Po víc jak padesáti letech jsem vyrazil na nákup se seznamem. Dostal jsem lísteček, že mám koupit to a to, pochopitelně, kdybych šel nakupovat, co potřebuji, nic takového bych nekoupil.
Po víc jak padesáti letech jsem vyrazil na nákup se seznamem. Dostal jsem lísteček, že mám koupit to a to, pochopitelně, kdybych šel nakupovat, co potřebuji, nic takového bych nekoupil.
Ptala se mě má láska, jak to, že jsem nebyl nakupovat se seznamem, že mi žádná ženská nedala seznam, abych nakoupil. Vysvětlil jsem jí, že si to žádná netroufla. Možná proto, že nevěřila že bych to zvládl, možná se bála, že ji odmítnu. Prostě každá šla nakupovat, pokud jsem u toho asistoval, dělal jsem jen soumara. Táhl jsem nákup a měl jsem řeči, že si má k milenci pořídit nákladního soumara.
Mám to holt těžký, ale zvládám to. Je mi jasné, že čím těžší taška, tím těžší život. Na druhou stranu má takový způsob života výhodu. Dotáhnu nákup domu a nemusím ho vybalovat. Hned si sednu buď k jídlu, nebo se zabavím něčím podstatně zajímavějším, než je třídění a uklízení nákupu. To opravdu nemusím. Většinou mi nic nezbude, než nakoupit a donést plus roztřídit a uklidit.
Každý máme své neoblíbené činnosti. Nevadí mi vaření a mytí nádobí, praní, ale nakupovat mnoho věcí a pak je roztřídit, není můj šálek čaje. Mám neoblíbených činností víc. Když nemusím, prádlo nevěším. V dobách kdy jsem neměl služku, jsem si vyžehlil košili. Jednu. Co jsem žehlit nemusel, jako třeba trenky, protože ty stejně nejsou vidět, nežehlil jsem. Služka a všechny ženský, co znám, trenky žehlí. Nechápu proč? Kalhoty si na frekventovaných místech stejně nesvlékám, mimo koupaliště, nebo WC. Po celodenním nošení vypadají, jako když se nikdy nežehlily.
Ženy mají své zvyky, nehodlám je přesvědčovat, aby je měnily, ale nehodlám je ve všem napodobovat. Jedna ženská do domácnosti zcela stačí. Dvě, jak jsem zjistil, bývá problém, ať se jedná o matku s dcerou, nebo milenka, která je na návštěvě, když manželka není doma. Případně, když se muž stane „hospodyní”, která mluví manželce do práce. Tuhle chybu jsem nikdy neudělal. Žena pracuje, nepletu se jí do práce. Má svých starostí dost, než abych jí přidělával další svými excelentními nápady.
Můj otec, když byl střízlivý, což bylo málokdy, vždy věděl ze všech nejlépe, co a jak by mělo být. Zjistil jsem, že mít ve všem pravdu, být ten nejchytřejší, není zrovna nejvýhodnější pozice pro život. Jistě, člověk si může vymalovat vlastní „zářivý a skvělý sebeobraz”, ale jak se zdá, skvělým a zářivým ho shledává jen on sám. Jinak to má docela těžké mezi ostatními lidmi. Hlavně doma mezi svými.
Pár let jsem svého otce napodoboval, jenže, jak už jsem uvedl. Nebylo to nejmoudřejší chování. Ženy kolem mne tuhle schopnost neocenily. Tedy ocenily, ale ne jak bych si představoval. Mezi muži se tohle chování do určité míry bere jako folklor, mají s tím menší problémy mezi sebou. U žen s tím moc neuspějí. Nutné je ovšem říci, že jen málokterá žena odolá možnosti poradit, když se muži něco nevede, případně když něco dělá, tak ví přesně, jak by co mělo být. V takovém případě, jen některá, ale to jsou skutečně vzácné výjimky, pamatuje na přísloví: „Mluviti stříbro. Mlčeti zlato!”
Úplně živě si představuji, jak dělám něco, jako bylo onehdy ono zasunování pérka do strojku na stříhání a za mnou stojí žena, která mi radí jak na to. Jsem přesvědčen, že být porotní systém v naší justici, tak každá porota, složená čistě z mužů, mne osvobodí pro nutnou sebeobranu.
Ale to jsem se dostal do říše snů. Nic, naučil jsem se sebeovládání a žádnou jsem nezabil, natož zmlátil za nevyžádané rady a úžasné nápady. Občas utrousím hrubé slovo. V tak vypjatých situacích je to pochopitelné. Naštěstí existují ženy, které počkají, jak to dopadne, a připomínky formulují opatrně a vlídně. Není jich moc, jak tak slýchám, ale jsou. Stejně tak muži, kteří udělají vše, jak si žena přeje a údajně bez reptání a hned. Život není ani pro jednu stranu peříčko. Ale jinak to jde. Jo jo.