Ano ženy odcházejí a já jsem z jejich odchodů stále víc unavený. Vyndal jsem Haninu vizitku a díval se na jméno. MUDr Hana Loskonská, pediatr.
Ano ženy odcházejí a já jsem z jejich odchodů stále víc unavený. Vyndal jsem Haninu vizitku a díval se na jméno. MUDr Hana Loskonská, pediatr. Díval se na číslo a najednou jsem jej začal vymačkávat na klávesnici mobilu. Zvedla ho okamžitě. „Ano Jindřichu?” Vzdechl jsem a zeptal se. „Co to mělo znamenat, ta poznámka, jestli to nebyl jen hezký víkend?” Na druhé straně ticho a pak dotaz. „Co to tedy pro tebe bylo?” Mlčel jsem chvíli protože jsem vůbec neuměl říct, co to bylo. „Já nevím co přesně ten víkend znamenal, ale vím, že nechci aby byl poslední.” Odpověděl jsem po pravdě. Pokračoval jsem:„Házení obrovskými slovy o lásce, a milování už mám za sebou od dob Magdy. Tam lítaly dopisy a telefony plné nehynoucí lásky, zrovna tak jako z Michalou o pár let později SMS, jež měly dokumentovat lásku až za hrob.” Tady vím, že něco cítím, ale mluvit o lásce po jednom dni se mi zdá nepatřičné.” Na druhé straně smích: ,”Jsem zvědavá co z tebe ještě vyleze. Kdo je Michala?” V duchu jsem si řekl: „Idiote, co nevíš nepovíš.” Raději jsem opustil téma Michaly. Místo toho jsem jí řekl. „V tuhle chvíli vím, že tě chci vidět zítra, chci si k tobě vonět, chci se na tebe dívat u stolu jak jíš a chci se vedle tebe probudit jako jsem se probudil dnes ráno. Nevím jestli je tohle co ode mne chceš, ale víc zatím není.
Zase chvíli ticho, a potom ten její lehce zastřený pobavený hlas. „Jindřichu, to přece stačí. Zítra pracuji do pěti. V kolik končíš ty. Hrdě jsem řekl: „Až se mi bude chtít. Jsem vlastně na volné noze. Přijedeš sem?” Následoval dotaz: „S kufrem?” Zase smích. Na to se nedalo říct nic jiného než: „Tu hodláš bydlet? Najednou zvážněla a řekla: „Jindřichu, zatím s kufrem ne, ale musím vědět, že se nepotkám s Michalou, nebo nějakou jinou tvojí jezinkou. Prostě toho mě ušetři, nehodlá si plést svoji kosmetiku s kosmetikou nějaké jiné. A to cd vrať, to přeci není tvoje. Případně další věci. Nehodlám se starat o to, co kdy kde s kým bylo, ale nehodlám se potkávat s věcmi nějaké jiné.” Odpustil jsem si poznámku, že si tedy měla najít školáka i když i ani tady nikdy nevíš. Nakonec ve čtvrté třídě jsem byl zamilován do Olinky a potom do Marcely. Pak v pubertě mě ty školní láský pod vlivem dobrodružné literatury přešly, protože chlap je stopař, lovec, kovboj a něčím „tak nezajímavým, jako jsou ženské se nezdržuje.” V šestnácti mě tenhle postoj poznenáhlu přešel.
Domluvili jsme se že na ni počkám před špitálem a a půjdeme se projít někam do lesa. Rozhodl jsem se že ji ukáži Kvádrberk a vezmu ji na místo (jako kluci jsme mu říkali) „Na tři skoky.” Kde je letohrádek a krásný výlet na Labské údolí. A šel jsem spát. Usnul jsem a nezdálo se mi nic. Ráno jsem se probudil, vyrazil do kanceláře, cestou koupil snídani. Nasnídal se, vyřídil pár telefonů, mezi jiným jsem zavolal i Michale, aby řekla co si myslí, že u mne má a když tak ji to vezmu do kanceláře a může si ty věci vyzvednout. Byla vlídná, chtěla se stavit u mě a zjistit sama, co tam nechala. Odmítl jsem. To ji překvapilo. Zřejmě předpokládala, že telefon z mé strany měl být pokusem o usmíření z mé strany. Jako předtím. Odešla, já ji nechal vychladnout a vše později urovnal. Jenže, já se nemínil usmiřovat. Naposledy, když po několikáté odešla středem, za zvuku válečné polnice, jsem si řekl, že teď už tedy ne. Zkusila ještě jednou, že se staví u mne. Znovu jsem odmítl. Zeptala se přímo. „Nějaká jiná?” Neřekl jsem nic. Odpověděla si sama. „Jasně nějaká jiná. Dobře, myslím, že tam mám svetr a nějaká cd, tak to vem a já se někdy stavím.” A zavěsila. Tohle jsem měl tedy za sebou. Zvedl mi ten rozhovor docela náladu. Kdesi jsem četl, že pokud se mají lidé zcela srovnat z rozchodem, začít dobře nový vztah, musí ten starý zcela pohřbít. A tohle jsem si vlastně uvědomil dnes odpoledne, že vztah s Magdou jsem v duchu už pohřbil mnohem dřív, než jsem si ten „pohřeb” plně uvědomil. Vlastně ještě před Michalou.
Bylo z toho zjištění hezky. Pocit svobody a klidu. Najednou tu byla naděje, jíž jsem ještě předevčírem večer postrádal. Do kavárny jsem šel jen proto, že jsem chtěl koukat na lidi. Vyřídil jsem některé nutné věci, tak aby nenastal skluz a a jinak nedělal nic. V posledních měsících jsem jako vždy, když mě nějaká opustila, pracoval naplno a možná ještě víc a měl jsem svým způsobem náskok. Přemýšlel jsem o definitivně ukončeném vztahu s Michalou. Byla hezká, milá, uměla se chovat, ale byla neskutečně žárlivá a majetnická. Počítala SMS, které mi poslala a pokud jsem ji neposlal stejný počet, nebo nějakou ještě navíc bylo zle. Najednou podle jejích slov měla všeho plné zuby, protože na ni málo myslím, pořád preferuji nějaké jiné a jí by stačilo, kdyby byla první mezi mnoha. Bylo to mnohdy velmi únavné, ale nechtěl jsem být sám a tak trochu jsem ji miloval. Pak odešla s tím, že je konec, definitivní. Nehledal jsem ji. Už jsem také měl všeho plné zuby. V tuhle chvíli jsem si uvědomil, že jsem vážně rád, že vše skončilo a mohu se v klidu věnovat jiné.
Chvíli jsem ještě přemýšlel, pak vypnul PC, zamkl kancelář a šel ven. Do pěti bylo dost času. Prošel jsem městem, přešel přes most, díval se na lodě uvázané pod Atlantikem. Moc jich tam nebylo. Plavecká sláva skončila. Vzpomínal jsem na dobu, kdy jsem byl mladý plavec a běhal jako vítr po všech těch lodích a byl jsem rád, že jsem tuhle etapu prožil a byl jsem zároveň rád, že skončila. U plavby jsem nebyl nijak dlouho. Dost včas jsem odešel. I když ne hned se mi vedlo nějak zvlášť skvěle. Tak nelituji. Přeci jen, ona svoboda již jsem získal byla mnohem víc, než vše ostatní. Vystoupal jsem Riegrovou k nemocnici, sedl si u hlavní brány a čekal. Najednou se objevila Hana se dvěma mladými kolegyněmi. Na sobě měla šaty, co si včera koupila. Koukla mým směrem, něco jim řekla, všechny se rozesmály.Pak se oddělila a přišla ke mě. Vstal jsem a záměrně jsem se neptal co jim říkala. Uculovala se a říkala. „Možná by tě zajímalo, že jsem tě představila jako svého nákupčího šatstva. Nevěřily mi, že jsi ty šaty vybral ty sám. Prý žádný chlap nic takového nesvede. Tedy svede, ale jedině, že je homosexuál. Což se mi zatím nejevíš. Tak mám vlastně výjimku. Jsem ráda, že také něco nevědí. Zvlášť Jarka, ta silnější, je děsně chytrá.”
Vzala mě za ruku a zeptala se. „Jedl si něco staříku?” Po téhle otázce jsem měl skoro chuť poznamenat, že ještě chybí aby mi uklidila a přerovnala knížky v knihovně a prohlídla uši jestli je mám umytý. Pak bude idyla hotová. Poznámku jsem si nechal pro sebe. Uklidnil jsem ji že jo a doufal jsem, že nebude vyzvídat, co? Nevyzvídala o jídle, ale o tom půjdeme. Oznámil jsem ji, že teď do kopce a pak hezky lesem po rovině. A šli jsme. Nahoře na rozhledně byla překvapena výhledem na město. A když jsme došli na rozhlednu nad Loubím, stála dívala se na tu krásu Labského údolí a šeptala. „Staříku, to je krása, to mě nikdy nenapadlo, že je tady něco takového. Pyšně jsem ji řekl. „To není ještě všechno, až uvidíš Belveder a další místa v okolí, třeba se vydáme na Sněžník, to budeš teprve zírat.” Sešli jsme na Kamenickou k Charitě na autobus a jeli domů. Kufr neměla, ale měla sebou věci na převlečení a šminky. Dala si je do koupelny a řekla. „Tak a teď všechny jezinky, co sem přijdou budou vědět, že jsem tady number one, staříku.” Byl večer, stmívalo se lampa v rohu svítila a byli jsme spolu.
V noci, když už spala, jsem se na ni díval při světle pouliční lampy a vzpomněl jsem si na jeden slogan, co mě kdysi napadal v souvislosti z Magdou. Ani nevím proč znovu zrovna v souvislosti s tohle holkou mě po tolika letech napadá něco, co jsem s v přítomností žádné jiné už po Magdě si neříkal. „Má žena, má láska.” A říkám si ho teď, tady a s touhle holkou. Díval jsem se na tu hezkou spící tvář a říkal si: „Proč zrovna ty? Proč zrovna u tebe mě napadá ten slogan?