Zjistil jsem, že když si napíši blog pro radost, nebude asi zřejmě moc
Zjistil jsem, že když si napíši blog pro radost, nebude asi zřejmě moc
čtený. Natož komentovaný. Se tak zmítám mezi popularitou a radostí. Tedy,
co je mi bližší. Rozhodl jsem se pro radost. Přeci jen popularita blogera
je sice také radost, ale psát o tom, co mě baví, čím žiji, co mi
prosvětluje stáří, je přeci jen zábavnější, než psát o zlotřilých
politicích, špinavých hlučných spoluobčanech různé barvy pleti, politického
postoje a náboženského vyznání.
Čím déle si píši jen tak pro radost a pár kamarádů a klientů, co mě
čtou, uvědomuji si sílu psaní. Sílu toho, jak si díky tomu psaní formuluji
myšlenky, které se mi jen tak převalují v hlavě. Když včera u mne seděl
Kryštof a povídali jsme o jeho úloze vypravěče, udivilo mě, jak hodně se ho
ten příběh „slušného opilce,” co se chtěl ze žalu, nad tím kam
se až dostal, oběsit, dotknul. Otrlý, bývalý opatrovnický soudce, dnes
advokát, se ponořil do toho příběhu, který se mohl stát komukoliv.
Jako terapeut závislých jsem se potkal s lidmi v léčebně, kteří měli
poměrně úspěšný start v životě, neměli ošklivé dětství, měli bezvadné
rodiče, talent, inteligenci, přesto se i jim přihodilo, čemu se říká
závislost a oni se propadli na dno. Na dno, které, když se tam člověk
dostane, se zdá bezedné. Většinou si musí říkat: „Dostanu se z toho,
dostanu se s toho a bude líp.” Pak přijde čas, kdy si to nejen musí
říkat, ale i strašlivě dlouho na tom dělat. „Makat a nefňukat!”
Tohle jsem jsem slýchával od docenta Skály. Měl svatou pravdu.
Můžeme slzet, můžeme nadávat, ale musí se jít dál, nikdo nám ten ruksak
života neponese. Takže i to jsou důvody, proč moc nepíši, takové ty věčně
kritizující blogy, které jsou tak čteny, protože jsem přesvědčen, že jestli
něco potřebuji, sám za sebe, tak nikoliv politiky čestné a poctivé, ale
systém, kterým těm politikům i lidem kolem nás, neumožní být nepoctivý.
Něco jako popisuje Malcom Gladwell ve své knize, „Bod zlomu.”
Zločinnost v New Yorku se snížila, když se nastavil základní systém, který
zamezoval ježdění na černo v podzemí dráze. Tím začali. Padni komu padni.
Policie využila svých pravomocí, začala stíhat tyhle drobné přestupky,
ostří hoši při těch kontrolách přestali nosit zbraně, najednou se drobný
zločin přestal vyplácet, ale i ti mocní se začali bát. I je mohli vláčet
novinami kvůli „drobnostem.”
Není to řešení všech neduhů, ale lepší funkční malé řešení, než naprostá
rezignace na zákon. Kritizovat je snadné, dovolávat se humanity a rozumu,
ještě snadnější, ale opravdu vymyslet funkční jednoduchá pravidla, prosadit
je, už je složitější. Ale ne nemožné. Na to jsem myslel před čtrnácti lety,
kdy jsem zakládal první skupinu závislých a formuloval jsem pro ni pravidla.
Jednoduchá, srozumitelná a snadno vymahatelná. Dodnes jsem je nezměnil.
Fungují.
Ostří hoši, a někteří jsou skutečně ostří hoši, přibíhají
zadýchaní, aby stihli včas začátek, protože jinak jdou domů. Ti, kterým žena
nemohla svěřit ani takovou úlohu, že by došli pro mléko do samoobsluhy, aniž
by se stačili opít, jsou už půl hodiny před začátkem na místě a pokud se
omlouvají, tak takovým způsobem aby na ně nepadl ani stín podezření, že je
to jinak, než tvrdí.
Vše je jen o pravidlech. Chtějí-li lidé aby politici dodržovali pravidla,
musí je dodržovat sami. Musí se chovat tak, aby těm politikům bylo jasné,
že buď svým chováním zapadnou, nebo mají smolíka. Musí být pokrytci, protože
pokrytci sice nejsou upřimní, ale na druhou stranu se snaží zachovat zdání,
aby nevyčnívali, tím pádem dělají dobré věci, které by jinak, kdyby nebyli
pokrytci, nedělali.
Tím pádem se opět dostávám na začátek. Chce-li člověk užít radosti, která
není destruktivní, musí umět pravidla. Znát je a dodržovat. Bez ohledu na
skutečnost, jestli ji dodržují ti kolem něj. Chci-li, aby fungovala terapie,
pak musím být nejen schopný terapeut, ale i ukázněný člověk. Docela blbě by
se mi žilo, kdybych nedodržoval mnou zformulovaná pravidla. Stejně tak se mi
bude žít blbě, když budu očekávat pomoc a sám nepomohu. Těm, kdo ji skutečně
potřebují.
Tohle je jednoduchá aritmetika. „Co chceš aby jiní nečinili tobě,
nečiň ani ty jim.” Neboli, „co uděláš ty druhým, udělají oni
tobě.” Takhle to na tom světě chodí. I když by jeden podle některých
blogů myslel, že žije ve spálené vyrabované zemi, kde se lidé okrádají bez
ostychu. Ano, vůbec nepochybuji, že jsou lotři, není jich málo, ale vážně,
těch slušných je víc. A protože jich je víc, tak se docela dobře mezi nimi
žije. Na parchanty si musí dávat člověk pozor, ale opravdu, nemyslím si, že
žiji mezi samými parchanty. 🙂