Příběh je zcela vymyšlený . Všechny ženské výroky v tomto příběhu, jsou autentické
Příběh je zcela vymyšlený . Všechny ženské výroky v tomto příběhu, jsou autentické
Ráno jsem vstával pozdě. Hana byla pryč. Jen na stole ležel lístek s textem. „Myslím na tebe, miluji tě a odpoledne přijdu rovnou sem. Pokud se ti to nehodí zavolej.” Protáhl jsem se abych se probral. Najedl a šel pěšky do kanceláře. Pokud neprší vždy jdu pěšky. Mám čas si cestou probrat co ten den chci, pokud jsem v útlumu díky chůzi se z něj dostanu a chůze má navíc pro mne tu schopnost že její rytmus mi přináší něco jako změněný stav vědomí. Ještě než jsem vypadl z domova sbalil jsem Michaly věci a vzal je sebou. Nebylo toho mnoho a vešlo se všechno do igelitky. Předpokládal jsem, že její zvědavost bude značná a v době nejbližší se objeví. A taky jo.
Vyřídil jsem poštu, telefony a začal zpracovávat nabídky pro firmy, když zvoní mobil a Michala. „Máš čas?” Dal jsem najevo, že mám. Domluvili jsme se že přijde zhruba za hodinu. Ani hodina neutekla a už tu byla. Samý úsměv, samá vlídnost. Prohlížela si mě a „nenápadně vyzvídala.” Neměl jsem žádnou potřebu se jí svěřovat. Nakonec řekla: „Jsem ráda, že nejsi sám a našel sis někoho. Už mi dělalo starosti, že jsi pořád sám. Doufám, že je to pořádná ženská.” Bylo mi jasné, že už má informace. Nakonec Zdeňka zná a i dost mých známých, Děčín není tak velký aby se nedozvěděla co potřebovala. „Jo jo, si hodná Míšánku, že si děláš starosti.” Spolehlivě jsem věděl co ji nadzvedne. A měl jsem ní nevyřízené účty. Teď přišla ta chvíle. A jakmile jsem řekl „Míšánku.” Byl okamžitě oheň na střeše. Tohle nesnášela. Zvládla můj první útok a pokračovala: „Snad je ti přiměřená věkem, už potřebuješ někoho, kdo se o tebe bude starat.” Zašklebil jsem se a zeptal. „Co je přiměřený věk dámy vhodné pro Jindřicha?”
Podívala se na mě pohledem, jež měl být soucitný a řekla: „Pro tebe? Tak kolem čtyřiceti, už nejsi nejmladší, víš to? Tahle je na tebe moc mladá.” Souhlasil jsem: „Jo mladá je, ale to ty taky Míšánku, jsi jen o dva roky starší než ona.” Nebyl jsem v tu chvíli na vrcholu žebříčku jejích oblíbenců. Pokračoval jsem: „Podívej zlato, já budu dělat to, co považuji za vhodné a dobré. A pokud je to chyba? Pak jen moje a já s ní budu muset žít. Zjistila jsi, že nejsem ten pravý a odešla si. Já jsem po čase také zjistil, že nejsi ta pravá a nehledal jsem tě.” Nesouhlasně vrtěla hlavou, ale než stačila něco říct pokračoval jsem. „Čekal jsem nějaký čas a neměla si žádnou starost co je se mnou, nebylo o tobě vidu, slechu. Takže teď si nedělej si vrásky s tím jak žiju a s kým žiju.”
Rádoby s nadhledem se usmála a řekla další perlu: „Nemusíš se mi zpovídat, mám o tebe starost jako tvoje kamarádka.” Jestli mě něco opravdu nedojímá, pak nabídky bývalých milenek na kamarádství. Jím všechno, ale rajskou nemusím a mám celkem přehled o vztazích, ale kamarádství s bývalými favoritkami do mého optima fakt nepatří. Což jsem Míšánkovi sdělil. „Až bude nejhůř, bud kamarádit s tebou nebo třeba s Magdou. Ale než bude nejhůř…” Začala lehce zuřit. „Obětovala jsem ti dva roky svého mládí. Věčně jsem na tebe čekala, věčně si neměl čas. Chci chlapa co se mi bude věnovat a ne jen myslet na sebe.” Opáčil jsem. „Fajn, tak se nezdržuj a jdi za štěstím.”
Uraženě se zvedla, procedila přes stažené rty: „Žádná s tebou nevydrží, všechny od tebe utekly. Myslela jsem to s tebou dobře.” Neodpustil jsem si. „Tím že utekly, mi všechny nevíc prospěly, stejně jako ty.” To už bylo docela dost i na ni. Ze slzami v očích práskla dveřmi. Věci si zapomněla. Vyběhl jsem za ní s igelitkou. Vzala si ji a šla. Účet byl vyrovnán. Kupodivu, až na ono prásknutí dveřmi celé vyřizování proběhlo s úsměvem a v klidu. Nebylo ode mne hezké co jsem jí řekl, ale necítil jsem lítost. Ještě teď jsem cítil vztek na sebe, co všechno jsem ji toleroval. Vztek, když jsem si vzpomněl z jakých důvodů odcházela a co bylo důvodem pro rozchod. Je hezká, je mladá. Na tohle spoléhala, ale nevěděla, že i já mám svou míru trpělivosti. Asi nejvíc ji ranilo, zjištění že je nahraditelná. „Ženy odcházejí, ženy přicházejí.” Přestože je to někdy hodně únavné. Jenže asi je lepší být unavený, než oběšený.
Za chvíli jsem se pustil do další práce a na Michalu jsem zapomněl. Asi za hodinu jsem dostal od ní SMS. Stálo v ní. „Myslela jsem že jsi rozumnější a máš lepší vkus.” Smazal jsem ji a víc se tím nezabýval. V takových případech mě život poučil. Je lepší už nerozviřovat prach, nepokračovat v diskusi. Nikam nevede. Ticho léčí v takových případech. Mlčím a ten druhý hází šutry do mlhy. Neví co trefil. Neví jestli trefil a většinou časem toho nechá. Věděl jsem jedno. Kdyby Michala přišla i dřív než jsem se seznámil s Hanou, už bych se nevrátil. Nechala hodně dlouhý odstup. Už nebylo o čem mluvit, a nebylo nic společného. Žít ze vzpomínek se nedá. Nemám rád, když ten druhý dává najevo, že není v jeho zájmu ten vztah, ale vlastně mi prokazuje dobro a odpouští mi moji hloupost. Pracoval jsem a pro změnu volala Hana. Ptala se jestli budu odpoledne doma. Ujistil jsem ji, že ano a ptal se jestli má v plánu nějaký program. Řekla že ne, že toho má dnes dost a bude si jen tak doma ležet. Potěšilo mě, že mluví o domově. Navrhl jsem ji, že na ni počkám u Muzea a můžeme si dát někde něco k jídlu. Odmítla. Že něco uvaří. Chtěla vědět co má vařit. Podrobil jsem ji zkoušce. Přál jsem si bramborák. „Kdo bude škrábat tolik brambor staříku?” Chtěla vědět.
Ujistil jsem ji, že rozhodně ten kdo vaří a já se budu věnovat činnosti línýho chlapa. Budu ležet na gauči a sekýrovat. Replikovala:„To ti de určitě bezvadně staříku.” Ujistil jsem ji že zcela určitě a zeptal se ji jestli má velkou nákupní tašku, aby mohla dřít ten nákup sama domů. Nemá, zněla její odpověď. Nakonec jsme se domluvili, že nakoupíme v Delvitě a společně nákup dopravíme domu. V Delvitě podlehla nákupní horečce a velké tašky byly dvě. Plné. Teď teprve jsem zjistil „bez čeho se nedá vlastně žít.” Uchopil jsem tašky, neboť mi oznámila, že: „Kdo nakupuje a platí, ten také nosí.” S poznámkou, že jsem sice platil, ale rozhodně nenakupoval, tak by si k milenci ještě měla pořídit soumara na nošení těžkých břemen,” jsme vyrazili k domovu. Bramborák se jí povedl. Hlady jsem nebyl. Byla radost ji sledovat, jak zvládá bez zbytečného bordelu. Tohle jsem viděl u málokteré ženy, že by si během vaření ještě umývala nádobí a nevytáhla všechny hrnce z kredence. Teda u mě by vytáhla tak dva. A pánev, co mi dcera koupila k narozeninám ve slabé chvíli. Asi ji to poradila maminka. Ta ovšem byla také šikovná jako Hana. Vůbec si uvědomuji, že jsem v životě měl štěstí na krásné ženy,které byly šikovné v kuchyni i posteli. Nějak jsem nenarazil na ty pomlouvané frigidní krásky s levýma rukama a žárem tajícího ledovce. Zřejmě se jim úspěšně vyhýbám.
Vyprávěl jsem Haně odpolední příhodu s Michaelou. Poslouchala a pak mi řekla. „Máš ukecaný známý. Někde si sehnala moje číslo a volala mi.” Ztuhnul jsem. S nikým mimo Zdeňka jsem o ní nemluvil. Pak mě napadlo vysvětlení. „Jak jsi dlouho na to dětským?” Zamyslela se a řekla. „Myslíš, že jí to řekl někdo z rodičů dětí?”
Měl jsem pocit, že možné to je. Děčín je malý a jak jsem zjistil nejen v Děčíně, ale i jinde zprávy se šíří rychlostí světla. Nakonec mám známých dost a během půlky týdne si někdo známý nepochybně všimne staršího pána co se vodí za ruku z hezkou holkou. Radši jsem nevyzvídal co Michala říkala. Hana chvíli mlčela a pak řekla. „Asi nepočítala s tím, že ji necháš být. Bylo mi ji líto. K mému štěstí udělala, ale chybu.” Souhlasil jsem, jen jsem podotkl. „Se ještě uvidí jak velký štěstí to bylo herečko.” Neváhala a odvětila. „Schválně staříku, kdo je ve větším maléru?” Radši jsem dál nepokračoval. Neměl jsem v úmyslu se v tomhle s ní trumfovat. Náhodou by si mohla něco zapamatovat.