Na skupinu jsem vyrazil včas a bez váhání. V metru se nic zvláštního nedělo až do chvíle, kdy mě oslovil mládenec kolem třiceti.
Na skupinu jsem vyrazil včas a bez váhání. V metru se nic zvláštního nedělo až do chvíle, kdy mě oslovil mládenec kolem třiceti. Tedy slušně mě pozdravil, já neméně slušně odpověděl a tázavě se na něj zadíval. On mě vysvětlil, že byl na pav. 35 před deseti lety. Byl čistý, střízlivý a slušný. Pochlubil se mi, že čistý od návratu z terapeutické komunity. Z čehož jsem usoudil, že se jedná o narkomana. Přiznal jsem, že si ho nepamatuji protože jsem si jméno ani tvář nevybavil, ale potěšilo mě, že on si vybavil mě. Pochlubil se mi, že vykonává povolání popeláře, oženil se, koupil si se ženou byt a pilně oba pracují aby řádně spláceli. Choval se ke mě hezky a mluvil o mě vlídně.
Takže jsem měl radost. Zase jeden, který sem tam udělá člověku radost. Radost z toho, že ta námaha není zas až tak zcela zbytečná a že se po světě toulají lidé, kteří ač mnou léta neviděni, prosperují, žijí poctivě, mají svoje místo ve společnosti. Konečně řidič popelářského vozu značky Mercedes, není jen tak někdo. I když, jsou tací mezi námi, co by jím opovrhovali. Konečně jsou tací mezi námi, co mi dávají velmi s chutí a rádi svou nadřazenost, protože jsem byl ve svém životě, dlaždičem, klempířem, krmičem dobytka, loďmistrem, terapeutem. Tím vším jsem byl a byl jsem tím vším rád a jsem dodnes na svou minulost hrdý. Čtyřicet pět let poctivé práce. Za co bych se asi tak měl stydět? Že jsem se čtyřicet pět let poctivě živil a živím?
Zrovna dnes jsem diskutoval s jedním klientem, který si tak trochu stěžoval na svou dceru, že si pořídila dítě s jedním chlapem, teď čeká druhé s jiným chlapem, a on doufal, že ona si dá trochu vyšší cíle. On sám, ten klient, je dnes velmi úspěšný člověk, který rozhodně nepočítá drobné před samoobsluhou. Bylo slyšet z jeho hlasu zklamání, kam že ta dcera směřuje. nedivil jsem se mu, rozuměl jsem a chápal jsem že má o ni starost. Samozřejmě, má v těch třiadvaceti letech různé zádrhely, ale nakonec si mazaně našla chlapa, který je ochoten se starat o ni, o její dítě a i dítě, co spolu čekají. Neviděl jsem to tak dramaticky jako on. Vysvětlil jsem mu, že si vlastně ze svých karambolů vzala poučení, mazaně si našla slušného chlapa, což ne každá svede, a jestli dnes nemá ono vzdělání, co by si tatík přál, jistě jak tomu věřím, ji její nevzdělanost začne jednou pálit. Pak s tím ona sama něco udělá.
Vím, že si mě poměrně váží, tak jsem na misku vah hodil část svého osobního příběhu abych ulehčil jeho zklamání. Vyprávěl jsem mu, jaký jsem byl zcela nevzorný chlapec ve svých třiadvaceti. Jak by nikdo, ale naprosto nikdo nevsadil v pět a dvaceti na mou budoucnost, protože podle mého způsobu života od dvaceti do pět a dvaceti jsem žádnou budoucnost neměl, vypadal to, že jsem všechno promarnil, sport, vzdělání, vztahy, prostě všechno. Takhle to vypadalo a přesto jsem se s tímhle prokousal. Ve dvaceti pěti letech mě ovanul Duch Svatý. Z ničeho nic jsem se probral, začal jsem se bát o život, změnil jsem ten život, z chlastu jsem plynule přešel do abstinence a hledal sám sebe a své místo ve světě.
Tohle mi vydrželo osm let, potom jsem znovu začal tahat smrt za fousy, abych se nakonec před samotným vchodem do pekla zastavil po roce a znovu začal. Ten klient můj brožovaný příběh v určitých částech zná, jenže vyprávěl jsem ho z toho důvodu, že je mi dnes šedesát, dělám tuhle práci i přes svou nezářnou minulost raného mládí. Dokonce jsou i lidé, kteří si mě váží a mají za to, že jsem jim v životě, přes všechny své úlety prospěl. Takže, jaký je důvod si myslet, že zrovna on má nepoučitelnou dceru? Ono škola života v hořkosti a pádech není tak úplně na škodu. Nakonec moje nejstarší dcera se také probrala kolem dvaceti pěti let a usoudila, že střední škola s maturitou není málo, ale vysoká je víc a odjela do Anglie aby dosáhla nějakého dobrého vzdělání. Což se jí zdařilo. Ale zase ty děti nemá. Zatím.
To byl taky obsah dnešní „Rodina a já.” Dospělé, svobodné, bezdětné děti, kolem třiceti. Mají vzdělání, nemají děti, bojí se vztahu, bojí se závazku, hledají toho pravého, dokonalého a po nocích jim tečou slzy samoty. Sice ten pořad byl takový uvolněný, nijak dramatický, příjemní lidé, jedna herečka, která účinkovala v jednom dílu Rodiny, který jsem s Ivanou napsal a pak ve „Vyvolávač emocí,” kde byla vlastně za protagonistku kursu zvládání zátěžových situací. Hezky si povídali, ten kluk co tam vystupoval byl fakt chytrý, Rita taky byla chytrá a slušelo jí to.
Jinak jsem byl rád, že jsem nebyl spoluautor, protože bych se musel rozzlobit na ty herce, co hráli ty scénky. Ach jo, Alan tak nadaný režisér a takový materiál mu dávají. Bylo mi líto, protože špatně napsané to nebylo, mělo by to i vtip, akorát ty herecký výkony nic moc.
Ještě se vrátím k tomu svému mládí. Nevzpomínám na něj s nijak zvláštním děsem, naopak vzpomínám na něj docela rád. Byl jsem a vlastně jsem toulavá neklidná duše. Měl jsem zvláštní schopnost se dostávat systematicky a stále do maléru a potíží. Támhle jsem se popral, támhle jsem hulákal po nocích, děvčata mě milovala a zároveň mě s úlevou opouštěla. Tedy některá aby mě za pár let, když mě potkala, říkala, „bylo to s tebou hezký, ale na celý život by to nebylo.” Což měly pravdu, ovšem doufám, že jen málokterá na mě vzpomíná ve zlém. A uměl jsem a umím se z těch maléru dostat, je fakt, že posledních dvacet šest let se zas do nich tolik nedostávám.
Tohle všechno občas moji zamindrákovaní „kamarádíčci” různě z netu mi předhazují, vytýkají mi můj způsob života a nevědí, že bych si snad ani moc nepřál ten život změnit. A čím víc mi ho předhazují, tím víc ve mně vyvolávají vzpomínky na ty všechny krásné chvíle, které jsem i tak prožil, bezva lidi, které jsem potkal a krásných holek, co jsem líbal pod rozkvetlým stromem. Hodně jsem se naučil. Byla to škola psychologie, vztahů, zvládání života v krizi. Ale také škola setkávání se s lidmi, které jsem měl potkat, s lidmi, kteří měli kouzlo a charisma a byli schopni mě bez předsudků a pých vzít mezi sebe a ocenit mou zkušenost, dát na ni. S lidmi, se kterými mě pojí podobná minulost a stejně dobrá přítomnost.
Minulost nikdo nezmění a minulost zůstane zapečetěná. Jak říká jeden z mých oblíbených terapeutů, Frankl. Je na nás, co v ní zůstane zapečetěno, aby tam nebylo jen to, co bychom neradi někomu ukázali. Ten popelář mě potěšil, protože i on je moje minulost a i on zůstane v mé minulosti s jinými jemu podobnými zapečetěný. Howg, domluvil jsem.