Bouřka a hodné děti

Je zajímavé začínat den bouřkou. Leže v posteli, při vědomí, že mám střechu nad hlavou. Dává to člověku klid.

Je zajímavé začínat den bouřkou. Leže v posteli, při vědomí, že mám střechu nad hlavou. Dává to člověku klid.

Horší je začínat den bouřkou, leže ve stanu, nebo pod celtou někde v lese, či na kraji lesa. To už není zas až taková zábava. Celtu nebo stan je potřeba umístit, tak aby člověk eliminoval rizika. Bouřka je vždy riziko pro člověka ve stanu, nebo širým nebem.

Ale spokojeně jsem dnes ležel, poslouchal zvuky deště a bouřky a vzpomínal na ty časy, kdy jsem tohle prožíval v dobách, kdy jsem také žil třeba tři měsíce pod čirým nebem, pod střechou jsem se vyspal maximálně v nějaké autobusové čekárně někde stranou obytných míst. Ovšem, sem tam mne přidržela bouřka uprostřed vesnice v čekárně po celou noc. Ráno místní byli vždy mírně udiveni. Zajímavé na to byl, že nikdo mě nikdy nenapadl.

Autobusové čekárny byly mou oblíbenou skrýší v dobách, kdy jsem nenosil sebou stan, pouze celtu nebo igelit a bouřka byla pak v takových případech menším problémem, než, když jsem ležel pod celtou, či igelitem.

Žít pod širým nebem je docela zábava. Ať v létě, nebo na podzim. Ochutnal jsem života pod širým nebem až až. V Evropě, Asii, Americe, severní i jižní. Na Novém Zélandu. Sledování počasí je hodně důležité. Není nutné promoknout ž na kost a spoléhat na odolnost svého organismu. Promoknout v listopadu, není zas až taková zábava. Zažil jsem to ve Skotsku. Naštěstí v pustině, kde když pršet přestalo, jsem našel suché místo a dřevo na oheň a díky tomu se usušil.

Pár takových situací jsem zažil i na Novém Zélandu. Díky špatnému stavu stanu. Rozdíl byl v tom, že nebyl listopad, ale leden, což je letní měsíc. V létě je většinou všechno snazší, než třeba na začátku zimy, což listopad ve Skotsku už znamená o dost chladnější čas, než třeba v Londýně.

Jo, míval jsem občas bláznivé nápady. Ten s Británii na podzim. Bez znalosti jazyka, s půlročním kursem angličtiny, do země, kde nerozumí ani ti, co údajně anglicky mluví. Ale domluvil jsem se. Angličané a Skotové byli milí lidé. Hlavně na venkově. V ruksaku tři díly „Eckersley Essentiall English”.

Vyrazit s letní výstrojí do Británie a opatřovat si teplejší věci až na místě. Vlastně zas tak hrozné to nebylo. Jedny tepláky a jednu mikinu. A v tu chvíly, kdy jsem je neměl chyběly. Zvládl jsem noc díky dobrému spacáku. Přes den jsem se zahřál chůzí. Nepromokavou bundu jsem měl. No, je to silný slovo nepromokavá. Nakonec sebenepromokavější bunda nenahradí suchý úkryt.

Stan jsem impregnoval také na místě. Pochopitelně, měl jsem půjčený od své tehdejší lásky Markéty. Neuvědomil jsem si, že je málo impregnovaný a divil jsem se, že mi do stanu teče. Nakonec jsem si koupil impregnaci a za pomoci slovníku jsem jednomu skotskému pastorovi vysvětlil, že potřebuji na jeho dvoře naimpregnovat stan, protože zrovna svítí slunce. Pochopil, zasmál a dovolil. Jo, na některý věci člověk musí být vlastně magor. Já jsem magor celoživotně.

Zítra jdu do blázince. Pracovat. Jsem zvědavý, co na mě čeká. Jsou dovolené, personálně to není nic moc. Ale to je každí léto. Za těch tři a dvacet let se to zas tolik nemění. Pacienti se mění, tedy jména a tváře, nikoliv problémy. Týden si na mě budou zvykat, za týden zjistí, že jsem dokonce člověk.

V dobách mé nepřítomnosti sloužím jako strašák, co má obrovské nároky, nakonec všichni zjistí, že jsou to zcela obyčejné nároky, vyslovované naprosto bez obalu. I když, fakt je, že nově příchozím říkám. „Všechno co jste o mě slyšeli je pravda. Někdy je to ale ještě horší.” Většinou to uvolní atmosféru.

Jo, jak bylo řečeno ve filmu „Tom Horn”. „Jeho puška a jeho reputace udělaly svoje.” Trocha „špatné pověsti” neškodí. Ani v blázinci, ani v životě. Ženy milují muže s mírně narušenou pověstí, dokonce si s nimi rády pořizují děti. Jak jsem se dočetl v knize „Červená královna” od Matta Riddleye. Asertivní muži, což si mnozí submisivní muži pletou s agresivitou, (která je v životě také nutná,) se prostě u těch žen prosadí a zaujmou je. Evoluce prostě funguje. Ti, co se neprosadí, geny nepředají, neb nemají potomky.

Hodný kluci a holky se dostanou do nebe. Ten zbytek, kam chce. Hodné holky přišly jako první do jiného stavu. Neb si pořídily mužský, co je bez kouska svědomí a výčitek do toho stavu přivedli. Kdybych byl hodný kluk, seděl jsem doma a poslouchal maminku a tatínka. A neměl bych čtyři dcery. Se třemi maminkami.

Přemýšlím, jestli bych užil, co jsem užil. Asi těžko. Člověk by si měl vážit toho, že nemá zas až tak hodný děti. Nemyslím fracky, ale děti, co mají chuť zkoumat, zkoušet, hledat a odvahu něco vyzkoušet. Většinou zjistí, že si ty děti poradí. Občas dostanou přes tlamu, ale to k životu patří. Jo jo.