Co opravdu potřebuji a co ne?

Pozvala mě Nikola na rande.

Pozvala mě Nikola na rande. Tedy, k mé lítosti žádné řádné rande, chtěla jen mi poděkovat za jakousi moji podporu, kterou ji údajně poskytuji, ale náramně ji to slušelo, takže když nic jiného, hřál jsem se v odlesku závistivých pohledů, které na mě vrhali mladí muži, sedící kolem nás. Nikole je velmi krásná a je ji krásných tři a dvacet. Musel jsem se spokojit s poděkováním a čajem, který jsem od ní dostal jako dárek. A těmi už zmíněnými závistivými pohledy.
Takže asi tak. Jinak dnes jsem zažil něco, co mi skutečně vyrazilo dech. Konal se silvestrovský běh v blázinci, který jako každoročně pořádá pav. 35 a jako obvykle ho organizuji já. Přišel jeden bývalý pacient, který chodil dlouho ke mě do skupiny, teď chodí k Marcelovi, ale o to nejde. Přivedl sebou svého jedenáctiletého syna, který se také zúčastnil toho běhu. Malinkatý, drobný a skončil na pátém místě, nebo čtvrtém, z dvaceti běžců. Podotýkám, že většina z nich je mezi 20 – 30 lety. Ten kluk jim prostě a jednoduše „natrhl prdel.” Jinak se to snad ani říct nedá. Takže, jsem jim hned na odpoledním programu trochu připomněl jejich fyzický fond. To když se někteří pokoušeli vytahovat svým umístěním.

Jo jo, drogy a chlast, prý slast, jak někteří připomínají, ale když dvacetiletým klukům uteče jedenáctiletý kluk, je to na pováženou. S těmi dvacetiletými. Samotného mě udivilo, jak někteří jsou na tom skutečně špatně. Celoživotně jsem dával na to, mít kondičku a stát se mi ve dvaceti letech něco takového, zřejmě bych to nesl velmi těžko. Naštěstí se mi nikdy nic takového nestalo. Dnes ve svých šedesáti jedna letech nikdo ode mne žádnou kondici neočekává, ale snažím se pořád si ji udržet. Sice jsem už pomalý, nezrychluji, ale stačí, když moc nezpomaluji. Udržet tempo. Běhat moc nejde, artróza dělá své, ale chodit pořád ještě rychle a daleko mohu. I když není to, co to bývalo.

A zřejmě už nikdy nebude. Což mi ovšem nebrání plánovat, až se léto zeptá: „Na cos Jeníčku myslel v zimě, kam že se Jeníčku vydáš a co vlastně chceš vidět?” Tak odpovím: „Milada tě pořád zve, takže Kanada by ti Jeníčku slušela, ale otázkou je, co peníze a jak s vízem. Nerad bych někde někomu vypisoval svoje majetkové poměry a zpovídal se z věcí, do kterých žádnému státu, včetně českého celkem zhola a naprosto nic není.” Pokud tedy ne Kanada, tak Kréta, taky to začíná na „K” a je o něco blíž a zřejmě tam v červenci bude větší teplo. Případně, což mě též láká, udělat výlet po Čechách a Moravě. Tohle už jsem nedávno v jednom blogu probíral a musím říci, že dost usilovně myslím právě na léto.

Jak začnu takhle přemýšlet, tak cítím touhu se okamžitě vydat do dáli. Drží mě na místě jen ty povinnosti, ke kterým jsem se dobrovolně uvázal. Rok končí, bilanci jsem už udělal, a dá s se konstatovat, nebyl tak špatný, jak jsme četl v novinách. V novinách občas kecají a dramatizují. Ale to je jejich práce, nakonec, noviny nemusím číst a také je skoro nečtu. Jsem se dnes podíval na některé zpravodajské servery. Naštěstí ráno. Dal jsem si jen malou dávku mediálního pesimismu a pročetl některé blogy, co se zabývají bídou české politiky. Takže jsem spokojený, o tomhle psát nemusím, tím se zabývají jiní, mnohem více nápaditěji, než svedu já a já se mohu klidně starat o svůj život, svoje peníze a svou případnou měsíční dovolenou na všech těch výše uvedených místech.

Měsíc dovolená na pěší tůře je tak akorát. I když ani tři měsíce na pěší tůře nejsou nejhorší, tak ten měsíc je skvělý v tom, že si jeden docela užije a zas moc nezamešká s klienty. Až se rozhodnu skončit se skupinovou terapii, tak si dopřeji tříměsíční letní potulky po Evropě, nebo ještě delší. Doufám, že do té doby bude Evropa pořád volně průchodná a tím mi politické uspořádání nebude házet klacky pod nohy nějakými hraničními kontrolami.Přeci jen, ještě jednou bych pomaloučku chtěl projí Francií, Španělskem, a třeba Itálií, plus další země. Platební karta a lehká pochodová výstroj by mohly být dostačujícím uklidňujícím prvkem. Na tohle jsem si po svých cestách Evropou zvykl a bylo by mi líto, kdyby to mělo být zas nějak jinak.

Ale do léta se snad nic takového nestane a jestli se stane, budu to řešit až potom. Do té doby budu pracovat, aspoň doufám, až se ze mě bude kouřit. Jinak, vrátím-li se k té diskusi o sociální práci, tak mě u onoho diskutujícího zřejmě sociálního pracovníka, zarazila jedna věta. …ať už formou mediace, ať už formou dohledu… Tohle už jsem zažil, že se na mě pokoušel někdo dohlížet jestli se chovám správně a určovat, co je správné a co ne. Ovšem pokud se pamatuji, co není zakázáno, je dovoleno a není nutné se nikoho ptát na nějaké správné chování. Tedy pokud nějakým způsobem neporušuji zákon a nepřekračuji a něčí práva, ale to je tak všechno. Aby sociální pracovník určoval nějaké normy, to bych ho hnal. V tomhle se mi právě zdá že už si dovoluje stát, lépe řečeno některé státní instituce víc než je zdrávo.

Tady si myslím je jádro pudla. Ti lidé mívají pocit, že vědí nejlépe, co je pro koho dobré. Já si nemyslím, že vím co je dobré pro bezdomovce, a rozhodně si nemyslím, že to vědí lidé ze sociálních úřadů, stejně tak si nemyslím, že vím co je dobré pro cikány, ale rozhodně vím, že není dobré pro mne, abych přispíval na lidi, kteří chtějí žít svým způsobem života, mít svoje pravidla a nedodržovat pravidla většinové společnosti. Jestliže se někdo například rozhodne, že si půjčí na něco, na co nemá, je přesvědčený, že to mít musí a potom přijde díky své touze o všechno. Nezbude mu než se obrátit na charitu, spolehnout na milosrdenství některých jedinců a jinak nemá na nic nárok a právo. Stejně tak, chce-li kdo fetovat, chlastat, hrát, pak ať nese všechny důsledky svého rozhodnutí.a je klidně odkázaný na privátní péči a pomoc.

Ano je třeba bránit práva bezmocných, nesvéprávných, dětí. Na to je soud aby se zabýval porušováním zákona, určoval, co je zákonné a co je nezákonné a jinak všechno ostatní skutečně mohou vyřídit soukromé agentury, které zaměstnají lidi, kteří mají vzdělání, na tom základě nabídnou služby potřebným a kdy agentury, nebo pracovníky si klidně může najmout privátní investoři, pokud mají pocit, že jsou nezbytně nutné. Případně přizvat jako znalce soud. Nebo mohou nabízet ty agentury i fyzickým osobám svou pomoc, hledat příjemce pomoci, kterou nabízejí, ale jen a jen těch, kteří o jejich pomoc stojí. A na kterou nejdou peníze ze státního rozpočtu.

Tohle funguje jinde ve světě, proč by to nemohlo fungovat u nás? Tady mají místo církve, svépomocné spolky atd.

Z toho důvodu pak mohou a mají právo oslovovat soukromé investory, a tím tak dát průchod skutečné solidaritě. Nikoliv tomu, že platíme čím dál tím větší daně státu, který je rozhází v nesmyslných projektech. Protože jinak se nám objeví nová vrstva totalitně smýšlejících jedinců, zaštiťujících se svým vzděláním v sociální oblasti kteří budou určovat svobodným občanům, na základě nějaké vlastní představy o tom: CO JE SPRÁVNÉ A CO NE.

Share and Enjoy !

0Shares
0 0 0