Vyrazil jsem dnes za dcerou a vnukem do Jindřichova Hradce. Ve
Vyrazil jsem dnes za dcerou a vnukem do Jindřichova Hradce. Ve
středu opět poletí do Londýna, tak jsem je chtěl oba vidět. Nakonec
jsme se s dcerou domluvili, že se u mne staví v úterý, přespí oba u mne
abych si je užil trochu víc než jen na jedno odpoledne.
Odpoledne to bylo hezké. Napřed jsem s Dominikem šli koupit
dřevěné divadlo. Vybral si Červenou karkulku, pak jsme se šli
všichni koupat. Museli jsme mu s dcerou, sice pro pobavení celého
okolí ukázat, jak se hraje „spadla lžička do kafíčka.”
Protože se bál do vody. Jsou mu necelé čtyři roky, ale pak se
najednou osmělil a bez jakéhokoliv přemlouvání se začal sám do vody
nořit a nořit, až nakonec dal hlavu pod vodu.
Jindřichův Hradec je pořád krásný. nebyl jsem tam hodně let. Kdysi
jsem tam pět let bydlel, pak jak děti z prvního manželství odrůstaly
a začaly za mnou jezdit, jsem tam jezdil méně a méně, ale po letech
jsem se tam rád vypravil. Společný oběd, koupání, potom ještě
návštěva Muzea fotografie, výstavy Daniela Reynka, to všechno i tom
vedru ukázalo, že je pořád co objevovat, čím se bavit.
Vlastně přes vnuky se pomalu obnovuje taková ta rodinná
sounáležitost. Vnuci jsou třešničkou na dortu. Nejsem už nejmladší,
dlouho vypadalo, že se jich snad ani nedočkám, najednou jsou
tři. Naštěstí jsem nikdy nepřerušil s dětmi kontakt, takže jsem byl
ušetřen toho, že mám vnuky, které neznám, jako někteří moji známí
co dlouhá léta se s dětmi nestýkali a teď ve stáří jsou sami.
Být sám je asi hodně smutný úděl. Týká se to mužů i žen. Jistě,
kariéra, peníze, výmluvy na těžké časy, hrají smutnou roli. Pokud je
člověk mladý, má pocit, že kamarádi, známí, tohle a ještě mnohé
další zastíní všechno. Dá se říci, že jsem minul z valné části
minul dětství svých dětí. I když ne zcela, ale minout ještě své
vnuky, to bych za nejlepší způsob stárnutí neviděl.
Mám toho pořád dost na práci, nenudím se, zdá se že jsem i pro
některé lidi potřebný. Dokonce dnes, když jsme brali benzín v
Miličíně na šel kolem gentleman tak nad pět a čtyřicet. Šel,
najednou zastavil, kouknul na mne, zeptal se mne na jméno a
představil se. Byl mi povědomý, ale šestnáct let jsem ho
neviděl. Prý celou dobu, co opustil blázinec, před těmi šestnácti
lety, abstinuje. „Dobrá práce,” pravil ke mě.
Inu, asi jsem se na tom trochu podílel, ale jen on sám musel
udržet tu změnu životního stylu. Radost jsem měl, to jo. Protože
předtím jsem s Radkou v autě probíral proces terapie závislosti,
vysvětli jsem ji, že jsou věci, které člověka nikdo nenaučí, žádnou
radu nelze poskytnout, protože k nim musí dojít lety, praxí a
zkušeností. K tomu musí mít jistou míru talentu, protože
psychoterapie je o vzdělání a umění, plus intuice.
Takže myslím, že mnohým lidem v mém věku chybí ten pocit, že je
někdo potřebuje. Buď jejich děti, nebo vnuci. Někdy to můžou být i
cizí lidé, pro které jsou potřební. Být nepotřebný, nebo, když
nikomu na tom druhém nezáleží je skutečně jak za trest. A některým
lidem se toho „trestu” samoty a nepotřebnosti dostane až
příliš. Bohužel, mnozí udělají vše pro to aby byli v tom stáří sami
a nikomu na nich nezáleželo.
Tomuhle jsem se opravdu naštěstí vyhl. Jak kdysi zpíval Petr
Spálený v písničce „Hotel Blues.” …být sám, to je
nejtěžší ze všech hříchů, které znám. Žiju dvojím životem, ten svůj
si vysnívám a ve svých snech, hotel Blues já mám… Na rozdíl od
toho, co jede tou nocí a vysnívá si svůj život, tak tohle
nemusím. Mě stačí, že si ho užiji. Jo jo.