Prošel jsem se po bytě, tamhle něco uklidil, tamhle se podíval, kdy jsem, co nakoupil. Našel jsem bagetu, celozrnnou, co jsem koupil předevčírem, a zapomněl jsem na ni. Inu, co se dá dělat?
Prošel jsem se po bytě, tamhle něco uklidil, tamhle se podíval, kdy jsem, co nakoupil. Našel jsem bagetu, celozrnnou, co jsem koupil předevčírem, a zapomněl jsem na ni. Inu, co se dá dělat? Snědl jsem ji, protože pořád mám zapsáno za ušima, že jídlo se nevyhazuje. Nakonec, docela šla ještě žvýkat, dokonce si zachovala chuť.
Občas mě chytne záchvat pořádkumilovnosti, takže posbírám knížky, hadry, knížky uklidím do knihovny, hadry naházím do pračky, vyperu a pak to u mě vypadá, jako že tam žije i člověk.
Povídal jsem si s manželkou jednoho svého dlouhodobě abstinujícího klienta, který ji podle jejich slov vytáčí, svými velkorysými plány na koupi toho, a nebo zase onoho. Bavili jsme se o tom, jestli ona stojí o to bydlet někde na vesnici, jak on ji občas navrhuje, protože pořád byla jaksi nespokojená, že manžel má plány, neplní je, ona je z toho nešťastná, protože ji přijde jako slaboch, co nic nedotáhne.
Nakonec se ukázalo, že ona sama nijak zvlášť netouží ani po zámečku na venkově, ani po tom bydlet za Prahou, že je spokojená s tím, co je. Tedy tak v zásadě, neopomněla podotknout, že jistě by mohlo být lépe. Jistě, že by mohlo být lépe, k tomu se dá vždy přikývnout, stejně jako k tomu, že vždy může být ještě hůře.
Tak jsem ji poslouchala, zeptal jsem se, čím že ji vlastně muž rozčiluje, co konkrétně říká. Nakonec, zkráceně řečeno z ní vylezlo, že ji rozčilují jeho plány, kdy si sedne k internetu a rozjímá, jaké by to bylo, kdyby koupil tohle a nebo tuhle nemovitost. Pak ji navnadí svými úvahami a nic. Jo to chápu.
Ale my mužský musíme snít, musíme si představovat, co bude, co by mohlo být. Mám-li mluvit za sebe, já potřebuji snít, potřebuji se v duchu toulat ve výšinách, abych se v duchu toulat ve výšinách, abych se mohl vrátit zcela prozaicky na zem. Uvědomit si, co by mě to stálo, jestli na své sny mám a jestli je možné je uskutečnit.
Ženy nás drží na zemi (a je to tak dobře) tím, že na nás chtějí na ty pleny, na složenky, na jídlo pro děti. Někteří z nás jim vymyslí automatickou pračku, mobilní telefon a jiné takové ty nedůležité předměty, které pak ženy s oblibou používají k tomu, aby s druhými ženami, nebo svým terapeutem probíraly mužskou neschopnost pochopit, co vlastně žena chce. Jako terapeut tohle u cizí ženy pochopím, u své ženské s tím mám docela starost.
Nic, trochu si zakopu do nějakých pevných předmětů, abych natrénoval kopy. Jde mi nácvik pomalu, ale pořád těžím ze své jógové průpravy. Jen ty kolena, kdyby nebolely. Jeden klient, co ke mě chodí, dvanáct let praktikuje karate a různé jiné bojové sporty, vždy opraví moje chyby, podobně jako je opravuje Václav, oba dva říkají stejné věci, takže je vidět, že ani jeden nekecají. A až trochu potrénuji, vyrazím koupit sáčky do vysavače. Mám poslední prázdný a služka už začíná být nervózní.
Je až neuvěřitelné, jak takový lehký trénink, kdy se malinko zpotím, protože netrénuji do úmoru, mám dost času, neb se řídím tím starým heslem, „čím pomalejší nácvik, tím rychlejší a spolehlivější výsledky,” mi zvedne hladinu endorfinů. Učím se, protože se učit co chci, dělá mi to mírné cvičení náramně době, navíc tím způsobem rehabilituji a nedestruuji se.
Cítím, čím jsem starší, že musím pomalu, opatrně, nikam nechvátat, stejně mistr světa už ze nebude. Stejně je to zvláštní, jsem konzervativní, přitom si spousta lidí myslí, že jsem nějaký větroplach a já přitom mám pořád své zvyky, které měním jen málo. Tohle jsem dnes vysvětloval svému klientovi, když jsme se bavili o tom jestli člověk se má nutit do nějakého zvláštního stavu.
On argumentoval tím, že přeci musí ochutnat jídlo, které ještě nejedl.Nemůže zůstat u jednoho. Jsem mu říkal, že já jsem na svých cestách po světě ochutnal mnoho dobrých jídel a přesto se pořád docela rád držím toho co mám rád. Řízku, bramboračky, bramboráku, a podobných jídel. Divil se, protože mě považoval za dobrodruha, který musí pořád něco nového.
Kdepak něco pořád nového. Víc jak čtyřicet let konservativně chodím pěšky o dovolené. Byly zatím jen tři výjimky, kdy jsem trávil dovolenou jinak než tradičním způsobem. Jsem konservativní v tom, že se držím toho, co mi vyhovuje, i když se to zdá být mnohdy exotické.
Stejně tak se divil mému argumentu, když mi vyprávěl. „Víte nevím, mám ženu, ta mi vaří pořád jiné jídlo, nakoupí kuchařky, projede je, nerada vaří jedno jídlo dvakrát. Co s tímhle, co byste ji řekl? Argumentuje tím tím, že je potřeba změna, jak ona říká.“ Řekl jsme mu. „Tak přemýšlím, co by asi říkala, na to, kdybych ji vysvětlil, že na světě je tolik žen, co sem neochutnal, tedy je musím ochutnat, přeci nebudu mít jednu ženskou za sebou dvakrát i když ona mi vyhovuje a chutná a mám ji rád.” Nad tímhle argumentem se zamyslel. Chytrý člověk, jen se bojí toho, že bude žít jak mu to vyhovuje a stane se z něho pecivál a autista.
Já se nebojím , že mě bude autista a pecivál. Jsem celoživotně líný, dělám jen co chci, co mě baví, dokonce se cítím spokojeně, i když sem nikdy nebyl v zařízení all inclusive. Možná je to hezký, nepochybně to mnoha lidem vyhovuje, ovšem, pro mne to není. Mě baví, nejen o dovolené žít konservativně.
Doma si hrát s něčím, co mě uspokojuje, třeba s PC, číst knížky, koukat na filmy, co si opatřím. Mít jasně rozdělený čas na práci a čas na hraní. Na dovolené sedět na mezi, nebo v autobusové čekárně, tedy občas si udělám i pohodlí a zajdu do hospody se najíst, tomu já říkám usedlý život.
Pohodlná dovolená. Nic se po ty roky nemění, pořád to má stejný průběh. Umím to, stojí mě to málo, tedy není důvod ke změně. Sice jako správný Čech občas nadávám na počasí, ne všude dobře hrajou, ale to už patří ke koloritu dovolené.
Každý si tu usedlost, konservativnost představujeme po svém. Někdo zcela „tradičně” ožení se, má pět dětí s jednou, jiný střídá partnerky, vyhovuje mu ten způsob života, má děti s několika parnerkami. Oba zestárnou, umřou a nechají za sebou, buď spoustu žen, kterým jeden muž mnoha poskytl něhu a lásku, ty na něj s láskou vzpomínají.
Jiný miluje jednu ženu, umře a zanechá po sobě ženu, která na něj ráda vzpomíná. Těžko říci, co je lepšího a co horšího. Nakonec, oba dva udělali někomu radost. Dokonce, a tomu věřím, mají své děti oba dva stejně rádi. Jo jo.
Jinak ptala se jedna dáma v komentáři, proč někteří muži bijí své ženy. Ze smutkem v hlase musím říct. Protože jsou ti mužisilnější, jen z toho důvodu si to dovolí, protože si to ty ženy nechají líbit a protože ti muži i ženy mají mindrák. Každý nějaký jiný. Ale ti mužský, co bijí své ženy, jsou v mých očích těžce zamindrákovaní hrubiáni.