Dostal jsem nabídku na natočení rozhovoru o práci s emocemi závislých, pro pořad ČT, který provází profesor Höschl. Musím říci, že mi ona nabídka udělala radost.
Dostal jsem nabídku na natočení rozhovoru o práci s emocemi závislých, pro pořad ČT, který provází profesor Höschl. Musím říci, že mi ona nabídka udělala radost. Nabídka být ve stejném pořadu kde účinkuje profesor Höschl se neopakuje každý den. Pochopitelně jsem přijal. Práce s emocemi je základem terapie, kterou provozuji, práce s emocemi je podkladem pořadu, který připravuji a který se bude, jak mi bylo sděleno točit příští rok, letos už ne, ale v pátek je schůzka nového týmu „Vyvolávače emocí.”
Bavím se komentáři pod minulým blogem. Nová příležitost napsat něco málo o asertivitě, manipulaci, vyvolávání emocí z důvodu získání převahy a zvládnutí emocí, aby nedošlo k získání té převahy druhé strany, která chce mermomocí vyhrát. Asertivita je způsob (mimo jiné) jak udržet emoce na takové úrovni, aby nedošlo k emočnímu zaplavení, které se stává někdy neúnosným. Celkem asi vím, co a jaké emoce takový text vyvolá. To se dá celkem snadno odhadnout. Lidé se začnou dovolávat tradice, krásy jazyka, mluvit o pozitivní a negativní manipulaci a vůbec nemají tušení, o čem že je řeč.
Já nikomu nehodlám brát jeho vztah k jazyku, pravidlům českého jazyka, obdivu krásného stylu kohokoliv, ale na druhou stranu si docela klidně za sebe mohu troufnout vypadat z hlediska těch hodnotitelů, sdělovačů nevyžádaných informací a rad, jako arogantní hulvát a dokonce mi to může být i jedno, protože nejsem sice schopen nemít své emoce, třeba pobavení nad úsilím těch, kteří mě chtějí za pomocí vedlejších uliček, dostat do debaty, kde se diskutuje způsobem, který vyhovuje jim, a mě baví jejich úsilí. Ale vůbec ty lidi nemusím urážet, říkat jim že jsou hloupí, nebo nevychovaní. Případně nevzdělaní.
Manuel Smith vyvinul techniku kterou ve své knize o asertivitě „When I say, No! I feel guilty;” nazývá „fogging” Neboli zamlžování. Útočník, hodnotitel, manipulant vám sděluje své mínění o vašem stylu, gramatice, vychování, a vy s ním klidně souhlasíte. On hází kameny do mlhy, neví jestli trefil nebo ne a z mlhy se kameny nevracejí. „Ano máš pravdu, má gramatika není nejlepší.” Stejně tak souhlasíte: „Ano máš pravdu, můj styl není nejlepší, jistě by mohl být lepší.”
V podstatě se dá souhlasit s každou takovou pravdou a je faktem, že jsem se nepřel o kvalitě svého stylu, nebo své gramatiky, dokonce jsem ja.noniete neupíral možnost, že píše lépe než já, dá se říci, že jsem souhlasil s jejími námitkami, leč jsem nebral na zřetel její připomínky a styl, sloh a gramatiku jsem nezlepšil. Má pravdu, že bych vše mohl zlepšit, ale souhlas s její pravdou, pro mne neznamená rozhodnutí a povinnost něco měnit.
Většina lidí neunáší situaci, zjištěním, že nejsou oni a jejich konání v očích těch druhých O.K. Kdy se dostávají pod tlak mínění druhých a přistupují na změnu, kterou nijak nepotřebují, dělají věci, které pro ně nejsou životně důležité, jen proto, aby obstáli v očích těch druhých. Tímhle díky psychoterapeutickému výcviku a výcviku v asertivitě netrpím. Mnozí lidé, mě za to, že netrpím, především, že netrpím podle jejich představ, nemají rádi.
Ať se to týká mých klientů, případně bývalých manželek nebo favoritek, nebo lidí, kteří mají pocit, že oni jsou ti soudci, kteří rozhodují o tom, co je správné, dobré a důležité. Možná, že jsou ti arbitři, ovšem pro kohokoliv joného, než pro mne. Prošel jsem díky těm uvedeným výcvikům jistou desentivizací, tedy zvýšením emoční odolnosti a jen málokdy se nechám těmito soudci, manipulátory vyvést z míry. Pokud vůbec někdy. není pro mne větší autority, než je mé rozhodnutí, co je pro mne důležité a co není. Názor ja.noniety pro mne důležitý není, i přesto, že se s ní dá souhlasit, že bych se mohl zlepšit v tom či onom.
Jazyková pravidla, krása stylu, slohu a nebo krása žen, jsou fenomeny na kterých se mohu s ostatními shodnout, ale také nemusím. Mohu tomu věnovat své úsilí, nebo nemusím. Nakonec co vím pravidla pravopisu se mění. Stejně jako používaná slova, která časem mění i svůj význam. Slovo „milenka,” „šukat” jsou jasným dokladem. Obě tyto slova se posunuly ve významu a jsou vnímána pejorativně.Ale zas tolik změnu pravidel nesleduji, a ač jsem si na iDnes přečetl několik zajímavých článku o tom jak psát čárky, moc sem se nezlepšil. Jestli vůbec.
Jestliže klasička používá „babička šukala po světnici” tak ji ona věta jako klasičce projde. Pohybovala se. Jestliže dnes někdo šuká ve světnici, pak máme také na mysli pohyb, ale zcela jiného rázu. Pohyb ve smyslu soulože dvou lidí. Takže začne-li někdo určovat, co je správné, slušné, morální, může docela narazit na problém, že druzí lidé, včetně mě, nebudou s ním sdílet jeho názor. (Mě osobně slovo „šukat” přijde stejně dobré, jako slovo „souložit.”) Jeho názor, bude některými lidmi asertivně odmítnut.
Co je sprosté a co není, je opravdu jen otázkou dohody. V euroamerické civilizaci, není neslušné u žen odhalovat obličej, značné části těla, jako třeba prsa, nohy. Což je v jiných kulturách naprosto nepřijatelné. A vedou se diskuse mezi kulturami, co je správné a co ne.
Vrátím se na začátek. Nemám gramatiku, nemám styl, nemám sloh, mám mizernou češtinu, z hlediska ja.noniety, případně jiných lidí, a není jich málo a přesto dostávám nabídky abych se vyjádřil k tomu, či onomu, abych spolupracoval na tom či na tom. V takovém případě se musím zeptat sám sebe. „Je opravdu důležité, abych dal na každou ja.nonietu, Martu, Pavla, nebo Renatu? Abych tolik bazíroval na gramatice, stylu a slohu?” Odpověď zní, „NE, NENÍ TO DŮLEŽITÉ.”
Důležité je pro mne v tomto případě něco jiného. Třeba obsah, myšlenky, námět, způsob sdělení. Takže preferuji tohle, před konečnou úpravou. Konečné vyladění je pro mne víc namáhavé, než samotné psaní. Tedy se tím zas až tolik neunavuji. Jsou lidé, kteří jistě umí psát lépe, umí upravit text lépe než já. Mohu se s nimi pustit do soutěže o lepší styl úpravu a také nemusím. Může mi to být jedno a nesoutěžit. Možná že nemám na soutěž, možná, že nemám na víc, než mám a co produkuji, ale i to mi může být jedno, protože netoužím být dokonalý. Rozhodně ne dokonalý podle něčích představ.
Chce-li být někdo dokonalý a touží-li obětovat dokonalosti svůj život, raději třeba nepsat, než zveřejnit něco, co není dokonalé, nechť tak činí. Nemám nic proti tomu. Stejně tak, jako jestli někdo chce obětovat svůj vztahový a erotický život jen tomu aby našel dokonalého partnera, nechť tak činí. Mě stačí modrooké brunetky, co sice nejsou dokonale krásné, ale většinou mi náramně voní.
Stejně tak si rád čtu nevypulírované texty, blogy někoho jiného, a nevadí mi třeba gramatické chyby, leč pokud mají ty blogy pro mne zajímavé myšlenky, pak se starám o myšlenky, nikoliv o to, zda je text stylistický vypulírovaný. Konečně, pokud má text myšlenku, pak má většinou i styl. „Jo jo, takový sem já matinko.” Sme říkávali za mlada.