Jsem chodec. To znamená, že chodím pěšky. Dlouho a daleko. Chození pěšky má mnoho výhod. A několik nevýhod. Jedna z výhod je, že můžou mi říci lidé jaké boty si mám koupit.
Jsem chodec. To znamená, že chodím pěšky. Dlouho a daleko. Chození pěšky má mnoho výhod. A několik nevýhod. Jedna z výhod je, že můžou mi říci lidé jaké boty si mám koupit. Jaký ruksak nosit a kam třeba a kudy pro začátek abych dobře došel, jít. Nevýhoda je ta, že to někdy trvá dlouho. Takže ne vždy jdu pěšky, ale někam se jinak než jít pěšky nedá. Pak samozřejmě musím ujít cestu sám, sám si nést ruksak a sám a mít bolesti nohou a únavu. Nikdo za mne nemůže vzít na sebe mou bolest při chůzi a mou únavu. Ale nikdo za mne nemůže mít pocit uspokojení, které vyvolávají endorfiny když zvolenou cestu ujdu. Bez jednoho není druhého.
Ne, nedělám zázraky na počkání. Všichni kdo chtějí u mne absolvovat kurs se musí smířit, že řeknu jak a oni budou muset ten akt vykonat sami. Lhostejné bude-li se jednat o kurs asertivity, komunikace a nebo mentálních přelaďovacích technik. Žádný podmanivý hlas, žádné sliby a o věčném štěstí. Ale jasná informace o tom, že je tu možnost, funkční možnost. Ale tím peklem co se jmenuje osobní zkušenost a zážitek projde z mým přispěním každý sám. A každý sám si vychutná ten pocit uspokojení, ze zvládnutí dovednosti již předtím neměl. A bude na něm, jestli tu dovednost co se v relativně krátké době naučí bude pěstovat rozšiřovat a nebo ji nechá zapadnou.
Existují studie, které ukazují na důležitost skupiny jako takové. V žádném případě se nejedná o jen o terapeutické skupiny, ale o lidské, jako je rodina, skupina přátel a nebo skupina vedena společným zájmem. Zde se lidé jeden od druhého učí, nacházejí společné cíle, společné radosti. Prožívají společné a jsou si blíž. Více či méně. Ale v každém případě blíž než dosud.