Jo, časy se mění, lidé se mění, rozhodnutí se mění. Dostal jsem pozvání abych cestou do Plzně navštívil kamaráda, který bydlí u Lán, takže jsem pozvání přijal a navštívím ho.
Jo, časy se mění, lidé se mění, rozhodnutí se mění. Dostal jsem pozvání abych cestou do Plzně navštívil kamaráda, který bydlí u Lán, takže jsem pozvání přijal a navštívím ho. Do Plzně to vezmu starou známou cestou přes Křivoklát, Radnice a Plzeň. Místo na Příbram a pak Plzeň. Zdá se, že tohle bude cesta po kamarádech a přátelích. Udělal jsem dnes náramný kup, protože jsem cestou od zubaře koupil v Luxoru na Václaváku turistický autoatlas. Parádně vyznačené turistické značky, silnice, cestičky. Něco takového jsem hledal léta. A najednou z ničeho nic, je zde.
Mám rád tu cestu přes Křivoklátsko směrem na Radnici a potom do Plzně. Šel sem ji asi třikrát, dvakrát z Děčína, tehdy jsem se přímo Křivoklátu vyhnul, ale tentokrát asi ne. Do Příbrami na Svatou horu to vezmu při zpáteční cestě od Luterů. Projdu se Posázavím, už jsem tam nebyl deset let, tak se kouknu, co je tam nového. Je stejně bezva, když si takhle můžu plánovat, vymýšlet. Ono to stejně nakonec bude trochu jinak a pokud mě cestou napadne, tak se vydám třeba úplně někam jinam. Žádný pevný cíl, žádný úkol, jen nebe nad hlavou a zem pod nohama. Tohle jen na chození to nejkrásnější. Chodec si jde kam chce.
Rád si takhle hraji. Neplánuji, protože nikdy opravdu nevím, kam přesně půjdu. Jsou lidé, kteří vezmou mapu, vyznačí trať zadají pevné body, které jsou cestou, přečtou si průvodce a dodrží trasu, aby jim ty vytipované věci neutekly. Já ne, já si říkám při pohledu na mapu republiky. Tady jsem byl, tady bylo takové počasí, docela rád bych viděl jestli je pořád tohle, tam co bylo. jestli ještě je ten krám v téhle vesnici, kde mi dávali vodu na kafe, protože mi došel plyn i pevný líh. Případně, jestli je ještě za Lipnicí studánka a jestli ta kamenitá cesta kolem Karlštejna je už v lepším stavu, než byla.
Byly doby kdy jsem nosíval oboje. Vařič na pevný líh a vařič na propan butan. Protože jsem mnohem víc kafe vařil a jedl v podstatě, jen co jsem si koupil v krámě, protože na vesnicích nebyly hospody zařízeny na obědvání. To jen v turistických oblastech. A to ještě jen někde. Mluvím o těch dávných časech, totáče a poté léta devadesátá,kdy jsem přestal chodit s usárnou a igelitem, který jsem používal jako přístřešek natažený mezi stromy. Případně jsem spával v autobusových čekárnách. V některých se spalo luxusně.
Takhle vybavený jsem prošel pěšky celou Evropu, Jiní xćizí kraje a země, předtím několikrát Československo a pak Česko. Opustil jsem usárnu, pořídil si luxusní ruksak, přestal chodit ve starých polobotkách a poté jsem si opatřil trekové boty, stan a jiné rozmazlenosti.
Jaké bude počasí nevím, jak mi to bude vykračovat také nevím, to je na životě i cestě krásné. Někam se vždycky člověk dostane a něco uvidí, co nikdy neviděl. Mnohokrát jsem tohle zažil a jen sem zíral. Občas stačí sejít stranou jen pár kilometrů a najednou se ocitne v zemi rybníků v lesích, jaké jsou na Vysočině, nebo sejde lesní cestou a najde otevřený krám, kde mají tkaničky do bot, co zrovna potřebuji. I takové štěstí občas mívám. Ono to nepůsobilo moc důvěryhodně, když jsem měl místo tkaniček provázky. Jenže co jsem měl dělat? Daleko do civilizace a tkaničky nebyly. Tohle se mi stalo na Novém Zélandu.
Tohle je na cestě vždycky to napínavé. Co je za tamhletím kopcem. Zámek, víla, nebo spadlá stodola? Nikdo neví, tak se podíváme. Jak kdysi zpíval jeden zpěvák na jehož jméno si nemohu vzpomenout.ale slova si matně pamatuji. …tak opustil jsem stůl i pokoj svých přání, jen jsem šel dál tou kvetoucí strání. Po létech, vracím se zpět. Jdu k vám a váhám vstoupit dále, jdu k vám a váhám, váhám stále, jdu k vám a jdu rád. Já cítil, že pálí mě zrak a nohy bolí a marně kolem sebe hledal lány polí, viděl jsem svět a troufám si ho znát…
Jo, člověk si koupí atlas a už je veselo. Celou cestu do blázince sem si v něm listoval. Vzpomínal na všechny ty cesty, co jsem podnikl, Třeba, když mě na Hluboké přepadla svinská bouřka, promáčel mě to fakt parádně a paní v takové dřevěné turistické ubytovně mi půjčila teplomet abych si mohl usušit, dala mi dva párky, nic za ně nechtěla. Chtěla si povídat, tak mě pohostila. Pořád mi říkala „synu” To už mi bylo ke čtyřiceti, šel jsem pěšky z Jindřichova Hradce do Děčína. Tak jsem ji asi připadal náramně mladý. No, mě dnes také čtyřicetiletí přijdou mnohdy jako nevycválaná mládež.
Bylo to začátkem září, turisté nebyli, jen jedna stará profesorka hudby, která naříkala na nepracující žáky, že se flákají. Jo mládež se asi od té doby nijak nezlepšila. Stále stejně drzá až vyzývavá. 🙂 Na téhle cestě se toho docela stalo dost. Vlastně i blog pod názvem Harley je z téhle cesty. Člověk nemůže vstoupit dvakrát do stejné řeky, jako neprojde dvakrát stejnou cestu, ale může se vrátit přibližně alespoň někam, kde to malinko zná.
Jako každoročně, od té doby, co se s Ivanou známe, tak se mě ptá Ivana, jestli už balím. Vždy ji říkám, že ne, že jestli chci vyrazit v pondělí 2.7, tak že stačí sbalit v pondělí ráno. Den předtím naimpregnovat stan, boty a pončo. A může se vyrazit. Doklady, platební kartu a trochu hotovosti, klobouk na hlavu, mapy a ešus, něco málo oblečení, stan a hrnek na kafe, vařič a malou lékárničku, nůž a jiné drobnosti. Lehká pochodová výstroj. Nějaké dotazy? Dotazy nejsou. Tak se třeba někde potkáme až půjdu kolem. Možná vám řeknu o vodu. A zeptám se co je za tím kopcem?