Život a rituály

Ozvala se mi sestřenice Saša. Jedna z mých mnoha sestřenic, se kterými se stýkám minimálně.

Ozvala se mi sestřenice Saša. Jedna z mých mnoha sestřenic, se kterými se stýkám minimálně. Ne že bych osobně nechtěl, ale život nás rozesel po světě, většina z nich je ve věku babiček a naši rodiče nežijí, takže se ani nenavštěvujeme. Víme o sobě, to jo.

Tak dám na Sašino pozvání a vydám se za ní na Žebrák. V mládí se věnovala hře na harmoniku a jednou byla v Mladém světě vyfocena a byl o ní článek, jako o zpívající mlékařce. Několikrát s tou harmonikou vystoupila i v televizi. To byla tehdy fakt událost. Míla, jako nejmladší tátův bratr, byl na ni patřičně hrdý. Nedivím se mu. Na tu harmoniku hrála pěkně.

Osobně mám tahací harmoniku rád. Dokonce jsem měl zájem ji propašovat do své další hry. Ale z muzikantů na ni nikdo nehraje. Škoda. Veliká rodina, ale těch deset sourozenců umřelo, zbyly děti a ti se mnohdy neviděly čtyřicet let. V mládí jsem se stýkali často, pak méně a méně a teď, (mluvím za sebe) skoro vůbec. U některých je mi to líto, někteří jsou mi méně blízcí, takže ta lítost není tak velká.

Ale tohle bývá normální. Dospějeme a preferuje víc než rodinné vztahy, přátelské vztahy. Do rodiny se narodíme, ať chceme, nebo nechceme, přátele potkáváme, jak jdeme tím světem. Potkáváme a ztrácíme, stejně jako ztrácíme ty blízké. Takže až se vrátí má láska z výletu za uměním, pak bychom se na ten Žebrák mohli vydat. Už jsem tam dlouho nebyl. Naposled jsem přes něj šel v roce 2009, když jsem cestoval pěšky z Prahy do Padovy. Jenže jsem nevěděl, že tam žije Saša. Neviděli jsme se čtyřicet let.

Míla umřel, pohřeb neměl, nesešli jsme se na pohřbu jak bylo zvykem, mrzelo mě to, protože jsem se vše dozvěděl asi za dva měsíce po jeho smrti. Ale bylo to prý jeho přání, aby se nic nekonalo. Rozloučil jsem se s ním aspoň v duchu. Na rozloučení není nikdy pozdě.

Jak vím z terapie, kde se mnohdy také lidé loučí opožděně, protože jsou občas plni křivd a na pohřeb nešli, občas pohřeb nebyl, protože pozůstalí se nechtěli stresovat loučením, aniž by tušili, že se budu stresovat mnohem více nerozloučením, neuzavřením a zhojením té rány. Jiní byli v době pohřbu v kriminále, ty na pohřeb nepustili. Dějí se v tom lidském životě věci. Už jsem se skoro odnaučil divit.

Pořád si myslím, že jakmile opustíme rituály, opouštíme velkou měrou i jistou lidskost a dostáváme se do zajetí břicha a genitálií. Uspokojit žaludek i sex je přirozenost, ale být jen přirození, pak jsme na zvířecí úrovni. Rituály, umění, pravidla, myšlení jsou atributy lidskosti. Být jen instinktivní je z mého hlediska málo. Nejen z mého hlediska. Člověk bez rozumu, pravidel a rituálů se stává netvorem.

Tuhle roli hrály svého času církve. Poskytovaly rituály, poskytovaly vědomí něčeho vyššího, něčeho nadčasového, člověka přesahujícího. V terapii, ať člověk, chce či nechce se vždy na tohle téma dojde. Většina mých klientů zjistí, že bez nějakého smyslu, nestačí jen abstinovat a tím se mít dobře, ale že potřebují něco, co je nad jejich horizontem.

Já sám osobně jsem tuhle potřebu, přes veškerou důslednou materialistickou výchovu, vlastně převýchovu v duchu marxismu leninismu pocítil ve svých dvaceti letech. Od té doby si myslím, že Bůh povolává, člověk buď slyší ono volání, nebo neslyší. Děje se povolávání různou formou. Někdy se tohle děje třeba přes Jógu, někdy přes různé sekty, někdy se ono volání děje přímo.

Zítra svátek všech svatých, pozítří Dušičky. Ještě je dost těch, co dodržují rituály. A jejich dodržování se jim vrací nikoliv depresí, ale asi podobně jako mě, příjemnými vzpomínkami na ty zemřelé, co jsou tu se mnou, dokud jsem tu i já. Necítím depresi, jen lehkou nostalgii, která se mění v úsměv při vzpomínce, jak teta Božena mi dělal řízky, máma mě učila krájet cibuli a přišít si knoflík, aby ji nedělal ostudu, že mě nevychovala. Táta řezat dřevo a chytat pstruhy do ruky, teta Jiřina mě učila vařit lečo a radila mi abych si nikdy nebral vdovu, nebo starší ženu, než jsem sám.

Naučili mě mnoho věcí, které platí od počátku věků až k dnešku. Přes veškeré moderní pohledy na výchovu a svět. Jako lidi máme rádi ty, co přijdou, pozdraví, nekradou, nelžou, umí se chovat decentně, ale nikoliv devótně. Ti jsou právě obrazem těch ideálu a rituálů, které doma i jinde zažili, naučili a přesto jsou sami sebou a jsou osobnosti. I bez neomaleného rozrážení davu ostrými lokty. Co pochopili, že prosadit se neznamená srazit každého, kdo je v cestě.

Naše minulost bude stejná jací jsme my. A podle toho jací jsme, tak na nás budou lidé vzpomínat. Logoterapie ústy V.E.Frankla říká: „Minulost nikdo nezmění, ale je jen na nás co v ní necháme a najdeme, až se jednou otočíme a podíváme se za sebe.”

Nebeská brána