Bílá žena na rozhraní

Povídal jsem si dnes cestou domu s kolegyní Veronikou o životě. O ženách,

Povídal jsem si dnes cestou domu s kolegyní Veronikou o životě. O ženách,
rozvodech, zneužívaných klientek, které ona má v péči ve své praxi.

Narazila v té souvislosti na advokátku Danielu Kovářovou, která byla
mimo jiné i ministryní spravedlnosti. Tak jsem si doma dal práci, uvedený
rozhovor na DVTv Žena
nemá ve vztahu stejná práva jako muž, jejím zájmem by mělo být
manželství jsem si znovu poslechl. Už když jsem ho slyšel poprvé, byl
jsem překvapený jeho tonem, vlastně se antifeministicky vymezující, ač, jak
sama, přiznala byla kdysi dost feministicky orientovaná. Zřejmě prozření.
Myslím, že docela důležité.

Má kolegyně Veronika je nejen schopná psycholožka-terapeutka, ale také
matka pěti dětí. Což je z mého hlediska pro její profesi velmi důležitá
zkušenost. Pro její klientky a klientky rozhodně. Myslím, že když mluví o
těhle věcech, stojí za to ji poslouchat. Také když narazím na nějakou hodně
neurotickou, případně v minulosti zneužívanou ženu, klidně ji předám
Veronice.

Zdá se mi, že v posledních letech se bílé ženy, jak v Americe, tak v
Evropě dostaly do velmi zvláštní pozice. Mají všechna práva, mají výsady o
jakých se jim v minulosti ani nesnilo a zdá se mi, že některým je vše málo.
Muži jsou pro ně zbytečná chamraď, se kterou se nestojí ani bavit, případně
jsou ti muži jen dobří k tomu, aby pečovali o blaho těch žen, nemají žádná
práva a pokud se některých dožadují, pak jsou to z hlediska těch žen obtížní
tvorové, kteří mají jediné právo. Právo mlčet a sloužit.

Většinou jsou těmi nespokojenými, ty ženy, které vlastně dosáhly všeho.
Vzdělání, kariéry. Některé mají dokonce i děti. Jsou-li ze svými partnery
nespokojeny, neváhají a zbaví se ho. Ty méně úspěšné, ženy s menší kariérou,
je napodobují. Neváhají, velmi často se z malicherných příčin rozvedou, dají
najevo, že muž a otec není důležitý ani pro ně ani pro jejich děti.

Myslím, že paní Kovářová to pojmenovala přesně v tom rozhovoru pro českou
justici: Řekla bych to jinak, a bez politické korektnosti: ženám jsme
namluvili, že mají stejná práva jako muži, ale není to pravda. Učíme je, že
nemají pečovat o muže, a tak to nedělají a muži proto od nich odcházejí.
Ženy přestávají být pro muže svůdkyněmi a strážkyněmi rodinného krbu, a tak
muži nevidí důvod, proč by vstupovali do manželství. Učíme ženy, že když se
jim něco v partnerství nelíbí, že mohou sebrat děti a odejít. A ony se pak
diví, že jsou na děti samy a že je musí živit. A pak pokračuje a myslím,
že se dotýká samé podstaty.

A když jí namluvíme, že nemusí žádné teplo vytvářet, ale naopak že při
prvním problému má právo rodinu opustit, pak se nemůžeme divit, že se tolik
vztahů rozpadá. A matky malých dětí si neuvědomují, že stejně jako před
dvěma sty lety potřebují muže, jinak budou s dětmi živořit. Celý rozhovor je ZDE

Ano, občas se mi zdá a teď mluvím jako terapeut, který se zabývá i
vztahy a to nejen vztahy závislých, ale i běžnými vztahy, že si přesně ty
ženy neuvědomují, že nejsou samy, ale mají děti a mají povinnost těm dětem
zajistit i otce. Na rozdíl od militantních feministek, sluníčkářů a
poblouzněných levicových intelektuálů, což někdy splývá v jedno, všechny
seriozní výzkumy ukazují na nezastupitelnost otce a matky. Genderové
blouznivky se mnou nebudou souhlasit, ale bohudík, nejen ty výzkumy, ale i
tisíciletá zkušenost na tu potřebu ukazuje.

Pochopitelně, že je dobré se umět domluvit, je dobré umět udělat
kompromis, umět zvládnout konflikt a vyhnout se sporu. Konflikt a spor, není
totéž, což si mnozí lidé naprosto neuvědomují. Rozdíl spočívá asi v tom. V
konfliktu si hájíme svoje zájmy, sdělíme, co chceme, co nechceme a pokusíme
se najít kompromis výhodný pro obě strany. Ve sporu nám jde o principy a
pravdu. Což je smrtelná kombinace a jak kdysi říkala Věra Doležalová,
psychiatr a lektorka Jógy: „Spor se nedá vyhrát, spor se dá pouze
zastavit.”

Protože jakmile vyhrajeme jeden spor, protivník sebere všechny síly,
všechny argumenty a pokusí se nás vší silou těch argumentů, soudních sporů
utlouct. A ženy ve vedení válek a sporů a hledání pravdy většinou muže
zastíní. Jistě, jsou i muži, kteří ono „umění,” vést nekonečné
spory také svedou, ale ženy je v počtu a schopnostech tohoto druhu předčí.
Ke své škodě a škodě svých dětí.

Většina žen podle mé osobní zkušenosti se zeptá v případě, když se dozví
o tom, že některému rozvedenému muži, jeho bývalá partnera brání ve styku s
dětmi: „Cos ji udělal?” Ta otázka je položena s přesvědčením, že
pokud muž něco udělal nehezkého své ženě, třeba jí byl nevěrný, má ona matka
právo ho zbavit styku s dítětem. A i když se situace přeci jen v mnohém
zlepšila,(podotýkám, že nejsem z nejrůznějších důvodů zastáncem střídavé
péče,) tak ta žena i za cenu finanční nouze, střídání „tatínků,”
pro své dítě, a dalších peripetií, riskuje. Bez ohledu na to, co ono zbavení
otce udělá s dětmi. Takových žen je skutečně dost a dost.

Pak narůstá počet samoživitelek, které jsou odkázány na příspěvek státu,
jež ho vyžaduje od daňových poplatníků. A daňoví poplatníci mnohdy velmi
obtížně chápou z jakých důvodů mají přispívat na cizí děti. O které by se
měli starat jejich rodiče. Nikoliv daňoví poplatníci prostřednictvím státu.
Ano, právo je to poslední, co může vyřešit rodinné spory, pokud je vůbec
může vyřešit.

Takže by se bílá žena, která hazarduje se svými dětmi měla skutečně
zamyslet nad tím, co je skutečná emancipace, kde a jak mohou fungovat rovná
práva, pokud vůbec ve skutečnosti mohou fungovat, jak podotýká dr. Kovářová,
a nebo jestli to je jen bohapustá teorie, kterou hlásají ty úzkostné
feministky, které neumějí jít do konfliktů se svými muži, pokud nějaké mají,
pouze umí jít do nikdy nekončících sporů, kde se hledá pravda a hlásají se
principy.

Pokud si tohle, a mnohé další, většina bílých žen v Evropě neuvědomí,
zjistí, že opravdu bílí muži nebudou mít potřebu je hájit, ani jejich děti a
ty práva jim ta přicházející sorta jinak kulturně a nábožensky uvažujících
mužů prostě nepřizná. Události z Kolína nad Rýnem tomu nasvědčují.
Pravověrný muslim na ženská práva nevěří a nehodlá je respektovat. Pokud
doufají genderové „znalkyně,” že jsou schopny samy ubránit, tak
Pán Bůh, ve kterého ve své většině nevěří, jim pomáhej.

Jestli se dají bílé ženy přesvědčit, že muži jsou jen darebáci, pro
které je čehokoliv škoda, doplatí na tohle mínění především ony samy. Jo jo.