Občas k člověku zavane ozvěna dávných dní. Jen tak z ničeho nic. Včera jsem dorazil do své kanceláře v Bohnicích z programu s pacienty a zjistil jsem, že mám zmeškaný hovor.
Můj přítel Lutera mi volal. Honzu vždy rád slyším, neprodleně jsem zavolal zpátky. Zvedla to Jana, jeho žena, prý Honza není doma. Ale než jsme pomluvili pár známých, dorazil. Zrovna jsme pomlouvali jeho. My o vlku, vlk za humny. Jak už to bývá.
Ptám se Honzy co se děje, že mi volá. Prý celkem nic, jen že se u něj objevila jedna má bývalá milenka, která by chtěla některé mé knihy. Milenka, co kdysi poslala mé ženě fotografie, mého údajného syna.
Má žena tehdy zareagovala promptně. Sice jsem se s onou dámou rozešel asi rok předtím, než jsem se seznámil s manželkou. Oznámila mi, že je těhotná. A když sem se zeptal s kým, řekla, „se svým mužem.“ Jenže „zatajené dítě,” je zatajené dítě. Má žena neunesla mou „proradnost.” Rozvedla se se mnou, neb s takovým parchantem nebude. Ty fotky byl důkaz mé špatnosti. A na dvacet let zablokovala styk s mou nejmladší dcerou.
Skoro třicet let jsem se s onou bývalou favoritkou neviděl. Dost dlouhá doba, aby mne přešla zlost, jak na mou bývalou ženu, tak na původkyni toho rozvratu. Kdybych byl škodolibý, založil bych něco jako mužské #me/too. Asi bych nebyl sám, komu nějaká bývalá milenka, rozbila manželství, pomstila se za nedostatek zájmu o svou osobu.
Domluvil jsem se s Honzou, že ji dá můj telefon, ona mi zavolá a já zařídím, aby ji můj prodejce knih, poslal knihy o které stojí. Honza má svých starostí dost a tohle mohu vyřídit sám. Ještě chvíli jsme klábosili, Honzovi je osmdesát, vyslechl jsem jak se mu vede/nevede a pak ukončili. Měl jsem představu, že ona dáma si dá na čas. Nedala. Asi za pět minut telefon, neznámé číslo, neznámý hlas. Jak zpívá Robert Křesťan v písničce. „Ještě není tma, ale stmívá se“
…přišel mi dopis, tak milý, samý cit,
napsala prostě, co měla na srdci.
A já už ani nevím, jestli ji poznám po hlase,
ještě není tma, ale stmívá se.
Povídali jsme. Nepoznal jsem ji po hlase. Ten se ji změnil, podobně, jako se ji podle jejího líčení a líčení Honzy změnil život. Měla toho hodně na srdci. Nejsem si jistý že její život změnil k lepšímu. Vyslechl jsem ji. Pak řekl i já něco svého. Reagovala překvapeně, když jsem ji řekl, že je svým způsobem původcem konce mého manželství díky těm fotkám. Prý není možná, ona tak nedůležitá v mém životě, by nemohla způsobit takovou rotyku. Ono nedůležitá zdůraznila. Nemám ji za zlé, že ty fotky poslala, udělala co uměla. Jenže, jako by nechtěla chápat, že ne všechno, co lidé umí, či někteří lidé udělají, je druhým prospěšné.
Nehodlám ji pronásledovat, nakonec z toho důvodu ji ani nejmenuji. Prostě jsem v životě někoho potkal, ze začátku to bylo krásné, pak to vzalo smutný konec, tak to je a nic se na tom dnes nezmění. Bylo mi 34 a ji 28, když jsme se potkali. Já rozvedený, ona vdaná. I kdybych ji něco vytýkal. Nevytýkal jsem, jen oznámil. Zasáhla do mého života, do života mé dcery. Může si myslet, že nechtěla. Možná nechtěla, ale udělala a nebylo to dobré pro nikoho a dobré k něčemu.
Jo jo, někdy padají stíny i v poledne. A jinak to byl včera docela dobrý den. Možná by se má katolická žena se mnou rozešla kvůli něčemu jinému, možná bych se s ní rozešel já, nevím, co by bylo, ale dodnes si myslím, že jsou věci, které si lidé nemusí mezi sebou dělat.
Z toho důvodu a nejen z toho, se nikdy nevracím k ženám, co mne opustily. Chápu, že měly své důvody, nehodlám je měnit a nehodlám se vrtat v tom, co bylo. Jo a tu adresu, kam ji mám poslat ty knihy, mi ještě neposlala. Jen tak si přemýšlím, co opravdu chtěla? To dítě se mnou nemá. Jo jo.