný smutek žádné trápení, ale nakonec až do této chvíle se vše otočilo k lepšímu. Otočilo, protože jsem vždy udělal něco pro to, aby ten život byl trochu snadnější, nemusím mít naprosto všechno, smířím se i z limity pro tu chvíli.
Nemám pocit, že jsme jako společnost mohli být dál. Jednoduše nemohli, nedozráli jsme k tomu. Je mezi námi příliš mnoho těch, co věří, že za ně a všechny jejich potíže se jednorázově a jednou pro vždy, někdo správně rozhodne a zařídí. Až ti lidé, stejně jako oni abstinující alkoholici přestanou na druhých vyžadovat aby se změnili a postarali se tak o jejich blaho, a bez řečí začnou postupně něco dělat aby se měli líp, pak asi zřejmě jako společnost přestaneme podporovat lehkoživky. Alkoholici mají jednoduše období, kterému říkám „apoštolát abstinence,” kdy mají pocit, že musí změnit celý svět.
Kážou evangelium střízlivosti a nestarají se o své zájmy, jestli chodí včas do práce, dělají co je jejich povinnost. S tím samozřejmě narazí, velmi často se s apoštolů opět stanou prašivé ovce a je po kouzlu. Ti co vytrvají se rozumně stáhnou a pokud se neživí jako já terapií závislých, docela v klidu si o těch věcech povídají mezi sebou, na zmiňovaných „AA” terapeutických skupinách a na místech, kde jsou o tu informaci požádáni.
Je příliš mnoho „znalců,” co mají pocit, že když se jim pár let podaří abstinovat, že mohou kudy chodí, tam trousit rozumy svému okolí jak žít, jak nežít, co dělat, co nedělat. A je příliš mnoho znalců, kteří mají pocit, že když dvacet let žijí s alkoholikem, že o problému něco vědí. O svém jistě, ale ti jen málokdy, stejně jako ti ukecaní alkoholici udělají co je třeba. Popisují hrůzy, stěžují si a to je tak všechno. Mají za to, že popisem hrůz prospějí svému okolí nějakou zvláštní informovaností. Mě obvykle zajímá víc u lidí, kteří se do maléru dostali, jak se z něj dostali, než jaké to je se v něm léta systematicky udržovat. Popis selhání alkoholika v rodině je nic neřešící popis, pokud se zůstane jen u něj. I kdyby byl stylisticky a gramaticky bezchybný.
Manželka, a těch je docela málo, udělá dobře pokud pochopí, že místo dlouhoutrvajících, nic neřešících litanií, je lepší si připnou bezpečnostní pás a vydat se na cestu, která ji povede k životu v němž bude spokojenější. Třeba o málo, ale udělá něco. Tím udělá z hlediska informovanosti svého okolí mnohem více, než sáhodlouhými popisy co všechno vytrpěla. Stejně tak ten alkoholik, co jen tak mimochodem ve společnosti, když už někteří lidé jsou neodbytní, řekne, „ale no, já abstinuji, měl jsem před léty potíže.” A místo plamenných hesel o tom jak jsem skvělé žít v abstinenci, těm co mají zájem o zkušenost řekne. „Udělal jsem tohle a tohle a díky tomu jsem celou dobu schopný snášet tíhu života i bez chlastu a drog.” A nemusí mít u toho ani nějaký zvlášť plamenný charismatický výraz ve tváři a přesto mu všichni budou věřit, protože ho znají někteří léta a vidí, že co říká, taky žije.
Ti plačící na poměry naříkající, totéž. Tohle se dá udělat, tohle se dá zkusit. Nauč člověka chytat ryby, pak už nikdy nebude mít hlad a ty se o něj nemusíš starat.