Spal jsem do rána, ani jsem nevěděl kdy Hana vstávala. „Staříku tebe by mohli s tím spaním vystavovat, víš kolik je?” Nevěděl jsem. „Jedenáct.“ Zněla odpověď. Po poledni jsme vyrazili.
Spal jsem do rána, ani jsem nevěděl kdy Hana vstávala. „Staříku tebe by mohli s tím spaním vystavovat, víš kolik je?” Nevěděl jsem. „Jedenáct.“ Zněla odpověď. Po poledni jsme vyrazili. Prohlédli památky a sestoupili dolu k moři do Napfilia. Město bylo krásné jak jsem si ho pamatoval. Obě pevnosti, jak ta při příjezdu z more, tak ta na kopci byly na svém místě. Prošli jsme se městem, pokoukali co kde je, dali si něco mezi obědem a večeří. Všiml jsem si nabídky na volné pokoje v penzionu a zeptal se Hany jestli chce spát civilizovaně, nebo u more. Vybrala si civilizovaně. V pensionu napřed nechtěli jen na jednu noc, ale nakonec byznys zvítězil. Slušný pokoj, okna do zahrady. Teplá voda a klid.
Umyli jsme se, vyprali něco málo prádla a šli ještě k moři. Seděli jsme v parku, kde byl výhled na pevnost. Zaujala mě už když jsem tu byl prvně. Krásně se vyjímala proti obzoru. Mlčeli jsme. Jen tak seděli, dívali se a mlčeli. Ne dlouho. Blížil se k nám podle přízvuku americký pár. Hana nelenila vstala a požádala je o to aby nás spolu vyfotili.Smáli se a ochotně vyhověli. Pak se na chvíli posadili k nám a povídali jsme. Až paní se nakonec zeptala. Jste manželé? Řekli jsme jim pravdu. Nejsme. Ona jen poznamenala, „Ani na ně nevypadáte, oba jen záříte.” Potutelně koukla po svém muži. Nebyl to mladý pár, ale také vypadali spokojeně. Řekl jsem jim to. Ona řekla krásnou vetu. „Víte můj muž není už mladý, ani já, ale on ještě hřeje.” Úplně mi tahle její slova vyrazily dech. Ta ženská mi vůbec nemusela říkat jak ho miluje.
Dělal jsem si starosti jestli dorazíme včas do Leonidia. Sem do Napfilia to trvalo déle než jsem čekal. Do konce i s odletem zbývalo pět dní. Nakonec jsem si řekl, že v nejhorším pojedeme taxíkem přes hory a tam na druhé straně hor vlakem nebo autobusem do Athén. Taxíky v Řecku na venkově nejsou drahé. V pensionu jsem zjistil, že mají internet, takže jsem si hledal, co a jak. Dohodli jsme se z Hanou, že těch asi 70 km bychom skutečně měli zvládnout za tři dny, a potom navštívíme ten klášter, v horách a pojedeme do Gytheonu a odtamtud už do Athén. Ráno jsme si naposled užili koupelny, tedy hlavně Hana a vyrazili do světa. Předtím jsem měli „malou diskusi” týkající se placení. Hana mermomocí chtěla zaplatit pobyt v pensionu. Já jsem ji řekl, že jsem ji na tu dovolenou pozval a tedy platím já. V některých věcech jsem fakt staromódní. Koukla po mě a dostala mě. „Chceš fakt abych se cítila jako malá holka, nebo nána, co nemá ani na dovolenou?” Zabrzdil sem. Vím, že ji nikdy nedělalo potíže ode mne neco prijmout, ale malou holku sem z ní dělat nechtěl. Vzpomněl jsem si na dceru, jak se jako malá dožadovala, že ona sama si zaplatí, protože má peníze. Tehdy jsem to za ni zaplatil a hrozně se na mě zlobila. Nevzal jsem ji jako velkou.
„Dobře Haní, zaplať, nechci z tebe delat nánu.. Podívala se tím pobaveným způsobem a zeptala se: „Přežije to macho?” Ujistil jsem ji, že zcela spolehlivě. „Podívej staříku, už tě to stálo dost. A protože mám s tebou počestné úmysly, nehodlám tě zcela vyčerpat. Taky budou Vánoce a potřebuji nové šaty.” Zaúpěl jsem. „To s tebou zase budu chodit po buticích?” Uklidnila mě. ?Nemusíš, jen je zaplatíš. Spokojený macho?” Rozesmáli jsme se a šla platit. Vytáhl jsem bágly před penzion a čekal než to vyřídí. Vyšla ven v ruce dvě zmrzliny nebo co to bylo a řekla. „Měli chladící box a tak jsem ti macho koupila ještě zmrzlinu. Snad tu újmu rozchodíš.” Nahodili jsme rance na záda a v jedné ruce její ruku v druhé zmrzlinu, mířili jsme na Leonidio. Silnička na Leonidio je vážně rozkošná. Nahoru dolu. Po pravé ruce hory po levé more. Ještě jsme diskutovali cestou o tom jak budeme dělit náklady na společné žití. Vlastně než odjela do Ameriky, většinu jsem platil já. Stejně jako tuhle dovolenou. Měl jsem pocit, že jsem si ji vymyslel, a pozval, je to tedy na mě. Nebyla ta dovolená Zatím žádný závratný výdaj. Letenky plus jídlo. Což i v euru nebylo nic moc. Pochopil jsem, že ji nejde ani tak o to placení, ale o pocit, že není vydržovaná. Ptala se mě co mě stojí byt a další věci. Odmítl jsem že by mela platit za bydlení. Byt mám ve svém vlastnictví a platím nijak závratnou sumu do fondu oprav. Je úplně lhostejné jestli tam bydlí jeden nebo dva lidé. Jestli se chce podílet na výdajích za jídlo, tak nemám námitek, jsem jí řekl. Můžeme mít společný účet, kam oba budeme přispívat stejnou částkou a hradit společné náklady. Účet muže být na obě jména.
Po téhle debatě jsme dostali oba hlad. Při silnici se objevila pěkná restaurace. Samozřejmě se zahradou. Starší dáma pochopila, že chceme něco k jídlu, jenže mela jídelní lístek jen v řečtině. Nakonec nás zachránili dva mladí muži, kteří nám přeložili co můžeme mít. Najedli jsme se a asi hodinu seděli, než jsme byli schopní dál pokračovat. Docela nám to i v tom stoupajícím a klesajícím terénu šlapalo. Ušli jsem kolem třiceti kilometru, což bylo zatím za celý pobyt nejvíc. Jsem zvyklý chodit víc, ale nějak jsem ji nemel chuť hnát. Na to že nikdy nespala pod stanem, jak se přiznala a nikdy nešla pešky víc než deset kilometrů to snášela parádně. Na jedináčka byla docela málo rozmazlená. Nebo byla, ale tutlala to. Tady vypadalo, ŽE se jí tenhle způsob cestování líbí. Potvrdila mi moji domněnku. Litoval jsem, že není alespoň měsíc času. Jenže to už mě vyvedla z omylu. „Staříku, měsíc to je bezva pro tebe. Pro mne tohle je tak akorát. Aby jsi nemyslel, docela se zase těším až nebudu pořád upocená a budu chodit za dámu. Tak jsem se ji snažil přesvědčit. „Víš jak ti to sluší s tím ruksakem a v šortkách?” Odpověděla celkem po právu. ?Musíš uznat staříku, že mě to sluší ve všem.? Neprotestoval jsem. V tomhle mela naprostou pravdu.
Utábořili jsme se na srázu na morem odkud vedla kozí stezka k moři. Tam nebylo dost rovného místa na stan, ale koupání bylo hezké. Klidná voda, skoro žádný příboj. Uzavřená zátoka. Vzhledem k tomu, že jsme tábořili na skále, troufl jsem si udělat malý ohýnek. Bylo skoro bezvětří, suché dřevo, žádný kouř a od silnice sem nebylo vidět. Miluji oheň. Seděl jsem a pouze jej udržoval. Oheň v noci má neskutečné kouzlo. Dává noci tvar a důraz. Žádný vařič ať je sebe praktičtejší nemá tu váhu a sílu jako hořící otevřený oheň. Seděli jsem dlouho do noci. Vyprávěl jsem ji, kde jsem všude byl, co jsem prochodil. Pak mi z ničeho nic položila ošidnou otázku. „Jindřichu, kolik bylo žen na těch tvých cestách? A nejen na cestách.?” Odpověděl jsem otázkou. „Kolik bylo mužů v tvém životě? Nikdy jsem vlastně o žádném neslyšel.” Odpověď byla rychlá. „Tři. Ty jsi čtvrtý. Jenže u tebe mám pocit, že se nedopočítám.” Pobavilo mě její představa. „Haní ptáš se na lásky a nebo se ptáš na náhodné milenky?”
Udivila jí ta otázka. Zeptala se typicky žensky.„Ty to rozlišuješ? Jak můžeš spát z někým koho nemiluješ?” Vysvětlil jsem ji že v každém případě se mi ta žena musí líbit a přitahovat mě něčím. Jinak ne. A dodal jsem. „Jestli se ptáš na tohle, tak mezi náhodné milenky nepatříš. To už sis snad všimla.” Souhlasila. „Všimla, všimla jsem si, že jsi pro mne přijel do Prahy, všimla jsem si, že jsi mě pozval na dovolenou. Asi už po roce nebudu náhodná milenka.” Přisvědčil jsem a prozradil ji.„Víš já jsem hodně myslel na to co řekla ta paní o svém muži včera. Úplně mě zarazilo, co řekla. „Viděla jsem jak si sebou trhnul, když to řekla, pak ses podíval na mě. Možná by si tam také rád slyšel, že hřeješ? Hřeješ staříku. Hodně hřeješ.Tak kolikátá jsem?” V duchu jsem chvíli přemýšlel jestli ji mám říct počet těch i oněch. Pak jsem jí řekl. „Jsi druhá. Magda byla první. Po víc jak patnácti letech jsi druhá. Ty všechny ostatní byly milé, krásné, bylo mi s nimi dobře, ale láska to nebyla. Přišly, potěšily mne, já je a odešly. Tebe miluji.” „Těšení těm jezinkám jde. A machovi to vyhovuje.“ Poznamenala sarkasticky. Jakoby přeslechla to sdělení o lásce. Polkl jsem poznámku, že ona mi také sama zatelefonovala. Naštěstí už se dál na počet neptala.