Jak už to bývá, občas mezi hromadou hlušiny, člověk objeví perlu. Či diamant. Nejsem znalec operních hvězd, vlastně tak nějak znám pár tenorů, jako byl Pavarotti, ale díky blogu paní Beaty Krusic, jsem takovou perlu objevil.
Jedná se o bohužel už zemřelého barytonistu Dmitrije Chvorostovského. Poslechl jsem si jeho písně válečných let, podobně jako „Te Deum (Tosca)” a byl jsem chycen. Občas si říkám, že jsem barbar, který sem tam nakoukne do světa umění. Na druhou stranu, pokud mne něco takového potká, užiji si to zcela a naprosto.
Být barbar má zas na druhou stranu tu výhodu, že nejsem přejedený všech těch kulturních událostí, kterých je dnes všude tolik, že mám občas pocit, že až zahlušují ty, kteří je neustále konzumují. Dám si čas od času dortíček. Dortíček, co udělá takovou tu sladkou tečku za běžným obědem a díky němu najednou ten oběd se zdá jako něco velkolepého.
Takže dnešní ráno jsem měl vlastně k snídaní, protože obědvat v šest ráno, kdy jsem poslouchal Ty písně válečných let v ruštině „Песни Военных Лет.” je dost brzo. Ale byla to velkolepá snídaně.
Poslouchal jsem a naprosto jsem viděl ty pochodující dvacetileté kluky, kteří, jak říká Jiří Mucha, díky svému rozhořčení vyhráli skoro prohranou válku. A je jedno, jestli se jedná o ruské, britské, či americké vojáky. V té ruštině a s tím barytonem, který Chvorostovskij oplýval je snadné se vrátit do těch širých ruských stepí. Nejsem příznivec bolševického Ruska, ale rozhodně jsem příznivec ruské kultury. A uznávám, že mám ve znalostech té kultury dost mezery.
Jasně na jedné straně země, která má na svědomí smrt milionů svých občanů, díky bolševické ideologii, která si ve své zhoubnosti nezadá s tou nacistickou ideologií, na druhou stranu podobně jako Němci, má obrovskou kulturu, jež je hodna obdivu. Inu svět je někdy zmatený a není černobílý.
Jo, měl jsem včera návštěvu. Přišlo pár klientů poptat se po zdraví. Lehce jsme povídali o životě. Většina z nich podniká, buď v trochu větším měřítku, nebo jen jako OSVČ. Lidé, co se musí ohánět, nikdo jim nic nedá, před pár lety by si na ně nikdo nevsadil ani groš, dali se dohromady, trochu jsem k tomu přispěl, dnes vážení lidé, do nichž by nikdo neřekl, že to byli kdysi lidské trosky v debaklu. Tak jsem měl radost.
Inu život nám někdy připravuje zajímavé situace. A občas jsou skutečně chutné. Jak říká Písmo svaté. Nejen chlebem živ člověk jest, ale i slovem Božím…A ve svých bližních prý potkáváme i Krista. No, muzika doznívá, blog pomalu končí a jdu si udělat skutečnou snídani.
Tvaroh, lněný olej, trochu mléka a medu, do misky dát trochu medu, v medu rozmíchat lněné semínko a navrch dát ovoce, dnes dám borůvky a na to ten rozmíchaný tvaroh s lněným olejem. Může se přidat vanilka, nebo skořice, aby to nebylo jednotvárné. A pak se to jí. Pomalu lžičkou vykrajuje. A ještě jednou děkuji paní Krusic, za navedení na Chvorostovského. Jo jo.
PS: V Ruštině Дмитрий Хворостовски, takže česká transkripce Chvorostovskij. Ale on si to každý srovná jak umí. 🙂