Dalo by se říci o včerejšku. „Hořkosladké mámení.” Nebo si zazpívat s Beatles, „Perný den.” Byla premiéra, která dopadla nad očekávání úspěšně.
Dalo by se říci o včerejšku. „Hořkosladké mámení.” Nebo si zazpívat s Beatles, „Perný den.” Byla premiéra, která dopadla nad očekávání úspěšně. Plný dům, víc jak sto lidí přišlo na premiéru mé hry: „Týpek a Jolana,” Kterou jsem si režíroval. Takže skoro by se dalo říci, konec dobrý, všechno dobré. I přes silně nervózní generálku, kdy emoce planuly na všech stranách. I u mne, ačkoliv to nemám ve zvyku. Pozdní příchody, malá koncentrace herců. Chyby v textu. Prostě mizerná generálka, skvělá premiéra. Úplně jsem zíral, jak ten adrenalin, plné hlediště, ty lidi vyburcovalo k takovému výkonu. Až mi místy slzy tekly, jak byli dobří.
Všechno klapalo, divadlo, mejdan, zpívalo se, potkal jsem se s Viktorem Taušem, udělal mi radost, přišel se podívat, pochválil, vysvětlil, mi, co by se ještě dalo zlepšit, jak tu hru ještě při zachování scény a textu dostat do ještě větší dynamiky. Viktorovy postřehy podobně jako postřehy Pavla Kotlíka, který nám svítil celou scénu, byly hodně podobné, takže jsem si je zapsal za uši a při repríze je uplatním.
všechno dobré, až na ten konec. Napřed mi luplo za krkem, a na bolesti zad a krční páteře nejsem zvyklý, takže domu jsem dojel mírně nenaladěný, z té bolesti. Pak jsem si otevřel mail a dočetl jsem se pár nemilých zpráv, kdy se mi dva hodně blízcí lidé omlouvali pro potíže zdravotního charakteru. Ta druhá byla obzvlášť pecka, neb se jednalo o zahájení chemoterapie. Jo i moji přátelé se dostávají do těžkých životních situací. Nezbývá než se za ně modlit a držet jim palce. Víc asi udělat nemohu.
Jsem strašně unavený. Říkal jsem, když jsme jeli domů, že jsem jak po kocovině. Má láska pravila, že to po premiéře lidé tak opravdu cítí, i když nic jako já nepijí. Ovšem, někteří se na rozdíl ode mne po premiéře raději zpijí, aby měli důvod pro kocovinu.
Stejně mi pořád nejde do hlavy jak jsem mohl udržet po dobu víc jak půl roku ty lidi, kteří ani jeden nejsou herci, neuměli mluvit, pohybovat se po place a dostat je do takového stavu v jakém byli včera. Já měl nadšení, a oni nemenší. Prostě jsme se sešli. Pamatuji, když jsem vybíral představitele hlavních rolí, jak někteří na mě tlačili, abych je vyměnil, že jsou hrozní a oni oba najednou vyrostli. Prostě jsem se trefil.
Život je plný zatáček a zvratů. Člověk se ukloní, dostane kytky, prvně v životě jsem dostal kytku, Nevěděl jsem co s ní, tak jsem ji dal vedle mne stojící Radce. Snad se ta dáma neurazila, co mi ji darovala. Kytka byla krásná, jenže já jsem jen chlap. Dárek toho druhu mi udělá radost a pak nevím, co s ním. Všechno dobré a pak se ukáže, jak je život křehký a v té křehkosti náročný. Jo, chvíle štěstí ty se v lidském životě počítají na okamžiky.
Bolest za krkem pomalu, ale jen pomalu ustupuje, zřejmě asi tím, že jsem v teple a trochu se pohybuji, takže endorfiny, tlumí bolest. Plus ibalgin. A udělal jsem si reflexivní masáž. Tak snad do večera, kdy jsem slíbil, že se půjdu podívat do Vily na Štvanici na vernisáž a ještě k tomu oslavu narozenin, se vše vylepší natolik, že nebudu protivný jak činže. Nebývám zvyklý, že mě něco bolí a když bolí, netvářím se vstřícně a vlídně. Jo jo.