Vždycky, když někomu řeknu, že lidé jsou si pomoci, jsou schopni se o sebe postarat, najde se někdo, kdo mému tvrzení oponuje.
Vždycky, když někomu řeknu, že lidé jsou si pomoci, jsou schopni se o sebe postarat, najde se někdo, kdo mému tvrzení oponuje. Někteří lidé tuhle starou pravdu, ověřenou tisíci generacemi prostě z nejrůznějších důvodů, nechtějí přijmout. Nacházejí pro svá tvrzení o neschopnosti jiných, své neschopnosti, nejrůznější důvody. Podíváme-li se ale za jejich důvody, objevíme motivy těchto důvodů.
U jedněch se jedná o přesvědčení o své nadřazenosti, kterou jim skýtají jejich schopnosti, IQ. Díky tomu všemu získávají svou jistotu, že jsou schopni odhadnout, kdo má to aby se byl schopný o sebe postarat a kdo ne. Zdaří-li se jim přesvědčit, případně, a to není nedůležité, utvrdit jiné lidi, že nejsou schopni, získávají nad nimi moc, převahu a z toho plynoucí výhody. Další těží třeba ze své schopnosti se neosvědčit, že přenesou odpovědnost za svůj život, své štěstí na jiné lidi. V obou případech se dá mluvit o manipulaci.
Každý z těchto takto přesvědčených lidí o své nadřazenosti, nedostatečnosti, zažívá velkou emoční nepohodu, jestliže jejich manipulace neprojde u druhých lidí. Ať pokud má učinit jakékoliv samostatné rozhodnutí. Nebo dosud „loajální jedinec” odmítne jeho radu, jeho názor, jeho manipulaci. Každný člověk, který třímá určitou moc, vědomost, má monopol na informace, velmi nerad zjišťuje, že jeho „klient” nabývá jisté samostatnosti. A je velkým traumatem pro toho, který ztratil toleranci svého okolí, jež přestalo věřit „jeho neschopnosti,” a začalo na takto manipulujícím vyžadovat plnění povinností. V obou případech došlo ke ztrátě moci a ztrátě kontroly nad životem toho druhého.
Tohle chování lze pozorovat v jakémkoliv povolání, kde odborníci mající přesvědčení o své výlučnosti a nenahraditelnosti najednou zjišťují, že amatéři zvládnou jisté penzum vědomosti, které jim umožní se osamostatnit. Dříve to bylo v řemeslech, kdy domácí kutilové zvládali řemeslné úkony, které byli vyhrazeny odborníkům. Nebo kdy zaměstnavatel začne vyžadovat dovednosti od lidí, které do té doby šetřil. Třeba z důvodu krize. Pak najednou ti „neschopní” se ukáží jen jako neochotní.
Dnes mnoho zaměstnavatelů tuhle metodu uplatňuje v rámci úspor. Ti kterých se týká tlak, dříve tolerantních zaměstnavatelů nesou požadavky zaměstnavatelů jako buzeraci. Obě strany si potom ujasňují nová pravidla. Konečně, když jsem zvládl základy práce s PC a naučil se sám si administrovat svůj PC, včetně instalace jak OS, tak aplikací, přestal jsem být závislý na dobré vůli svých několika známých z oboru. A ne všichni nesli libě moji samostatnost. Moje samostatnost jim najednou nepřinášela výhody, které měli předtím.
Je velkým uměním rodičů, lékařů, terapeutů nechat čas od času dítě, pacienta, klienta sobě samému. Nechat aby prokázali svoje schopnosti a neměli je pod stálou kontrolou. Rodiče, lékaři terapeuti, kněží, pracovní nadřízení jsou lidé z velkým vlivem na své okolí. Vliv, kterého dosáhli jim mnohdy dává právě tu „jistotu” o správnosti jejich řešení a názorů. Což vyvolává u lidí, kteří jsou přesvědčeni o své schopnosti se o sebe postarat, mít pro sebe vyhovující názory a řešení, odpor k manipulujícím lidem. Samostatní lidé dávají najevo svůj odpor a jsou za své chování trestáni poučováním, urážením, odkazy na vděčnost, tím tedy zvýšenou manipulací, která je má vrátit do původního výhodnějšího stavu.
Vidíme tedy, že samostatnost, asertivita, ne vždy nesou hned jen příjemné ovoce. Asertivní samostatní lidé bývají líčeni a osočování jako arogantní vševědoucí sobci, kteří neberou ohledy na druhé lidi, neumějí se chovat. Vyžaduje se po nich návrat „k dohodnutému způsobu chování,” méně asertivní jedinci se jim snaží vnutit své pojetí asertivity. Mnohdy s e tak děje pod tlakem hrubých urážek. Vyhrůžek vyloučením ze společnosti. Návrhy na odchod z rodiny, z komunity. Mnohdy se tak děje i pod nátlakem anonymů, kteří anonymně je dehonestují, podsouvají jim výroky, které neřekli, nikdy neuvedou pramen, pouze svou parafrázi. Manipulanti si vyhrazují právo urážet, (v zájmu dobra toho druhého,) leč pokud jim kdokoliv pokusně manipulovaný odpoví stejným, okamžitě zapojí co nejširší koalici aby umlčeli své oponenty.
Leč manipulanti zjistí jedno. Narazí-li na člověka, který rozumí jejich manipulacím, nemá problém čelit urážkám, protože díky svému výcviku a desentizaci, plus sebeporozumění,kterým prošel během výcviku, je onen člověk proti nim ve výhodě. Nedá se manipulovat. Netrpí strachem ze ztráty lásky, protože ví, že vždy se někdo najde, kdo mu bude nakloněn, kdo bude ochoten ho přijmout jaký je. To je věc jedna, druhá je schopný udržovat výhodné koalice, která sdružují lidi s podobnými zájmy a potřebami. Takže manipulanti se sice pokusí rozbít ony koalice, zesměšňování, urážením, leč většinou platí pravidlo, že koalice tohoto druhu uzavírají lidé, kteří jsou si charakterově podobní, Proto je velmi těžké takovéto koalice pro manipulující okolí rozbít.
Vrátím se na začátek. Schopnost se o sebe postarat, nevylučuje vědomí, že jsou lidé, kteří potřebují pomoc. Nakonec se ukáže, že lidé, kteří potřebují pomoc, potřebují ji nejvíc v oblasti nalezení pro ně vhodných strategii pro osobní přežití. Plus přímou pomoc, jako finanční, nebo jisté druhy asistence. Četl jsem v poslední době několik úvah na různá témata. Vždy se vytvořily dva tábory, které hájí svá stanoviska. Jeden, který více či méně pochybuje o schopnostech druhých, druhý, který je přesvědčen, že schopnosti lidí jsou sice rozdílné, leč ve velké většině dostatečné aby mohli být samostatní a nepotřevali stálou oporu těch „moudřejších.”
Nepopírám, že jsem ten, který je přesvědčen, že pokud je potřeba je výhodné se chovat asertivně, pak se chovám asertivně, i přesto, že se tohle chování mnohým nelíbí a interpretují ho i jako duševní chorobu, což je mimochodem podle Bible ta největší urážka, protože jak stojí psáno: Kdokoliv z vás zabije, bude souzen, ale řekneš-li bratru svému „Blázne” budeš odsouzen. Jsem rozhodnutý nebrat na sebe ruksak druhých, mít víru, že oni jsou schopni si jej nést sami. Můj přítel Lutera vždy říkal. „Nenes Jeníčku za druhé ruksak. Oni ho unesou a čím déle ho nesou, tím lépe onu činnost zvládají. Díky tomu mají totiž trénink a jsou proto silnější.” Zlatá slova, Jeníčku Lutero, bych řekl já.