Rozhodl jsem se a domluvil se s dámou, že pojedu navštívit svého přitele Honzu Luteru na Drahanskou vrchovinu.
Rozhodl jsem se a domluvil se s dámou, že pojedu navštívit svého přitele Honzu Luteru na Drahanskou vrchovinu. Volal jsem mu včera, byl plný optimismu, ale jen jako mimo řečí se zmínil, že mu není nějak extra. Inu je mu skoro 77, takže jak pravila Radka: „Není na co čekat, přijedu pro tebe, odvezu tě tam.“ Zítra by pro mne měla někam na drsný sever pro mne přijet. Pěší dovolená mi skončí.
Stavím se v Děčíně, a pojedeme do Horního Štěpánova. Jo jak človkě stárne, zjišťuje, že mu stárnou kamarádi, bývalé favoritky, prostě všechno je jinak. Nic není stabilní, všechno se mění. Myslím, že je to dobře. Změny, mírné stresy, námaha, tohle člověka dělá antifragilním. Mírná nejistota a chvěni, posiluji.
Vždy po dovolené, kterou jsem strávil námahou, nejistotou, co bude zítra, cítím, že je mi lépe. Dnes když Pán Bůh dá dorazím do Krásné Lípy, pokud se rozhodnu, že půjdu dál, tak do Chřibské. Sice dnes necítím tolik únavu jako včera, ale nemám potřebu nic přehánět. Mám dovolenou, tedy mírná námaha, dnes i zítra.
V úterý asi dorazím do Prahy, do konce dovolené si dám dohromady literární záležitosti. Zjistim jestli se mi bude chtít psát hru, co mám rozepsanou, nebo budu jen a jen líný. Ona sice zahálka je matkou hříchu, ale být přiměřeně líný, znamená také že člověk také není ničím tlačen a tedy nevykonává zbytečně něco, co v klidu počká. Neplýtvá energii na práci, která není nijak nutná a momentálně potřebná.
Píši pro zábavu, neumím psát protože musím. Zřejmě to bude ten důvod proč bych se psaním asi neuživil. Co se týče tělesnych aktivit, pokud jsem se živil rukama, pak jsem tu práci bral, že mě nutně nemusí bavit, stačí když ubývá a někdo mě za ni platí. Většinou jsem si u toho mohl přemýšlet o věcech, co mě zrovna v tu chvíli zajímaly. Byly chvíle, kdy se muselo pracovat s plným soustředěním, a byly chvíle, kdy mi myšlenky běhaly kolem celého světa a práce v klidu pokračovala.
Představa tří čtyř dnů, kdy mimo stravování, (tedy také bych mohl držet půst) nemusím zhola nic, je fakt lákavá. Žádné vstavání protože má přijít klient, nebo musim jít na skupinu. Jíst protože mám hlad, dívat se v poledne na dobrodružný film, protože mám zrovna náladu, či si číst něco učeného, co mi sice nijak peníze nevydělá, ale mám pocit, že jsem se dozvěděl alespoň něco. Tak to by mohl být docela zajímavý způsob konce dovolené. Uvidíme.
Ted sedím v motorestu před Krásnou Lípou. Dal jsem si kuřecí řizek s chlebem. Nějak mne opustily ty chutě na hranolky. Až se vrátím domu, opět opustím konzumaci pečiva, tedy ani na téhle cestě jsem ho nijak moc nesnědl. Už se těším na plnotučný tvaroh s lněným olejen a nebo rozemletým lněným semínkem. Dlouho jsem už neměl avokádo. Vesnické krámy ho nevedou, a co jsem byl v městech, nebylo. Člověk nemůže mít úplně všechno.
Rozpadá se mi klobouk. Jo vydržel od roku 2010, kdy jsem si ho koupil v Tonaku na Václaváku. Byl se mnou v Polsku a procestoval se mnou Čechy a Moravu na třech dalších cestách. Je vidět, že Tonak dělá trvanlivé klobouky. Skoro každou noc jsem se na něm poválel, vždycky pak zase zformoval. Bude mit v nebi pro klobouky, co vyprávět.
V Krásné Lípě jsem se učil druhým a třetim rokem klempířem. Když nás tam přesunuli, tak místní mládež na nás čekala u vlaku a chěli nás mlátit. Sem tam někoho načapali o samotě a pak jim to vyšlo. Jednoho dne nám došla trpělivost a celý internát se i s jedním vychovatelem vydal na trestnou výpravu do města. To by dnes měli noviny halo, něco takového se stát.
Pokoušeli se nás zastavit policajti. Napřed jeden, musím uznat, že se nebál a když se objevila protistrana, rozběhl se za nimi a dva chytil, pak přišli ještě dva policajti. Válka se nekonala. Mohla to být pěkná rvačka. I bez toho policajta se jim do toho zas moc nechtělo. Bylo nás najednou pro ně hodně.
Už dřive, ale od té doby naplno jsem pochopil, že má-li člověk vůli se bránit, pak většinou si druhá strana rozmyslí, než něco začne. Netýká se to psychopatů a fanatiků, to už je jiná kategorie. Fanatika,nebo psychopataje nutné zastavit a srazit bez smilování a soucitu. S těmi je zbytečné vyjednávat. Buď zabít, nebo utéct. Pokud ne přímo zabít, tak zneškodnit.
Ale jinak mám na Krásnou Lípu hezké vzpomínky. Na internátu se mu líbilo, měl jsem pár dobrých kamarádů, život mi tam přišel proti domovu poklidný. Naučil jsem se tam dost užitečných věcí, na vojně a nejen na vojně se ty dovednosti hodily. Tehdy bylo samozřejmostí, že mladí muži odcházeli na vojnu, díky tomu někteří jako já i nadobro. Prostě šli jsme na vojnu, vrátili jsme se, byli jsme dospělí a starali jsme se.
Někteří, tedy většina se oženili, měli rodiny, a zdá se mi, že jim to i vyhovovalo. Já jsem sice se na tu dobu ženil pozdě, ale i tak. Prostě opustil jsem rodný práh a žil si po svém. A ted po skoro padesáti letech, což mi v mysli přijde jako včera se toulám po tom kraji svého mládí. Udělal jsem dobře, že jsem se sem vydal. Jak bylo řečeno na začátku. Není na co čekat. Jo jo.