Bylo dobře, když byly zlé časy. Prý přijdou ještě horší…

Štěstí se neděje. Štěstí se musí udělat.
(V.E. Frankl)

Štěstí se neděje. Štěstí se musí udělat.
(V.E. Frankl)

Čtu noviny a nečtu nic povzbudivého. Krize, černé předpovědi, nic příjemného. Někdy si s Churchillem říkám, jestli nemám přestat číst. Ale ne, samozřejmě, časy jsou těžké, zdá se že budou ještě horší, ale také nic netrvá do nekonečna. Párkrát v životě jsem byl v situacích, kdy to vypadalo beznadějně, „neviděl jsem řešení.” Nakonec stačilo počkat, vydržet onen propad a pak z ničeho nic se pomalu začalo kolo osudu otáčet. K lepšímu.

Včera jsem psal o konzervativních hodnotách, šetrnosti, často píši o nevýhodnosti života na dluh. To vše, co se dnes děje, potvrzuje jen slova, jejichž pravdivost jsem si ověřil mnohokrát v životě. Ano, dluhy se lehko dělají, těžko platí a jsou příčinou osobních i společenských debaklů. Podvod na sobě a sebeobelhávání je jen nejkratší cesta do pekla.

Po dokončeném debaklu, dopadu na dno jsem zjistil, že tedy jsem na dně. Cesta vzhůru vede, je dlouhá, klikatí se, ale existuje. Jen se člověk na tom dně nesmí obelhávat a doufat, že bez námahy vyleze nahoru. Zrovna tak dlouhý, ne-li delší bude proces, který se nastartoval díky sebestřednosti, sebeobelhávání a obelhávání některých jedinců s rozhodujícím vlivem.

Prostě opět pýcha a víra, že moje stromy rostou do nebe. Případně ekonomika. Mám ve skupině jednoho ekonoma, který už asi rok onu situaci předpovídal. Napřed jsem bral lehce skepticky jeho názory, teď mu začínám naslouchat víc. Naštěstí jsem mu naslouchal aspoň trochu, neudělal jsem si žádné dluhy a ušetřil jsem na zlé časy.

Hračky jsem si koupil za hotové, proto nemám výčitky svědomí z rozmařilosti a nežiji v obavách kdy přijde zlý exekutor a sebere mi moje tretky na rozptýlení. Nemám tyhle obavy na rozdíl od jiných. Pořád říkám, že život v kázni a řádu bez dluhů je ten nejpohodlnější způsob život.

Holt jen nemám pořád vše na co si ukáži. Zrovna před chvíli jsem mluvil se svojí dcerou Katkou a když jsem ji popisoval jak úžasnou grafickou kartu můj Macbook má a doporučoval jsem ji jeho opatření, přesně v mém duchu mi odpověděla, že by mohla mít mnohé, leč obejde se. Chytrá dcera.

Macbook i iPhone jsem zprovoznil, dá se říci ovládl k použitelnosti. Dokonce jsem na Macbooku nainstaloval svůj nejoblíbenější textový editor Vim pod názvem MacVim a jsem spokojený, protože v tomhle editoru, který je tajemný, neintuitivní, nutící člověka se učit, ale zároveň nesmírně výkonný a praktický. Píši v editoru všechny své texty. Takové ty office mám jen na otevírání příloh, které mi někteří lidé posílají. Ne všechno co mi pošlou mě zajímá, ale někdy dostanu zajímavé věci.

Vždy, když přijde do terapie člověk s určitým postavením, je zajímavé sledovat jeho reakci. Od nedůvěry k samotnému systému, zesměšňování, úžas z toho kde se ocitl. Nevěřícnost, že do terapie jej dostala vlastně jeho chytrost, která mu umožňovala dělat takové věci, které dost dlouho zakrývaly před okolím skutečný stav věcí.

Stejná chytrost ekonomických guruů, kteří jsou nesporně inteligentní, mají předvídavost, mají intuici, ale nemají opatrnost, bez které se všechny tyhle vlastnosti stanou jen obyčejnou pýchou na vlastní rozum a pýcha je dovede bud do blázince, nebo kriminálu, případně do chudoby, někdy i předčasně na hřbitov. Pokud přivedou do potíží jen sebe, což je velmi vzácné, vzhledem k tomu že mají většinou rodiny, pak se snáze dostávají nahoru.

Bohužel stejně v ekonomii jako v závislosti, neúspěšný ekonom a „úspěšný závislý” prokáží stejnou dovednost. Zatáhnou do svého průseru mnoho dalších kolem sebe. Ekonomové mají snažší úlohu při zvyšování počtu jejich pruserem postižených lidí. Závislý i když se hodně snaží „takové úspěšnosti” nedosáhnou. Leda že jsou nalití ekonomové z vysokého postu. Ti potom skutečně dokážou nemožné.

Četl jsem zprávy, že ve Spojených státech prudce přibývají bezdomovci. nebylo to tam psané, ale myslím si, že to jsou ti, co jim banka sebrala dům, protže ho nebyli schopni splácet. To opět zafungoval „humanismus” v podobě představ o stejném štěstí pro všechny a nevzal v úvahu, že člověk, který do té chvíle osvědčil schopnost mít na náklady bydlení v nájemném bytě. Nemá na vilu. Bydlí přiměřené svým finančním možnostem a pokud se dá zblnout díky politické korektnosti a humanistickým vizím, některých jejich filozofický géniů, co trousí svá moudra a neověřené teorie po celé světě, má smůlu. Ti chudí, i když relativně zajištění, stali ještě chudšími a bez té jistoty střechy nad hlavou. Bezdomovci jen proto, že uvěřili bludům o štěstí, co přichází jen tak.

Ti lidé žili v tom co mohli a byli schopni utáhnout, stejně jako moje matka, která s námi žila v bytě co stačila zaplatit, dát nám najíst, obléknout. Nebylo to nic moc, ale nebyli jsme hladoví, špinaví a bezdomovci. Žili jsme přiměřeně svým poměrům. A když si tak představím, že dnes s mými možnostmi by někdo přišel a nabídl by mi „výhodnou hypotéku” na vilu s dvěma koupelnami, vyhřívanými podlahami, fotobuňkou zapínající světlo při změně intenzity světla. Vyhřívaný bazén na zahradě je samozřejmá nutnost.

Pokud bych tohle tedy vzal, dostal bych se do stejné situace, stejně jako se dostali oni lidé co uměli utáhnout byt, ale ne hypotéku na dům. Bydlel bych nadsdardně. Bydlel bych tak, jestli bych byl naivní a uvěřil, že přeci mám právo na štěstí. Rok dva bych v té vile bydlel, dorazil by exekutor a pak hezky hajdy pod vzdálený most, protože ty v centru už jsou obsazené. Takhle se díky sociálním a humanitárním snílkům vyrábějí skuteční chudáci. Díky politické korektnosti a jejím kazatelům.

Přijde humanitní, ekologický spasitel, pohovoří o štěstí. Rychlém a snadném štěstí, abych nezapomněl, pár naivku se na to chytne. A na neštěstí je zaděláno. Pokud se toho chytají naivkové, kteří nerozhodují o majetku a směřování společnosti, ještě se nic neděje. Ale když na tohle naskočí politici, kteří vycítí příležitost zabodovat, schválí se nějaký džamilistický zákon, případně ekologický, pak se všichni zúčastnění nestačí divit. Firmy krachují, protože, co vyrobí si nemá kdo koupit, leda na dluh. Lidé nesplácejí, protože chudnou. Firmy chudnou, protože stát jim bere peníze aby mohl zachránit jiné firmy. Dluhy, dluhy a průsery dohromady.

Kolotoč, na kterém e vezeme, protože pár pitomců přesvědčilo pár naivků o tom, že mají nárok na štěstí jen tak. Ze zákona. Chápu, že se chudí lidé chtějí mít lépe. Také jsem se chtěl mít lépe, když jsem se toulal po ulicích. Chtěl, ale život mě trochu učil, že na všechno se musí vydělat, na něco se musí počkat, něco se musí vydržet a bez občasného utrpení a odříkání to nejde.

A co bylo na začátku toho velkého utrpení pro mnohé? Ne zlotřilý kapitalismus, ale namyšlení, pyšní snílci bez trochy soudnosti, co vydávají svá moudra za zákon co platí na nebi i na zemi. Pravdou je, že pokud člověk i společnost padne na dno, utrpí debakl a poučí se z toho, pak je místa a ochoty naslouchat těmhle snílkům mnohem méně. Ale bolí ten pád, fakt bolí.

To vím. Skutečně jsem jich pár v životě zažil. Pracně jsem se dostával ze dna. Chvílemi to byla i zábava, ale jsou různé druhy zábav a ne každou si musím poskytovat opakovaně. Tak nás ta krize bude bolet. Hodně. Někoho více, někoho méně. Možná se trochu poučíme. Možná? Pouze teď tu genialitu věrozsvěstů v lepší život zaplatíme všichni. A do halíře. Na dluh se žít nemá, říkaly moje babičky. Nekecaly.