Dovolená se blíží, musím dnes cestou na skupinu zakoupit nějakou výstroj a výzbroj.
Dovolená se blíží, musím dnes cestou na skupinu zakoupit nějakou výstroj a výzbroj. Tedy plyn, bundu do zimy i deště, zdá se že Medard funguje a pokud platí pranostika, tak do poloviny července bude léto jako je dnes. Bude se v tom chladnějším počasí, pokud bude chladnější, dobře chodit. Chtěl jsem říct, že už toho moc nenachodím, ale snad nebude aspoň vedro.
Jsem pořád od té soboty ještě unavený. Cítím, že opravdu už toho mám letos akorát. Terapie, divadlo, klienti, hrnuly se starosti na mne ze všech stran. Pravda divadlo je moje starost. Do toho mne nikdo nenutil. Na jednu stranu zábava, na druhou stranu nervy. „Týpek a Jolana,” byl krajíc tak akorát abych ho spolknul a neudusil se jím.
Byl jsem překvapený, jak mi běžely obrazy z mé terapie, z výcviků při samotném představení. Asi jak jsem se uvolnil, cítil jsem, že už průběh není na mě, už jen na těch, na place. Sledoval jsem ten děj, vybavovaly se mi obrazy, jak jsem do terapie přišel, vzpomínal na lidi, se kterými jsem prožil dlouhá léta v důvěrných nesexuálních vztazích, které mne skutečně celoživotně ovlivnily. V tomhle je skupinová terapie nepřekonatelná.
Takže dojetí nebylo ani tak z toho, co jsem viděl na place, ale ze vzpomínek. Dělat divadlo je jiná disciplína, než dělat terapii, kde skutečně musím být na distanc,nenechat se příliš zatáhnout do problému klienta. Mohu mu rozumět, mohu chápat, což nutně neznamená souhlasit, jak si mnozí lidé pochopení a rozumění vysvětlují. Při práci s lidmi, kteří nejsou klienti, nejsou pacienti, se mne dotýká mnohem více jejich nespolehlivost, nedochvilnost, neochota spolupracovat.
V divadle musím být blíž, musím víc spoluprožívat. A nesu odpovědnost za to jak se vše nacvičí. Herec hraje, já nesu odpovědnost za to, jak jeho hraní skloubím s hraním druhých herců. On si může myslet, že ví jak na to, ale odpovědnost nenese. Ani na něm nechci aby ji nesl.
Nemívám potřebu lidem mluvit mimo terapii do života. Když se klient rozhodne, že se nedostaví na skupinu, nebo individuální konzultaci, celkem se mne jeho rozhodnutí, zas až tolik nedotkne. Pokud někdy vůbec. Na ochotnickém divadle, kde účinkuje tolik lidí jako v „Týpek a Jolana” už je mnohem horší a vyvolává u mne mnohem víc emocí, pokud se začnou lidi chovat způsobem: „Je to malá role, nemusím tam dnes být.” Nebo: „Dělám to dobrovolně a tak divadlo je až na posledním místě mých priorit. jdu na svatbu a když to vyjde, tak před představením přijdu a budu hrát.” Chápu, že lidé hrají dobrovolně, bez nároku na odměnu, ale na druhou stranu, si myslím, že závazek hrát, znamená i odpovědnost za to, že svým chováním, nepoškodím ty druhé.
V den premiéry, kdy najednou šest lidí přijde o víc jak hodinu pozdě, nikdo neví, kdy dorazí, opozdilci se chovají jako, že tohle přece je normální. Tak to už jsem opravdu musel jít ven, rozchodit ten strašný vztek, abych se ovládl, neřekl slova, která nejdou vzít pak zpátky. Zvládnout i hysterické výjevy, některých zkoušejících. Měl jsem se sebou mnohem víc, co dělat, než při stejných situacích v terapii.
Nakonec to dopadlo dobře, ale ty negativní pocity, jsem prožíval až do včerejška. Premiéra ledacos přehlušila, ale mnohé další vyvolala. Ono je jedna věc být jako herec za sebe, za svůj výkon, a druhá, mít odpovědnost za celé představení. Najednou, je tady situace, kdy už nejde improvizovat, už není možné říct: „Kryštofe, Petro, tak si zatím tam sedni místo Honzy, Romany, nebo někoho jiného a zkusíme to bez nich.”
Přišel okamžik pravdy a pokud ti lidé nedorazí, jak jsem se minimálně u jednoho bál, že nedorazí, pak těch víc jak sto lidí, diváků na představení přijde zbytečně. A když ti opozdilci dorazí, není čas na pochopení a porozumění, ale musí se pracovat. Zpožděná generálka, všechno zpožděné, tlak a napětí z toho, co vlastně bude? Přišel okamžik pravdy a pokud ti lidé nedorazí, pak těch víc jak sto lidí na představení přijde zbytečně. A když ti opozdilci dorazí, není čas na psychologii a terapii, ale musí se pracovat, aby víc jak ta půlroční práce nepřišla vniveč.
V takových chvílích, jaké se odehrávaly je nejhorší říct těm rozčileným tak jak jsem byl já. „Nerozčiluj se, není to k ničemu.” Ano není to k ničemu, ale nelze lidem zakázat emoce. Takž všechny tyhle rady jsou jen přiléváním oleje do ohně. Abych nevyvolával zbytečné napětí, jsem šel ven a tam jsem se snažil uklidnit. A klidně jsem dámě, která šla za mnou ven aby mi „domluvila,“ co mi tohle radila, jen sdělil. „Zmlkni a jdi pryč. Neříkej mi jaké mám mít emoce.” Naštěstí zmlkla a šla pryč.
Díky terapii, psychoterapeutickému výcviku, jsem se mimo jiné naučil pojmenovávat a vyslovovat své emoce, abych snížil emoční hladinu. Je to nejefektivnější metoda, jak se v případech vzteku nedostat do nezvladatelné zuřivosti. Klidně nahlas říct: „Mám vztek, zuřím, serou mě.” Nehrát si na kliďase, se kterým nic nehne, nebrat ohledy na ty, co mají potíže s emocemi druhých.
Prostě lidé kolem mne v takovém případě se musí smířit s tím, že jejich chování u mne emoce vyvolává. Pokud nechtějí vyvolávat negativní emoce, pak se musí chovat abych nezuřil. Třeba chodit včas, nebo mi nemluvit do práce. Pochopitelně jako každý člověk i já dělám chyby, ale na rozdíl od většiny lidí, se svými chybami umím žít.
Umět žít se svými chybami není nic jednoduchého. Naučil jsem se to po dlouhém tréninku v sebeovládání a uvědomování si svých limitů. „Udělám-li chybu, pokud se z ní poučím, pak jsem vlastně chybu neudělal.” Něco v tomhle smyslu říká Swámi Vivekananda. Jeden z velkých moderních jogínů.
Vlastně teprve, když jsem si všechno promyslel, popvídal jsem si s lidmi kolem sebe, co jsem prožíval. Měl jsem chuť skončit. I přes ten úspěch, nechat toho a už žádné divadlo nedělat. Říkal jsem si, že opravdu nemám zapotřebí se nervovat pro ten okamžik, který pomine a zbude z něj jen ten záznam. Pak jsem si vzpomněl na ten čas, toho procesu a říkal jsem si, že to nakonec za ty nervy stálo. Tedy jedeme dál. Jo jo.