Zjistil jsem, že vyhnout se D1 cestou do Jindřichova Hradce a zpět, je velmi výhodné chování. Zjistil jsem to včera.
Zjistil jsem, že vyhnout se D1 cestou do Jindřichova Hradce a zpět, je velmi výhodné chování. Zjistil jsem to včera.
Než stát hodinu někde na dálnici, je lepší se vydat okreskami, pohodlně dojet na benešovskou silnici, a pak v klidu do Jindřichova Hradce. Zpět je třeba se vyhnout Benešovu, pár kilometrů před Benešovem opět odbočit na okresky a po nich dojet až do Prahy na Barrandov. Krásná krajina, žádný zádrhel.
Vyrazili jsme včera s Radkou za vnuky a nejstarší dcerou Petrou. Ta mimo svého dárečka, má ještě na starosti ještě další dva. Takže má o zábavu na dovolené v Čechách postaráno. Ale byla to hezká cesta. Radka ji sice prodloužila tím, že chtěla jet z Kardašovy Řečice na Planou, také po okreskách, což mne zrovna nebralo. Ale nakonec, jsme se projeli českou krajinou a bylo nám dobře.
Vnuci nám dali za odpoledne zabrat všem třem. Na hřišti. Elenku a Dominika jsem naučil houpat se na houpačce, Vojta a pak ti dva mladší mi ukazovali jak umí jezdit na skluzavce. Bylo veselo. Je to sice dlouhá cesta tam a zpátky, ale nelitoval jsem, že jsme se vydali do Hradce. Jinak Jindřichův Hradec je na parkování snad ještě horší než Praha.
Takové to bylo klidné město, když jsem tam bydlel s první ženou. Inu časy se mění. Cestou tam i zpět jsem vzpomínal na staré časy, když jsme putovali po těch okreskách, poznával jsem spoustu míst, kudy jsem za ty roky, co chodím pěšky po světě všude prošel. Akorát, že tím autem je to moc rychlé. Není nad to, jít pomalu, krok co krok, funět do kopce, občas někde na kopci vorazit, kouknout do kraje a jít dál.
Tomu se nic nevyrovná. Ani cyklistika ne. Pěšák to má nejlepší. Dostane se všude, nic ho nebrzdí, o nic se nemusí starat. Sundá ruksak, vytáhne vařič, ešus, kafe, vodu, uvaří kafe, posedí na ruksaku, nebo jako já v posledních letech na ponču, které sebou nosím pro případ deště, a jde zas dál. Je to, jak zpívá paní Hegerová. …tulák má v poli stoh, pak jen pár bosých noh, sám pěšky za obzor musí jít… Jo hezky pěšky za obzor, žádná dálka není dost velká. Když slouží nohy. Bohu díky, sloužily mi dlouho a dobře.
Cestou v autě jsme alespoň zpívali. Tam i zpět, hádali jsme chvíli se kvůli té cestě po těch okreskách, do Plané, viděl jsem to jako zbytečné zdržování, ale když jsme dorazili k Benešovu, uviděli tu kolonu, co tam stála, mazaně jsem navrhl otočení, jeli kousek zpátky, zapnul jsem navigaci na iPadu a už jsme frčeli. Žádný zádrhel. Jistě, člověk nejede tak rychle jako po dálnici, nebo silnici první třídy, tedy, když to jede, občas to v autě drncá, díky stavu vozovky, ale jede se. Pořád. Pomalu, ale jistě.
Navigace je mazaný vynález. Člověk si napíše ulici v městě kam chce jet a ono ho to hezky vede dál a dál, až domu. Kde jsou ty časy, kdy jsem nosil v čepici, nebo klobouku mapy, stále zíral do mapy, kudy, že to dál? No zvykl jsem si na navigaci. Má pochopitelně i své nevýhody, třeba když dojde baterka, nebo není signál, ale mám-li dost času, pak si s tím zas tolik hlavu nelámu. Jako letos. Prostě všechny cesty někam vedou.
Tedy některé i do prdele, jak jsem pravil, když jsem cestou na Gibraltar, ve Schwarzwaldu v Německu, sešel z cesty a objevil jsem se asi sedm km stranou, od místa, kam jsem mířil. Ale takové bloudění patří k cestování. Kdo nebloudil, neví co je správné cestování. Bloudící se učí si dávat pozor.
Trošku z jiného hrníčku. Koupil jsem si kdysi několik knih od Matta Ridleyeho. „Červená královna, Původ ctnosti, Genom”. Onehdy jsem začal znovu číst Červenou královnu, což je kniha vlastně o významu sexu, nejen u lidí, ale u živočichů vůbec. No a zatoužil jsem si znova přečíst „Původ ctnosti”. Což je zase kniha o lidském a nejen lidském chování a lidských preferencích a motivech. (Kdo nečetl a chce opravdu si přečíst nejen, něco fundovaného, ale i čtivého, tak obě knihy doporučuji.) Takže hledám, hledám v knihovně a nenacházím.
Naštěstí ji mají ještě v Portálu. protože není drahá, koupil jsem a myslím, že si tyhle knihy stojí za to koupit, protože ji doporučuji přečíst alespoň dvakrát. Tedy všechny knížky od Matta Ridleyho. Ale ty dvě jsou opravdu skvělé, co se týče popisu jak smyslu sexu, tak i lidských motivů a preferencí. Kdo chce vědět jak to s námi lidmi je, dost docela dozví.
Obdivuji vědce typu Matta Ridleyho, Richarda Dawkinse, dva biology, že umí čtivou a srozumitelnou formou sdělit vědecké teorie, se kterými každý nemusí souhlasit, ale neškodí se s nimi seznámit. Rád se na svět občas kouknu pohledem biologů, sociobiologů, protože si myslím, že o lidském chování, motivech, ti dva výše jmenovaní mají hodně zajímavé teorie, a mohu říci, že o lidském chování toho vědí opravdu hodně. Aspoň pokud jejich tvrzení srovnám se svými znalostmi o lidském chování. V mnohém se s nimi potkávám. Jo jo.