Dorazil jsem oklikou do České Lípy. Cestou jedna bouřka, docela mírná, naštěstí jsem ji přečkal v autobusové čekárně. Na krokoměru sedmáct km, dopředu kolem deseti. Úděl oklik. Ale času dost.
Dorazil jsem oklikou do České Lípy. Cestou jedna bouřka, docela mírná, naštěstí jsem ji přečkal v autobusové čekárně. Na krokoměru sedmáct km, dopředu kolem deseti. Úděl oklik. Ale času dost. Za jak dlouho budu ve Filipově,
není nijak důležité. Den sem, den tam. Poklábosil jsem z člověkem, co se vrátil z Číny. Zdá se, že to je země, co by stála za vidění. No, když Pán Bůh dá, ještě se tam vypravím. A do Afriky. Tam jsem také ještě nebyl. Vlastně na světe je míst, kde jsem nebyl. Musel bych být naživu alespoň jako nesmrtelný elf.
Čtu si tak po nocích „Pán prstenů, společenstvo prstenu.“ Takový povzbudivý román. Čtu ho pokolikáté a vždy mne potěší ten text. Když jsem poprvé tuhle knížku četl, strašně jsem chtěl být tím, co nese prsten. Film je dobrý, ale mne opravdu těší si čas od času počist dobrodužství Froda a jeho party.
Včera jsem si dočetl k místu, když vyrazili z Roklinky. Panečku, to byl pochod. Naprosto do neznáma, přesně jak to v životě je. Nikdy nevíme co bude zítra, kam nás osud zanese. Tady člověk ví jak to dopadne, ale přesto je to napsané tak, že mne občas mrazí. Natočeno to sice bylo natočeno na Novém Zélandu, ale jestuli chce někdo vidět Kraj a Středozem, musí do Severní Anglie a do Skotska. Tam, když jsem přišel v roce 1997 cestou z Doveru, zcela jsem tu zem jak byla popsaná v Pánu prstenů uviděl.
Jo tohle je skutečně čtení na cestu. Jeden si uvědomí jaký je rozdíl cestovat od vsi ke vsi a jaký je rozdíl cestovat pustinou a divočinou. Jo putovat Kanadou, Novým Zélandem, nebo Chile je fakt odlišné od toho cestovat po Evropě. Evropa je vlastně místo, kde se skoro nedá moc zabloudit. Všude blízko, všude lidi. Tedy skoro. Takže dnes bych se už zas do toho nešení prstenu tolik nehnal. Ale život v Roklince by mne zajímal. Co tam ti nesmrtelní elfové celý ty věky dělali?
Furt zpívat a radovat se. Nevím nevím. Nedivím se Aragornovi, že se pořád potuloval a hlídal zem. Občas si neškodí zazpívat, zašpásovat, ale čeho je moc, toho je příliš. Stejně jako Bilbo, Frodo, Aragorn a další i já potřebuji trochu námahy, trochu dřiny, protože tělo pak neatrofuje. Ani tělo ani mozek. Akorát že už přestávám mít tu vydrž tý dřiny a námahy. Holt jen Pán Bůh je na věky, jinak nic.
Jak si tak cestuji po tomhle kraji, vracím se do mládí. Než jsem šel na vojnu, několikrát jsem byl na jedné chatě, za Jestřebím. Byla prostá, v zimě se nedala vytopit, ale naučil jsem se tam pár písniček. Jediného z té party, co si pamatuji byl mládenec přezdívkou „Dědek.“ Byl o pár let starší, hodně pil, dobře zpíval. Asi dnes, pokud je naživu, je už opravdu dědek. Zkoušel jsem tehdy trampovat, ale zjistil jsem, že to pro mne není chodit v zeleném. Zjistil jsem, že mě baví chodit.
Objevil jsem kouzlo dlouhých cest, osamělého putování, setkávání se s lidmi, stejně jako loučení. Z trampingu mi zbyly jen ty písničky. Ačkoliv jsem nechodil oblečený jako tramp, měl jsem potíže s policajty, protože osamělý chodec byl podezřely stejně jako tramp. Asi jim jim vadila ta nezávislost. Párkrát se mě ptali jistí soudruzi, proč nechodím třeba s nějakou partou SSM. Pěkně organizovaně a pod dohledem. Jo to by se jim hodilo. Jenže já jsem chodec a chodec si jde kam chce. A to jsem tehdy neznal Aragorna. Ale tohle jsem právě objevil, to kouzlo těch volných a svobodných mužu v té fantasy literatuře. Ze všeho nejvíc u toho jistého Tolkiena. Jo jo.