Přijela ráno Markéta a odpoledne jsme vyrazili do vsi. Ona autem, já pěšky. Neměl jsem v úmyslu nic kupovat, ale nakonec jsem si udělal radost novým krásným kloboukem.
Přijela ráno Markéta a odpoledne jsme vyrazili do vsi. Ona autem, já pěšky. Neměl jsem v úmyslu nic kupovat, ale nakonec jsem si udělal radost novým krásným kloboukem. K tomu jsem dostal dárek od Markéty, knížku „Mušasi.” Je o jednom z nejlepších japonských mistrů meče. Veliká radost z obojího.
Klobouk je samozřejmě značkový, luxusní a tedy i drahý. Ale chudý člověk si nemá kupovat šunty, protože šunt nic nevydrží. Mám tedy sbírku klobouků. Tři od Bushmana, jeden z Kanady. Typ Fedora, značka Indiana Jones, o něm jsem napsal blog, v němž jsem popsal cestu ze Surrey na Grand Ville Island s Miladou ve Vancouveru a jeden Marlboro. Sice nekouřím, tedy asi bych nemusel propagovat tuhle značku, ale klobouk je vážné krásný. Šel jsem kolem výlohy, uviděl, zatoužil, vstoupil, na hlavu nasadil, do zrcadla se podíval a zaplatil. Takhle jednoduché to bylo.
Nosím klobouky od své cesty na Nový Zéland, což bude v prosinci šest let. A na Nový Zéland se ještě jednou toužím vrátit. Nejsem buddhista tedy docela občas trpím strastí touhy, jak po klobouku, tak po cestování. Nedosáhl jsem jednoduše Nirvány. Asi se málo snažím. Tedy já se Nirvány dosáhnout nesnažím. Cestou do města jsem dnes právě uvažoval o tom, že už tolik let praktikuji jógové techniky a pořád ještě nejsem ani v samadhi, ani jsem nedosáhl Satori. Vlastně je mi to jedno. Už se nestýkám s nikým, kdo praktikuje jógu, nikoho nevyhledávám, jen tak si cvičím svoje techniky a na nic nečekám.
Protože na nic nečekám, jen tak si žiju. Musím říct, že sice mě občas rozčílí operátoři, ale zas to není nic tak dramatického. Občas mě rozčílí politika nebo fotbal. Obojí je morální úrovní svých představitelů na stejné úrovni. Bafuňaři stejně jako politici v rámci svých možností se chovají jak se chovají. Používají podobně špinavé triky na jejímž konci má být výhoda pro ně a jejich klub. Jak poslanecký, tak třeba fotbalový. Z obého těží oba. V poslední době se všichni, nebo skoro všichni političtí komentátoři zabývají Klausem a sportovní fotbalem. Obojí je mizérie. President si vzal do hlavy, že tu EU buď změní, nebo odrovná a fotbalisté chtěli do Afriky. Jak president, tak fotbalisté asi dosáhnou stejného výsledku.
EU se nezmění, stejně jak se zdá dřív nebo později federace vznikne. Do Afriky na MS fotbalisti nepojedou. Čeští osvícenci se v hrobě obrátí, protože to oč usilovali, postupně zanikne. Budeme na tom asi jako jsou na tom dnes Moravané. Mají vlastní moravský jazyk, mluví tedy česky s moravským přízvukem a vzpomínají na Velkou Moravu. To je tak jediný co můžou ještě dělat a někteří si myslí, že jsou národ. Jako stát v EU na tom budeme také tak. Zřejmě asi desetimilionový národ Evropské dějiny nezmění. A tatíček Klaus, nebude vnímán jako tatíček Masaryk. Holt není na to vhodná doba.
Jsem vlastenec, ale zcela jasně říkám, že by mi evropská federace vůbec nevadila. Jedna armáda, jedna měna, jedna zahraniční politika, fotbal může zůstat stejně jako v Británii v oblastni národních svazů a hotovo. Plati jedny daně, jeden velký parlament, všechny ty kecy o národních zájmech jsou stejně jen kecy, kdo bude chtít jít žít jinam, bude si muset zvyknout, že v druhé generaci jeho děti zapomenou, jak jazyk tak národní hrdost.
I o tom jsem přemýšlel cestou do města. Prostě lidé at žijou, kde žijou, pokud jsou lidmi, nic na tom nezmění jazyk, kterým mluví. Pět set let žijeme v nějakém federativním svazku, protože sice máme suverenitu, ale nakonec se ukáže, že ona suverenita je jen iluze. Rakousko, Varšavská smlouva, EU, stále se nám ukazuje, že nejsme ani ekonomicky ani politicky schopni existovat bez úzké spolupráce s okolními státy. To je prostě realita a žádné kecy o národní svrchovanosti tuhkle realitu nezmění. Podobně jsou na tom jiné malé státy v Evropě.
Když tak sleduji naše politiky, mám pocit, že ti jiní horší než čeští být už nemohou. Fotbalisté jsou na tom trochu lépe. Mají lepší pověst v Evropě, než naši politici. Bude jen dobře, když se Evropa opravdu spojí, naše děti mimo domácího nářečí, budou mluvit několika jazyky a budou vědět, že je pravděpodobně mine, to co neminulo ani moje rodiče ani mě samého, to jest, pohled na okupační armády vstupující horskými průsmyky do Čech a na Moravu. Mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, není nejhezčí pohled na ty okupační armády.
Tak jsem se od krásného klobouku dostal až k politice. Doufám, že se skutečně ještě za svého života dočkám, že bude Evropa jako velmoc. Velmoc, která bude důstojným partnerem jiným velmocem. Tohle je po zkušenostech, které Evropa má sama se sebou jediná možná alternativa. Všechno ostatní je hazard. V Evropě s jedním parlamentem a federální vládou bude možné stejně jako jinde mít občanská a lidská práva a ještě si k tomu uchovat jistý národní svéráz.
Hůř než za komunistů už nám nebude. To je realita. Budeme mluvit česky, budeme mít podobné daně jako jinde a zřejmě i podobné příjmy jako jinde. Sice si na tohle všechno budeme muset vydělat, ale tohle zvládneme. Bude to jen na nás. Podle lepších pravidel a podle lepších zákonů. Ona se i ta EU prostě postupně srovná, stejně jako se srovnávaly USA. Stejná civilizace, stejné kořeny, rozdílné zvyky a řeč.
Možná jsem příliš optimistický, ale pohled na naše politické představitele, kteří jsou ochotni za pár korun pro vlastní prospěch změnit zákon, mě říká, že v té velké Evropě k tomu nebudou mít zas až tolik příležitostí.
Zvykneme si na ten superstát, najdeme si v něm svoje místo, budeme se učit od druhých, pokud budeme mít zájem. Učit se jak efektivně dělat věci, co efektivně dělat jdou a jak neměnit věci, které fungují a jen proto, že se někdo rozhodne, že bude experimentovat, tak změní funkční věci. Možná ti, co budou chtít dělat vědu, ji nebudou dělat na Akademii věd, ale třeba protože budou dostatečně schopní a fundovaní v Oxfordu nebo na nějakém jiném špičkovém pracovišti.
Zvykneme si, že ”českou vědu” budou dělat Poláci, Slováci, Maďaři, Němci„ protože třeba bude v Praze takové pracoviště, kde lidé budou mít podmínky pro skutečnou vědeckou práci, a bude nám jedno jestli je to Polák, nebo Rumun, stejně jako je jedno v anglických, italských španělských fotbalových klubech, jestli hráč je Čech, Němec, Ital, hlavně když v klubu odvádí, to na co je najat a za co je placen. U fotbalu to začalo a půjde tohle přes všechny obory. jak ekonomiku, politiku, sport nebo kulturu. Z toho dětinského národovectví se dostaneme, abych mohli být vlastenci a zároveň Evropané.
Ve všech státech, které se rozpadly na základě sebeurčení, ať to byla Jugoslávie, Československo, Sovětský svaz, se životní úroveň snížila. V bývalé Jugoslávii asi nejvíce. Také tam bylo nejvíc mrtvých. Dnes všechny tyhle státy, hledají možnost, jak se někam připojit, být v EU, protože jsou si vědomy, že sami jsou až na Rusko příliš malé, než aby mohly hrát větší roli v obraně i ekonomice. Jestli někdo spolehá na nějaký dodatek, plete se.
Nikdo totiž ani dnes nemůže sudetským Němcům zabránit aby se nezačali stěhovat do Čech. Stejně jako nikdo nezabrání tomu,aby v pražském Metru nebyla slyšet ruština, angličtina, polština, nebo slovenština. Jednoduše ti lidé tu jsou, žijí tady a žít tady budou. Buď se vstřebají, podlehnou českému prostředí, stanou se Čechy, jako se staly Čechy ti Slováci, co přišli za trvání společného státu ze Slovenska do Čech v druhé generaci, kdy děti slovenských rodičů i prarodičů se staly Čechy slovem i duší.
Nebo se změníme v oblast Čech, kde nebudou žít Češi v tom obrozeneckém smyslu. Tomu se můžeme ubránit jen tím, že nabídneme takovou kulturu, takové prostředí aby ti lidé měli pocit, že stojí za to být Čechem, žít v Čechách a jen si občas vzpomenout, že prababička pocházela z jižní Francie a pradědeček byl Ukrajinec ze Záporoží.