Někdy se člověk ráno probudí a vůbec, ale vůbec ho nenapadne, že ho potká zcela výjimečný den. Včera ráno jsem se probudil a odpoledne přijel Martin a bylo to hezké poklábosení.
Někdy se člověk ráno probudí a vůbec, ale vůbec ho nenapadne, že ho potká zcela výjimečný den. Včera ráno jsem se probudil a odpoledne přijel Martin a bylo to hezké poklábosení. Pak mi napsali z iDnes, že je zaujal můj blog. Tahle zpráva mi jako vždy udělala radost. Hokej nebyl nic moc, tedy z hlediska mé přízně, kterou jsem věnoval národnímu mužstvu. Tip na fotbal mi vyšel, Chelsea vyhrála ligu Mistrů a Čech chytil tři penalty.
To nebylo ovšem všechno. Pustil jsem si drsný, starý western s Burtem Lancasterem: „Ulzana’s Raid” který jsem do té chvíle neviděl svojí syrovostí zanechal docela dojem. A na konec, jsem díky Heleně Machovcové objevil zpěváka, textaře a herce, Toma Waitse. Neb dala na něj odkaz na zeď Facebooku. Tohle vše jsem se dočetl o něm na internetu, skutečně jsem ho do dnes neznal. Tom Waits který mě ohromil tím, co všechno ve mě vyvolal. A pak se řekne, obyčejná květnová sobota.
Právě při tom hlasu muže, který je můj vrstevník, jehož jsem vůbec do dnešní noci neznal a zjistil, že má nejen Boží hlas, ale má nádherné texty, některé jsem si díky Google našel, jsem vzpomínal na jednu modrookou brunetku, jménem Vlasta, která měla andělský vzhled, a hlas podobný tomu, co jsem slyšel dnes. Drsný sytý, kontrastní právě s tím andělským vzhledem.
A nejen, že měla podobný hlas, ale i podobně zpívala. Tedy česky. Dávno tomu. Minimálně třicet let jsem ji neviděl. Setkal jsem se s ní asi dvakrát, pak jsem ji jednoho rána vyprovodil ze zadokoláku (zadokolesový motorový remorkér) jménem Jeseníky přes lávku, aby nespadla do vody, který jsem měl uvázaný pod děčínským zámkem, na němž jsem jezdil jako loďmistr a už jsem ji nikdy neviděl.
Díky mému neomalenému čumění na její prsa, když seděla venku před grilem v Atlantiku, se mě zeptala, jestli mám přání, že tak po ní hladově koukám. Odvětil jsem, že mám, jedno jediné a to, že bych jí tu podprsenku rád sundala a zjistil, jestli ty prsa jsou tak hezký, jak se zdají pod tím tričkem. Neurazila se, pouze poznamenala, že nemám nárok. Nejsem v tomto směru celoživotně citlivka, nedal jsem se odradit. Večer plynul, parníky houkaly, letní noc, dojem pouze kazila její kamarádka, která se snažila předvést svou intelektuální převahu, ale mě neokouzlila. Pak někdo přines kytaru, Vlasta začala zpívat, a když jsem slyšel ten drsný alt, viděl modré oči, okamžitě jsem se zamiloval.
Ve třiceti, nebo kolik mi tehdy bylo, mi zamilování do slečny s krásným poprsím, modrýma očima a tmavými vlasy, šlo zcela samo. Rozpovídala se, já se taky rozpovídal, snažil jsem se nevypadat jako blb. Takže, když jsem slyšel dnes v noci zpívat Toma Waitse: I hope I don’t fall in love with you, když jsem předtím díky Heleně vyslechl: „The Hearth of Saturday Night” úplně jsem se ztratil v tom hlasu a vzpomínkách.
Bylo jí i mě jasné, že, tohle neskončí jen tak. Přestože o půlnoci nekompromisně vstala, rozloučila se a řekla:„Jestli mě chceš vidět, buď tu zítra.” Oponoval jsem, že máme jet ráno do Ústí a že nevím kdy a jak se vrátíme. Ať mi dá aspoň na sebe telefon a já ji zavolám. Nedala. Jen řekla: „Zítra.” Celý den jsem na ni myslel. Odpoledne jsem se vrátil, dozvěděl se že druhý den, bereme vlek do Magdeburku, takže neprodleně vyrazil okamžitě ke grillu do Áčka. Kdo zná Děčín, ví, že to není daleko. Byla tam. Pak se začala zajímat, jak to na takové lodi vypadá. Vyzpovídal jsem ji víc, než den předtím, protože tam nebyla ona plochá intelektuálka, co si říkala kamarádka. Zjistil jsem, že není místní kráska, ale odněkud od Svitav. A bude v Děčíně do konce týdne.
Pak už vše bylo jak má být. Ráno jsem ji převedl přes lanštek, dostal sladký polibek, slib, že až se vrátím, určitě se uvidíme. Sjeli jsme do Loubí,zapřáhli vlek, vyrazili „richtung Magdeburg.” Dal jsem ji adresu, ale už se nikdy neozvala. Inu, plavecká láska. Možná měla někoho doma, možná si neuměla, nebo uměla představit, co znamená žít s plavcem, kdy jak se říkalo: „V létě je plavcova žena bez muže, v zimě bez peněz„ Ale v každém případě jsem rád, že jsem ji potkal. Také takový obyčejný den, co začal obyčejně a končil zamilováním. Inu, ono anglické fall in love, má něco do sebe. Člověk do toho vletí ani neví jak.
Pak si poslechne písničku, přečte několik textů, protože moje angličtina nestačí na odposlech, což mi nevadí, zasní se, vzpomínky zrůžoví, ale tak to má být. Vzpomínky na staré časy mají být růžové, protože tráva byla zelená, slunce pořád svítilo, holky byly povolný a měly kladný přístup k milování a vždy hebká prsa. Lodě jezdily do dáli a plavci se pořád smáli. Jo jo. A pak se řekne. Obyčejná sobota a muzika na Facebooku. Ještě že ty sociální sítě máme.
A něco málo pro příznivce, Toma Waitse: I hope I don’t fall in love with you. Takže díky Tomíku a hodně zdraví plus dobrý muziky do dalších let.