Ráno jsem při probuzení přemýšlel o slibu který jsem dal, že napíši blog o lásce a bude dojemný. Jana se toho hned chytla.
Ráno jsem při probuzení přemýšlel o slibu který jsem dal, že napíši blog o lásce a bude dojemný. Jana se toho hned chytla. Jenže pak jsem sedl k počítači a začal si s ním hrát a na blog jsem zapomněl. Stává se. Zvonil zvonek, říkal jsem si kdo to je? Kouknu, vidím sousedku, otevřu a ona mi říká, že pode mnou jedna stará dáma má starosti, když ji chtěla podepsat vyúčtování za vodu, průvan ji zabouchl dveře a porouchal se zámek a ona stará dáma se nemůže dostat z obýváku. Stávají se různé věci. Vzal jsem šroubovák, neuspěl. Došel jsem si pro brýle abych na to viděl a neuspěl zase. Už chtěli volat zámečníka, takže jsem zkusil poslední metodu. Do dveří jsem kopl. Sklo se nevysypalo dveře se rozletěly. Ještě, že ona dáma nestála za dveřmi. Bydlí pode mnou o patro níž a za tři roky co tu bydlím jsme se ještě nepotkali. Ptala se zda jsem z domu. Ujistil jsem ji že ano. Hasiči a zámečník se nekonal, stačil kopanec do dveří. Inu co se v mládí naučíš ve stáří jak když najdeš. Pár dveří jsem už vykopl.
Takové vykopnutí z lásky jsem kdysi udělal první ženě. Tehdy mě strašila rozvodem, dokonce žádost podala, vzal jsem žádost na vědomí, a začal se chovat jako svobodný. Podle zásady. „Když se rozvádíš, asi o mě nestojíš, nebudu se vnucovat.” Moje chování ji překvapilo, čekala úplně jinou reakci. Měla k mému chování své výhrady a dávala je najevo. Nebral jsem její výhrady v potaz. Inu mladý a divoký. Jednoho krásného letního rána asi ve dvě hodiny jsme se vracel od jedné zrzky, protože jsem ve své uražené ješitnosti nehodlal vzít na vědomí nejen manželčiny neoprávněné, ale i oprávněné výhrady. Nijak jsem se se svými dívčími kontakty nechlubil doma, ale nijak jsem se na tak malém městě s nimi ani neskrýval. Tedy žena měla informace od kamarádek, sousedů a jiných dobráků.
Jak se tak k ránu vracím, teplo bylo, zrzka byla vlídná a něžná, byl jsem zcela střízlivý a ještě takový lehce roztoužený, tiše prozpěvující. Dorazil jsem ke dveřím do bytu, chci odemknout a nic. Klíč v zámku. Bydleli jsme v přízemí, Jarka tam bydlí dodnes, obešel jsem dům, zaklepal na okno abych nebudil děti zvoněním. Myslel jsem, že zapomněla. Nic, zaklepal jsem znovu, nic. Vrátil jsem se a zazvonil. Už byla za dveřmi a jak nikdy nebyla hrubá, tak jsem z údivem slyšel. „Jdi k té čubce, kde si byl do týhle doby.” Zamrkal jsem, protože jsem měl za to, že se rozvádíme, žena mě nechce a tedy si nemá na co stěžovat.
Udělám malou odbočku. Velmi nerad se dozvídám, že se se mnou někdo rozchází, opouští mě. V tomhle nebudu zřejmě sám. Myslím si a říkám to i veřejně v televizi, že vyhrožovat rozvodem a rozchodem je značně nebezpečné. Protože onen muž či žena může narazit na magora mého typu, co tu informaci vezme zcela vážně a zařídí se podle toho. Včetně nějaké přítulné zrzky. Ta zrzavá Eva, přítulná tedy byla. Dokonce byla porodní bábou, což mi vždycky přišlo komické, protože jí bylo 22 let a chtěla se vdávat a vzala by si mě i se dvěma dětmi. Tak byla neohrožená. Takže jako magor, jsem se zachoval, nezkoumal jsem jestli je rozvod pokusem o nátlak ke změně, ale choval jsem se tak, jako bych už rozvedený byl. Rozvádíš se, nechceš mě, užij si své svobody, jsem manželce říkal.
Leč vraťme se na místo děje. Vyslechl jsem návrh ženy abych táhnul tam kde jsem byl doteď a trval na svém právu se vrátit domů a spát ve své posteli. Bez jakéhokoliv křiku, bledý, což znamená naprosto vzteklý do běla, jsem jen řekl. Otevři, nebo si otevřu sám! Chvíli ticho a pak se ozval pobavený, provokativní hlas. To bych chtěla vidět. Hlas dořekl a já kopl do dveří. Dveře se rozletěly, jako dnes ráno ,a manželka ležela na zemi, protože ji zasáhly. V tu chvíli jsem myslel, že jsem ji těmi dveřmi zabil. Naštěstí nezabil. Ale tři dny špatně slyšela na jedno ucho. Ji nenapadlo, že do nich kopnu, i když mě znala, že jsem na jedno našlápnutí (dalo mi moc a moc práce se zklidnit a naučit se jistému sebeovládání) a mě nenapadlo, že stojí za nimi. Ani jeden jsme ve vzteku neuvažovali.
Kupodivu, ač jsem ji takhle ublížil, pochopila, že metoda nátlaku, kterou zvolila nebyla nejchytřejší. Jarka možná nebyla z mých třech manželek ta nejhezčí, ale v každém případě asi tou nejzralejší. A nejchytřejší. Změnila taktiku i přístup. Zrušila žádost o rozvod a oznámila mi své rozhodnutí. Nějaký čas jsem byl hodný chlapec, ale jak říkala moje babička Jílková a teta Jiřina, „Jeníčku, ty jsi Jílek a navíc Jindry syn. Potatil ses a krev není voda, kvůli tobě se ženský něco nabrečí.” No znaly mě. Udělal jsem chybu, že jsem se jarky nedržel. ne že by mi to dnes zas až tolik drásalo nervy, pouze tuhle skutečnost konstatuji.
Takže dvoje vykopnutý dveře. Oboje dokonce z lásky. Jarka je z lásky ke mě zavřela, protože nechtěla aby mě objímala jiná. A já jsem je ze vzteku a z pocitu ponížení vykopl. Dnes jsem je vykopl z lásky k bližnímu. Konečně koupit nový zámek je lacinější než volat zámečníka. zámek stojí stovku a zámečník tisícovku. Tak jsem o tom přemýšlel cestou do knihovny. Půjčil knihy, stavil jsem se cestou v Celetný ulici v knihkupectví Karlovy University a samozřejmě jsem neodolal, když jsem uviděl Zinkerovu „Tvůrčí proces v gestalt terapii.” Gestalt mám rád, mnohé jeho přístupy v terapii používám , takže jsem prolistoval a po dlouhé době jsem usoudil, že tuhle knihu musím mít. Naposledy jsem měl podobný pocit při knize popisující terapeutický přístup podle Miltona Ericsona. Už moc psychoterapeutické knížky nekupuji. Jen takovéhle výjimečné autory.
Cestou domů jsem se stavil v pizzerii u Anděla. Servírka si mě pamatovala a smála se na mě hezký, prý už jsem dlouho nebyl. No vlastně jo, dlouho. Dal jsem si samozřejmě pizzu, co jiného v pizzerii. Těstoviny dostanu od dcery zítra. Přinese mi. Slibovala. Poslala mi fotky nového bytu co koupili. Tak mám radost. Bříško ji roste a budu snad brzo stařečkem.
Takže jsem vlastně blog o lásce napsal. Jestli byl dojemný nevím. Rozvod nebývá dojemný, rozvod bývá smutný a nepříjemný. Být zabouchnutý jako ona stará dáma také asi není nic moc. Stalo se mi, že jsem si zabouchl na Břevnově klíče v bytě, zůstal stát na chodě, bosý a s počítačem v rukou. Nesl jsem ho do opravny, kterou jsem měl o dům dále. Stálo mě to tisícovku. Za nepozornost se platí. Ale vlastně díky tomu jsem si uvědomil, že skoro nikoho v domě neznám. Být mladý a mít děti a být tu mladé rodiny, zcela určitě po roce bychom sedávali před domem a klábosili. Takhle je to už obtížnější. Pokud se známe, tak jen, že se potkáme na chodbě a pozdravíme se. I mládež většinou zdraví. Tak ještě že se aspoň zdravíme. Tak snad se časem seznámím.
Je škoda, že lidé mají k sobě tak nějak dál, ale tahle dnešní ranní příhoda mi zase řekla, že to ještě není tak zlý. Sousedka zjistila, že jiná sousedka je v nouzi a přišla mě jako souseda požádat o pomoc. Pomohli jsem, nikoho to nic nestálo a seznámil jsem se z lidmi a ještě k tomu vypadám skoro jako slušný člověk. Docela dobrý den.