Konečně jsem otevřel knížku od Michala Žantovského „Havel„ kterou jsem dostal od klienta. Měl jsem ji dlouho na pracovním stole.
Konečně jsem otevřel knížku od Michala Žantovského „Havel„ kterou jsem dostal od klienta. Měl jsem ji dlouho na pracovním stole. Nikdy jsem nebyl fanoušek Václava Havla, stejně jako jsem nikdy nebyl jeho odpůrce. Prostě mě ten člověk minul. Pochopitelně jsem si všiml, že se stal presidentem, viděl jsem myslím jeho hru: „Audience.” Víc jsem nestačil, nebo lépe řečeno, nezajímal jsem se.
Jsou lidé, kteří prošli proudem času, jak by řekl básník, zaujali davy. Ty je buď zbožňovaly, nebo nenáviděly. Já se jimi nezabýval. Zřejmě jsem měl důležitější starosti, než spasit svět. Jistě, jsou na světě lidé, kteří onu spásu světa mají takříkajíc v popisu práce. Cítí ono povolání, které je nutká ten svět napravit, opravit, jako můj křestní patron sv.Jan Křtitel, co na poušti volal, „Království Boží se přiblížilo, napřimte stezky Páně.” Pokřtil samotného Krista v Jordánu a pak mu dal Herodes useknout hlavu.
Většina těch světa napravitelů takhle skončila. Proč tomu tak je, se neodvažuji ani interpretovat. Jednoduše to nevím. Havel umřel doma v posteli, tak možná nebyl ten pravý spasitel světa. Nebo byl a nepochopil jsem to. Ale já osobně moc nemusím, nebo lépe řečeno, neobdivuji ty spasitele, co chtějí změnit celý svět a většinou nezmění ani sebe, což bývá docela malér. Tedy jak tak sleduji, změnit svět jde docela snadněji, než sebe. A změnit svět revolucí k horšímu, to se povede všem revolucím. Bohužel. Ta „sametová” revoluce, naštěstí nebyla revolucí, pouze jen komunisté zjistili, že mají možnost skončit, aniž by je nová garnitura pověsila, tak skončili.
O to se zasloužil Havel a další, kolem něj. A myslím, ač jsem míval jiný názor, je dobře, že jsme se obešli bez šibenic. Na devadesátá léta mám hřejivé vzpomínky, Havla jsem zaznamenal, nijak mi nevadil, ani jsem ho nijak neadoroval. Prostě se vynořil člověk, co se uměl na veřejnosti chovat, uměl psát slušné projevy, měl své názory, své slabosti. Jsou lidé o kterých by se tohle napsat nedalo a přesto žiji v přesvědčení o své převaze všeho druhu nad ostatními.
Já prostě neumím vidět svět v těch nejčernějších barvách. Asi proto, že žiji mezi lidmi jejichž morální profil je prachbídný, ale oni se pokoušejí změnit, tím pádem si na sebe vzali tu nejtěžší dřinu. Když člověk na něčem dře, dělá pochopitelně chyby. Chyby odpouštím, naschvály, to už mi jde hůř, ale i tak se dá ledacos odpustit. Nakonec, byl jsem člověk, který potřeboval velmi odpuštění, toho se mi dostalo, někde ne zcela, párkrát vůbec, ale i s tím umím žít. A jestli byl Havel na ženský, chlastal, dělal jiné chyby, možná se mýlil ve svém odhadu světa. Tak se dá říci podobně s Kristem: „Kdo z vás je bez viny, nechť první hodí kamenem.”
Tedy aby i moji ateističtí čtenáři věděli o co jde. Pochopitelně zbožní tuší, který příběh mám na mysli. Ten, jak přivedou cizoložnou ženu před Ježíše a chtějí ho načapat aby ho mohli soudit za rouhání, zeptají se ho, co si myslí o té ženě a jejím cizoložství, když podle Tory a Mojžíšova zákona cizoložná žena má být ukamenována. Neřekl nic, jen napsal do prachu výše uvedená slova. Jako zbožní židé, co vědí, že odsoudit k smrti je velmi ošemetná záležitost, neb Sandherin, neboli židovský soud, co měl tu pravomoc, vydával rozsudky smrti jen zřídka. Velmi zřídka. Takže Židé si ty slova přečetli a hrůzou zdrhli.
Panečku, kdyby měly dnes za cizoložství kamenovat, musel by se otevřít extra kamenolom na šutry, co jimi cizoložníci dostanou do hlavy. Či jiné části těla. A kamenem to fakt bolí. Jako kluk jsem v klukovských válkách párkrát dostal šutrem do palice a je to děsná rána. Takže vidím to tak, že bychom se ničím jiným nezabývali, než kamenováním. Od nejvyšších kruhů až po ty prosté, do kterých patřím já. Lůza by se vyžívala, jak se nakonec vyžívá dnes v internetových diskusích, kdy kamenuje všechny kolem, zaštítěna anonymitou pod rouškou „spravedlnosti” A že to jsou občas šutry, co metají.
Také jsem míval různé názory, které jsem časem změnil. Blbý je, že ne vždy názory které zastávám, jsou mi vždy příjemné. Občas mne usvědčí z rozdílu slova a skutku. Vždycky jsem obdivoval cestovatele, kolonizátory, kteří objevovali svět, kolonizovali, hledali lepší život v dálné cizině a teď se mi nelíbí, když to samé se děje v Evropě lidmi odjinud. Je mi líto zničit tu civilizaci, kterou znám, ale nějak si s tím nevím rady. Pochopitelně ty teroristy pochytat a vrátit. Ten zbytek, co jsou nešťastní lidé, kteří hledají lepší podmínky taky vrátit? Odjakživa lidé cestovali, civilizace se měnily, rostly zanikaly. „Jo jo a včil mudruj synku.”
Svoboda slova, svoboda pohybu, svoboda náboženství atd, atd. Co s tím? Na to se hledá těžko ta nejsprávnější odpověď. Asi najít nějakou tu zlatou střední cestu. Jenže zlatý střed vidí každý jinde. Ten Havel také hledal tu správnou odpověď, zřejmě ji nenašel, ale všechna čest, zřejmě se snažil. Občas se vylil jak váza, ženě věrný nebyl, zřejmě příliš testosteronu. Tohle jsou věci, co bych mu opravdu za zlé neměl. Ale uvidím, až dočtu dál. Jo jo.