Co všechno nemusím? Nemusím se dívat na televizi a mít názor na její program. Nemusím hodnotit ženskou módu, protože ženská stejně jak mužská móda je něco z jiného světa.
Nemusím mít názor na zdravý způsob života, neboť se na něm ještě žádní odborníci neshodli. Je spousta věcí, na které nemusím mít žádný názor, mít nějaké životní cíle a myslet si, že existují.
Celý život se mě ptá někdo na tohle a tamto a chce, abych měl pevný, objektivní postoj. Nějak mě ve stáří opouští tyhle „pevné” názory a postoje. Zjišťuji, že věci se mají občas jinak, že nic není stabilní. Třeba milosrdenství a charita.
Ale tohle už vím dávno, jen mi ta nestabilita vystupuje nějak víc a víc. Jestli je to dobře, se ukáže, ale je mi jasné, že s tím nic neudělám. Ani s tím vlastně nic nechci dělat.
Poslední roky si jen tak žiji. Dělám přesně ty věci, před kterými mě varovali ti staří pánové, co celý život žili spořádaně, bez rizika. Hodně jsem si tohle uvědomil při čtení knihy: „Co řeknete, až pozdravíte.” Četl jsem ji před 25 lety a zjišťuji, kolik jsem toho sice zapomněl, ale kolik jsem si zapamatoval.
Napadlo mne dnes ráno, že jsem kdysi dost dlouho hrál scénář na potulného rytíře zachránce. Zachraňoval jsem dámy, co mají potíže s životem a samy se sebou. Nemám na mysli svou profesi, ale osobní život. Nějak k tomu došlo samo sebou. Dlouho se na mne lepily nějaké smutné dámy, co mají potíže, představují si, jak je zachráním a ony pak zachráněny odkvačí do života.
Občas si později vzpomene, aby se ujistila, že jsem k dispozici. Jenže už nereaguji, neb zase zachraňuji jinou. Reagoval bych jen v tom případě, že bych do oné dámy byl zamilovaný. Scénář zachránce je dost nevýhodný. Ani moc uznání nepřináší.
Ale tenhle scénář potulného rytíře jsem opustil už dávno. Nechávám dámy svému osudu, když odejdou, protože ony vždy odejdou, když zjistí, že rytíř je jen v jejich představách a na místě už je jen stárnoucí muž, co nehodlá se nechat vtahovat do jejich života, který je plný potíží.
Může tohle chování vypadat sobecky, pro mnohé asi i je, podobně jako když sluníčkáři považují ty, co s nimi nesdílejí jejich postoj k ekonomickým uprchlíkům, za xenofobní, rasistické, a sebe sami považují za lidi, co jsou v pohodě.
Takže, nemusím nutně někomu brát názory, stejně jako nemusím ty své obhajovat. Prostě je hlásám. Myslím si, že víc důležité než hmotný dostatek je osobní svoboda člověka. Proto nesouhlasím se socialisty a jejich povinnou solidaritou.
Stejně tak nesouhlasím s různými omezeními. V televizi, v hospodě, kdekoliv. Vyhnali jsme kuřáky na ulici a musíme najednou snášet něco, co bylo hezky pod střechou a nikoho to nerušilo.
Zrušili jsme zvláštní školy, kde děti měly možnost dosáhnout něčeho, čeho většinou v běžné škole nedosáhnou. Třeba získat vzdělání, které odpovídalo jejich možnostem a schopnostem a nezažít diskriminaci ze strany druhých dětí. Ani skrytý nonverbální výsměch, který zraňuje stejně jako ten verbální.
Jeden z důvodů, proč jsem kdysi opustil scénář potulného rytíře zachránce a stal jsem se terapeutem, bez brnění a kopí, byl ten, že mohu v ústraní poskytnout mnohem víc, než jako muž bez bázně a hany na scéně.
Třeba tím, že dokáži upozornit dámu v potížích, že její obličej povídá víc než její slova. Její slova o nemilování toho druhého, zcela nekorespondují s výrazem jejího obličeje, když o tom „nemilovaném” mluví. Stejně tak muže, co říká: „Nechci se vrátit ke své ženě, ona mne pozvala na oběd, nevím, jestli tam půjdu.” A jeho obličej jen září, když o tom pozvání vypráví.
Spravedliví jedinci, celý svět zachraňující, tvářící se, jak jsou v pohodě, velmi rychle zkřiví tvář zlobou, když někdo je upozorní na jejich omyly a naivní představy o možnostech společnosti. Ano, společnost je schopná přijmout půl milionů lidí, kteří si chtějí sami zařídit svůj život, začlení se, nic nechtějí, jen tu možnost se začlenit.
A nebýt schopná začlenění patnácti set lidí, kteří chtějí jen brát. Protože přišli s představou, že jsou nadřazeni vůči domácím. V tomhle směru, myslím, názory měnit nehodlám. Tváře těch „spravedlivých,” přesně ukazují jejich spravedlnost. Bože, ochraňuj nás před těmi spravedlivými.
Nakonec, zjistil jsem, že milosrdenství bývá mnohdy aktem nemilosrdenství, protože zbavuje člověka, kterému je neustále poskytováno milosrdenství, ochoty něco dělat pro sebe. Tahle neochota dělat něco pro sebe je nejhorší výsledek, jaký se může tomu člověku stát. Dřív nebo později se tak stane vyvrhelem lidské společnosti.
Nechme žít ty, co chtějí kouřit, pít a fetovat svému osudu. Nechme ty, co chtějí provozovat svůj obchod, řemeslo, živnost také svému osudu. Ti i ti, ponesou břímě svých činů, nebo ponesou úspěch svých rozhodnutí. Jsou věci, které si nemusíme koupit, jsou televize, na které nemusíme koukat a jsou místa, kam nemusíme chodit.
Bráním svoji svobodu v okamžiku, kdy mi někdo fouká kouř do obličeje, ale nemám potřebu brát někomu svobodu, jestliže chce žít svůj scénář, opakovat své chyby a být nepoučitelný. Třeba žena, která si opakovaně vybírá nespolehlivé partnery. Má právo na ten výběr, ale já osobně nijak nesdílím s ostatními názor, že je třeba jí pomoc. Pokud sama nechce nic s tím dělat.
Chce-li děti, pak se o ně musí postarat. Ona sama. Jen a jen ona sama je odpovědná za svůj výběr otce svých dětí, za své rozhodnutí se otce zbavit. Má práva, má povinnosti, nechci nést její povinnosti na svých bedrech.
Svoboda člověka je těžká. Člověk zlomí prokletí, které mu naložili předci, osvobodí se, ale jak říká Eric Berne: „Zbavím-li se prokletí, zbavím se i ochrany, které ono prokletí nese.” Svoboda poskytuje málo ochrany, ale mnoho příležitostí.Jo jo.
…byl to jen úvod, potíží je průvod, život je bezvadnej pro toho, kdo to s ním umí… tak už mi nefňukej, že je život divokej a zlej…