Jsou lidé, co se narodí jako tuláci. Prostě se narodí a časem, někdy kolem patnácti, někdy o něco později se začnou toulat. Různě po světě. Jsou z nich buď horolezci, námořníci, piloti, kamionáci.
A pak je ještě jedna sorta. Chodci. Jako kluk jsem četl o člověku, co se jmenoval Juraj Puci. Dálkový chodec Ten člověk mě fascinoval. Vlastně jsem se trochu vydal v jeho stopách. Začal jsem se toulat. Napřed o víkendech, pak u plavby, když jsem jezil v turnusu a byl jsem třeba měsíc doma, vyrazil jsem s usárnou a celtou do světa. Pěšky. na měsíc. Rychle jsem zjistil, jak se dá chodit.
Sto kilometrů, dvě stě kilometrů, pak víc, až do třech tisíc v jednom kuse. Postupně jsem prochodil Československo, pak další země. Chodil jsem jinak, než výše zmíněný matador, neměl jsem žádné veřejné výzvy. Nakonec, chodil jsem pro svou zábavu, nikoliv abych něco propagoval. Nebo někoho.
Nechodil jsem na rekord, spál jsem venku, vlastně v hotelu jsem poprvé spal na cestě, když mi bylo přes šedesát. Jinak pod širákem, když jsem vyměkl, koupil jsem si stan. To mi bylo 46 let. Asi jsem nebyl takový borec jako Juraj Puci, ale myslím, že jsem též nebyl žádný troškař. Po značkách, po silnici i v horách, denní průměr čtyřicet kilometrů denně.
Nový Zeland prosinec 2003
Nikdy nechodím svých čtyřicet kilometrů najednou. To lze kdy jdete bez zátěže. Chůze s se zátěží má zcela jiná pravidla a jiné dopady na pohybový aparát a celkově na organismus. Rozděluji si to zhruba na 7-10 kilometrové úseky. Hodinu a půl, dvě jdu, potom odpočívám. Většinou to mám rozdělené do dvanácti hodin. Snažím se ujít kolem 40 kilometrů každý den. Ani víc ani méně. Jsem na to zvyklý a vím, že jsem to minimálně schopný dělat minimálně po dobu tří měsíců. sweb.cz/chodec
Měl jsem tedy na dálkové chození svou metodu, fungovala mi a než jsem opotřeboval totálně kolena, tak jsem ten průměr uměl ještě ve čtyři a šedesáti. Pak jsem ještě tři roky zkoušel jestli to nepůjde, a loni jsem to zabalil. Pověsil jsem tulácké boty na hřebík.
Chápu, že mnozí turisté, kteří se týden dva toulají po horách, mají pocit, že se čtyřicet km denně v horách nedá jít. Dá, ale ne tak, že lezu na štíty hor, ale hledám cestičku, co mne povede tou nejpříjemnější cestou. Je-li malá, opuštěná silnička, nepohrdnu. Vlastně měl bych mluvit v minulém čase. Nepohrdl jsem. Lezení na nejvyšší kopce nechám horolezcům. Případně vysokohorským turistům. Ty to baví, mne ne.
Ve svém chodeckém webu, který zanedbávám jsem jsem popsal pár cest. Těch pro mne zajímavějších. Nějaký čas jsem psal blogové deníky několik let z toulek po Čechách a okolí. Kdysi jsem počítal, že tak průměrně ročně nachodím asi 5000 km. Pokud počítám ty kilometry, co jsem nachodil přes den. Takže jsem za ty roky, co jsem počítal od osmnácti, nachodil pěšky po světě také kolem 220 000 kilometrů.
Nezdá se mi to málo, mnozí tohle za život nenajezdí autobusem, vlakem, autem. Jak říkám, nejsem turista. Jdu, zámky a hrady nevyhledávám, potkám-li zajímavého člověka, stavbu, nebo kraj, kouknu, promluvím a jinak jdu dál. Turista se kochá krásou krajiny, památkami a zážitky. Já jsem se kochal rytmem kroků. Zážitky a krása krajiny byl bonus. Občas jsem kráčel místy, kde nebylo nic zajímavého, dokonce ani ženské tam nebyly. Bral jsem tu realitu tak, že tohle patří k chodeckému životu.
Hleděl jsem abych ušel svoje, našel místo na spaní, v klidu si zacvičil jógové a zenové techniky, o taoismu jsem do nedávna věděl pramálo a ráno zase dál. Tulák. V životě jsem nebyl na dovolené u moře, nebo organizovaném zájezdu. Říkají-li mi lidé, že co tvrdím není možné, pak jen z toho důvodu, že netuší, co je možné pro chodce, nebo jen závidí. Chodec, che-li někam dojít, musí mít kondici. Jinou, než mají turisté, co s báglem na zádech chodí po horách a kochají se výhledy. Když se předtím vydrápou horko těžko na kopec.
Chodec chodí ve vedru, v zimě, v dešti, protože chce někam dojít. Občas se schová před bouřkou. Jen magoři chodí v bouřce a riskují život. Chodec je velmi opatrný, alespoň já byl. Riziko je pro turisty, pro chodce je zásada rizika pokud možno omezovat. Jít pokud možno tudy, kde si hnáty nepoláme. S polámanými hnáty, bolavými žebry, či hnutými zády se zase nikam nedostane.
Do Ameriky, stejně jako na Sázavu nese stejný ruksak. Tam má co potřebuje, nic navíc, co je navíc, pocítí rychle a neodkladně. Ano, byl jsem chodec. Už je to minulost, ale na druhou stranu, není se za co stydět. Všechno jednou skončí. Dřív nebo později. Jo jo.
PS: Opakuji, chodcem se nestanete, chodcem se musíte narodit. Je nás málo.