Cesta lovce

Hledal jsem na YouTube, něco zajímavého. Našel jsem film o životě Sanů, tedy se jim dost dlouho říkalo „Křováci.” Přes hodinu dlouhý a neskutečně krásný a dojemný.

Sice ta kopie není nic moc, ale i tak, jsem najednou uviděl skutečnou cestu lovce. Lovce, který musí ulovit aby se najedl, nakrmil děti, jejichž rodiče skoro zapomínají to umění staré víc jak čtyřicet tisíc let, co ovládali celou dobu, kdy na té zemi žili, co jim ji dnes berou a oni nepatří ani tam, do buše, ani mezi moderní lidi. Jen několik jich ovládá umění se napít, tam kde skoro není voda, najíst, nasbírat jídlo, kde zdánlivě nic není.

Ještě nedávno, žili skoro v době kamenné, hlad neměli, tančili, aby přivolali déšť, zřejmě tančili ve správnou dobu, takže i pršelo. Ano, tady bylo i vidět, jak se dá uštvat antilopa, jak ji zabít zblízka kopím, které celou dobu, co ji štvou, musí lovec nést, pak když ji zasáhne, být opatrný a počkat až padne, maso zpracovat a ochránit před ostatními predátory na místě, aby o něj nepřišli.

Vše, co jsem četl a tak trochu si domýšlel, jsem najednou viděl v té syrové podobě. Když umíš běhat, umíš stopovat, jsi vytrvalý, pak se najíš. Nějaké jiné starosti nejsou tak důležité. Jdou tři a zajistí jídlo pro celou komunitu. Co je pro Sany na světě důležitějšího, než tuhle dovednost předat dětem, ti zas svým dětem, tak aby rod, rodina, která musí držet pohromadě, aby přežila.

V buši číhá tisíce nebezpečí, jde vlastně jen o to přežít, najíst se, rozmnožit, pokračovat. A přesto ti lidé i tak mají svou kulturu, muziku, písně, umění malby. Jsou to lidé jako my. Jen žijí jinak, jinde a ještě jim chtějí ono právo žít jako v době kamenné, vzít. Přitom mají obrovské znalosti léčivých rostlin. Mají můj obdiv ti malí lidé, co dokáží ulovit i slona, stejně jako antilopu.

Obdivuji tyto lidi víc než kohokoliv jiného. Ukazují, proč a z jakého důvodu se člověk rozmnožil po celé planetě, proč se stal vlastně tím nejúspěšnějším druhem. Dokázal přežít a přechytračit i ty nejsilnější zvířata. Být konkurence schopnější a vyrovnat se predátorům, kteří ho ve všem předčí, jen ne ve vynalézavosti. Od pravěku k dnešku ti lidé neměli hlad, žili podle svých měřítek v blahobytu a měli i svůj duchovní a duševní život. Zdokonalili svůj způsob přežití, tak aby jim zbyl čas i na zábavu a odpočinek v relativním bezpečí. Bez palných zbraní.

To dnes končí. Ti kteří se starali o sebe, jsou najednou v hledáčku těch, co chtějí poskytovat dobro. Dobro, o které ti lidé nestáli. Chtěli s lukem a oštěpem žít jako žili. A „dobrodějové„, co nemají jinou starost, než se plést do věcí, do kterých jim nic není a nadělat jen zmatky, si mnou ruce nad tím, jak se zase vyznamenali. Vzali jim zem a svobodu. A nic jim za to nedali.

Nic takové ho se nedělo, dokud vládli ti „zlí” britští kolonialisté, kteří se do života těchto lidí pletli minimálně. Dokonce jim zaručili právo na život, jaký chtějí vést. Stejně jako ho zaručovali všem jiným národům Afriky. A když se ty národy „osvobodily,” tak nastal teprve zmatek. Tak už to chodí. V ve jmému dobra se napáchá tolik škod, že se jeden nestačí divit. Jo jo.