Tichý a zasněný

Pátek, mám dovolenou, nemusím vstávat protože někoho čekám. Na stole mám tlustou knížku, s názvem: „Západ”, s podtitulem: „kronika naší kultury“, kterou mi darovala dcera. Autor Vladimír Chlup.

Mám rád takové souhrnné knihy, které dávají ucelená pohled na nějakou událost, časy, děje. Člověk si díky jim pak může najít podrobnější prameny, nezůstane odkázaný jen na školní vědomosti, kterých už beztak mám pomálu.

Stejně je zajímavé. Ve škole jsem se učil jen co mě zajímalo. Zajímalo mne toho málo. Dějepis, zeměpis, literatura a jinak nic. Naučili mne číst, psát, počítat, zbytek jsem úspěšně zapomněl. Tedy psaní bylo pro mne strašákem, nikoliv ani tak pro neschopnost se vyjadřovat, ale vyjadřovat se čitelně. Kreslení, malování až na některé ruční práce mne také nijak nebralo.

Rodina a průběh dětství ze mne udělalo agresivního jedince, co řešil spory rvačkami. V případě jiného rodinného zázemí, bych asi byl zasněné dítě, co si někde v koutu, čte poesii. Zasněné dítě, co si nedá nic líbit. Když tak vzpomínám na osudy některých svých spolužáků, se kterými jsem se potuloval po ulicích a vedl tu vítězné, tu prohrané bitvy s jinými lotry, se kterými jsme si vzájemně rozbíjeli hlavy, tak jsem ještě dopadl dobře. Díky tomu zasněnému dítěti.

Pár se jich opakovaně dostalo do kriminálu, pochopitelně podle jejich vyprávění „zcela nevinně.” Někteří jsou po smrti, už mladí. Vlastně by se ten můj životní příběh dal nazvat: „Jak se z outsidera stane celkem úspěšný člověk.” Vlastně, chtělo to jediné. Dostat se ze stínu té původní rodiny, přestat žít ty vložené životní scénáře, které mi říkaly: „Jsi k ničemu, jsi jen raubíř, který nemá šanci to nikam dotáhnout“.

A dlouho ty životní scénáře fungovaly. Ale, vždy na druhou stranu tam fungoval nejen ten raubíř, ale i ten tichý zasněný kluk, co si v tom koutě četl tu poesii, měl dar slova, dar slova dlouho ho používal nevýhodně, jen k zesměšňování těch druhých, pokud sám nebyl zesměšněn. Než jsem pochopil, že dar slova se dá využít zcela jinak. Třeba ve prospěch druhých a tím vlastně i ve svůj prospěch.

Jak se člověk dostane ze svého scénáře a začne žít svůj život? Jedině za pomoci svého okolí, které mu sděluje, jak ho vidí. Nemyslím tím způsob, že mu nadávají, ale že mu sdělí, jak se s ním a vedle něj cítí. Což vyžaduje kus odvahy, ale většinou je ten způsob nejefektivnější. Jen psychopatům je jedno, jak se vedle nich lidé cítí. Většina lidí touží po tom, aby se vedle nich lidé cítili dobře. A psychopatů zas není tolik, jak si mnozí myslí.

V každém z nás je těch lidí několik. Raubířů, tichých kluků a holek, snílků a pragmatických jedinců. Víc nebo méně. Jde o to, co převáží. Literatura, dospělí lidé kolem mne, určitá schopnost se nechat přesvědčit svým pocity, to znamená, přiměřeně se bát následků, tohle vše mi zabránilo v mnohem horších věcech. A nebyl to žádný zázračný zvrat, pouze a jen postupný, pomalý rozvoj, který šel navíc ve vlnách.

Lidé touží po osvícení, náhlém, bleskovém. Zableskne a vše je jinak. Ano, je možná taková situace, ale jen za předpokladu, že k tomu vede jen dlouhá přes cesta změnu chování. Chování doma, na veřejnosti, prostě všude. Pak k té změně vede změna myšlení, za pomoci pozorování způsobu svého myšlení. Ano, člověka napadají různé myšlenky, někdy velmi nehezké, ale je třeba je nechat vyplout na povrch a uvědomit si, že i tohle jsou moje myšlenky, že i já přemýšlím o takových věcech.

A pak je jen a jen na něm, jestli převáží ty myšlenky toho tichého, zadumaného kluka/holky, co myslí na ty hezké věci, nebo převáží ty pekelné. Každý z nás máme oboje, pokud je známe, pak jsme schopni se rozhodnout pro dobro, nebo zlo. Tak jako Popelka dostala k přebrání hrách s popelem. Hrách je užitečný jen sám o sobě, stejně jako popel je užitečný sám o sobě. Třeba k hnojení. Ale smíchaný hrách s popelem je celkem skoro k ničemu. A stejné je tohle s našimi myšlenkami, které ovlivňují naše pocity a pocity ovlivňují naše myšlenky.

Pokud vše roztřídíme, pak zjistíme, že všechny pocity jsou užitečné, stejně jako myšlenky. Roztříděné, poznané a zvládnuté už nás neohrožují. A pokud ovládáme sami sebe, nejsme nebezpečím svému okolí. Přestaneme se trestat, začneme se snášet a tím přestaneme trestat své okolí a začneme snášet ty druhé. Snášení je mnohdy začátek lásky. Ne vždy, ale dost často.

Psal mi klient, že on netrestá sebe, ale tu ženu, kterou miluje a ona ho opustila. Na to se dá odpovědět i takto: Trestáš-li ženu, kterou miluješ, ona tě pro tvé trestání víc milovat nebude. Pouze se vzdálí a ty zůstaneš jen ty sám, se svým trestem. Ano, ti co rádi trestají, zůstanou většinou nakonec sami. Bohužel. Bohužel jen ke své škodě. Jo jo.