Zachránci a nezachránění 4

Neúčinné požadavky, neúčinné hrozby. Hrozby a plané vyhrůžky stále se opakující. To je základní heslo a způsob jednání mnohých zachránců. ať z okruhu rodin, známých, kolegů.

Neúčinné požadavky, neúčinné hrozby. Hrozby a plané vyhrůžky stále se opakující. To je základní heslo a způsob jednání mnohých zachránců. ať z okruhu rodin, známých, kolegů. Vyhrožují, vyhrožují a stejně nic, znovu jdou hledat, znovu omluví neúčast v práci, znovu zaplatí dluhy. Nadávají, zuří, pláčou a nic. Vyhrožují, urážejí se a nic. Nic, protože jsou jen komičtí.

Komičtí svým vyhrožováním. Nikdo z těch co jim vyhrožují je nebere vážně. Maximálně se rozzuří, protože jsou si vědomi toho, že se rozzuřit smí. Nic jim nehrozí za onu agresi, žádná odveta, vyvolají strach a pak si užívají. Užívají si toho, že se jich druzí bojí. Většinou. Někteří nejsou rádi, a nechápou, z jakého důvodu se jich bojí. Ti jsou většinou nejhorší. Mají své chování za normu.

Zachraňovat agresory je velmi obtížné, ještě navíc agresory, kteří neváhají užít násilí. Sám za sebe, lidem, u kterých hrozí nebezpečí fyzické inzultace říkám, že nemám potřebu je zachraňovat proti jejich vůli.Záchranu takových lidí i když jim jde o život nepovažuji za svůj job, a jestli někde leží opilí a hrozí, že by mě při záchraně napadli, pak zavolám policii a záchranku a přenechám tuhle záležitost jim.

Nechovám se jako hrdina na rozdíl od některých mých klientek, kteří riskují život při záchraně manžela ležícího opilého na ulici, kam jej čas od času jedou zvedat a on je za odměnu zkope, nebo na ně třeba ležící šlápne. Přišla jednou jedna klientka s tím, jestli je normální, když se jí takové chování manžela nelíbí. Vyvolala touto otázkou zděšení. Ani ne ta u mne, ale členek skupiny, kterou vedu. Mám na mysli skupinu pro spoluzávislé. Dvěma z jejího vyprávění bylo až na zvracení.

Nedivím se. Ale slyšel jsem dost, viděl také dost, takže chápu onu krásnou, mladou ženu, která má důvod setrvávat se svým manželem, který ji klidně v hospodě prohraje v kartách, již její tchán řekne v opilosti, že si to s ní rozdá a pořádně ji to udělá, protože nemá děti. Nemá děti ačkoliv je léta vdaná a děti nemají jen děvky. Proto on s ní jako s děvkou může jednat. Tohle říká tchán a jeho syn mlčí. Chápu ji, protože ona nejen že je krásná, ale i chytrá a schopná, živí svého muže, vozí ho do práce a s práce, dělá všechno co je potřeba kolem domu. Prostě dokonalý servis a pokud není dokonalý servis, pak následuje sankce. Rozumím proč se ptá. Jestli je normální, že se cítí tak ponížená? Miluje, věří , je silná, jako málokdo a cítí se ponížená a nerozumí tomu pocitu. Její síla je v tuhle chvíli proti ní.

Vysvětluje mě i skupině, že její muž ji říká, že se nedá nic dělat, protože jeho když to chytne, tak se nezná. Ona se musí smířit stím že je takový. Takový plný zla. Vypráví a stále se usmívá. Ten úsměv mě zaujal. Po delším zkoumání vidím, že je to maska, která skrývá bolest a strach. Typická „silná žena,” která musí sobě a celému svět dokázat, že vynese toho dvoumetrového stotřicetikilového chlapa na zádech do desátého patra. Ted je, volně řečeno, asi v pátém patře, a přišla se zeptat jestli není slabá, protože ho už neunese.

Ptám se jí na kontrakt? Jaký kontrakt se mnou přišla uzavřít. Čeho se týká? Záchrany manželství, rozvodu, nebo úplné změny chování manžela. Případně, ale to až uplně na konec, jestli jde o její záchranu. Zcela bezelstně odpovídá že neví. Mezi tím členky skupiny hlavně ty déle docházející, na ni chrlí sadu doporučení a rad, které klidně přeruším a zeptám se co se s nimi děje. Jsou bezradné, plné bezmoci, vzteku a hněvu. Až v tomto momentu, když popisují svoje pocity, krásce s krásným jménem lehce povadne úsměv a zdá se že uroní slzu. Ale jen zdá, neuroní. Zatím ne.

Nakonec vypráví, jak se její manžel kdysi, když ho poznala a on těžce chlastal se zlepšil, když mu řekla, že takhle to dál nejde, že ho opustí, tak na nějaký čas dal pokoj. Stále se usmívá. Připouští, že chování jejího muže, tchána i švagra je ponižující, ale ona musí tuhle situaci zvládnout, protože nerada ukazuje že je slabá a nikdy nepláče. Nikdy už mu neřekla, že ho opustí, takže potom vše postupně při starém.

Tomu jejímu prohlášení rozumím. Potkal jsem pár takových žen v životě. Všechno zvládaly, všechno vydržely, některé se zcela úplně nezbláznily jako moje matka a dokonce skoro všechny své muže přežily a pohřbily. Moc radosti v životě neužily, zato si dokázaly jak jsou skvělé a dobré.

Pokud to někdo nechápe, pak je těžké někomu vysvětlit, že onen malý zisk, pocit ze své dokonalosti a síly nahradí vše ostatní. Tak to jednoduše je. Takových lidí je víc. Jen proto aby sami sobě dokázali, že jsou lepší než je okolí vidí a než vidí oni sami sebe. jen proto, že jsou přesvědčeni, že druzí je mohou milovat a mít v úctě jen tehdy, když unesou ty nejtěžší zkoušky a pokud si chtějí z nich ulevit, jdou se zeptat jestli jsou normální, když se jim zdá, že je to nějak pro ně takové chování tech co zachraňují, povyšují, tahají ze žumpy, normální.

Většinou se jim docela uleví, když je já a skupina ujistí, že nemusí být až tak skvělé aby je brali ti ostatní za normální lidi s nimiž stojí za to se bavit. Ovšem neuleví se jim hned, také i tahle úleva příchází časem a poznáním.

Lidé tohoto druhu, zachraňující druhé, mají smůlu v tom, že pokud se jim nepovede takovýto případ zvládnout, mají za to, že kdyby byli lepší, silnější, chytřejší, pak že by tu situaci zvládli. Nevyvracím jim tuhle pověru, protože oni časem přijdou na to, že jsou věci které nemají ve svých možnostech a jejich repertoár je omezený. Přijdou na tuhle moudrost většinou až ve skupině. Po čase.

Někdy na to přijdou v nemocnici a někteří by na tuhle moudrost mohli přijít v márnici. Buď je agresor zabije a nebo oni zabijí ze zoufalství agresora. Ale v márnici, většinou asi člověk už na nic nepřijde. Tam jen tiše mlčí. Nejvíc je mi vždy líto těch obětí, které trpí, trpí jejich děti, jejich příbuzní a oni jen čekají? Nikdy jsem nepochopil na co? Po třiceti letech, když už nemají moc šancí znovu navázat vztah se osvobodí jeho někdy její smrtí a vlastně jsou utahané životem a hledají smysl něčeho, čeho by se tak chytli.

Problém se záchranou agresorů je v tom, že agresor zná pouze dvě emoční polohy. Strach a zastrašování. Je frustrovaný mnohdy strachem z odmítnutím, strachem z nepřijetí, strachem že nebude shledám dost dobrým. Agresoři, kteří svou agresi uvolňují pod vlivem alkoholu, nebo i drog, často se ptají. „Máš mě rád?” Většinou tuhle otázku kladou, jako úvod k napadení. To je jeho druhá poloha, zastrašuje, protože, když ho nemají podle jeho mínění rádi, aspoň se ho bojí.

Ve skrytu duše většinou touží stejně jako feministky po lásce a přijetí. Feministky po lásce opravdových mužů a pokud je nenajdou, jsou vůči mužům agresivní. Muži agresoři, po lásce opravdových žen. Pokud ji nenajdou zastrašují. Začarovaný kruh. Mají strach z odmítnutí, proto mnozí mlčí a pijí, čím víc pijí, tím jsou horší, čím jsou horší tím méně šance na přijetí.

Zatím zde mluvím o agresorech, kteří jsou agresivní ze strachu z nepřijetí. Nikoliv o patologických chladnokrevných zabijácích. Tam změna není možná. U agresorů, které jsem dosud popisoval se většinou jedná o jedince, u kterých je možná změna, kdy se zbaví svého strachu díky přijetí a pochopení. Jenže, pokud pijí, fetují není přijetí a pochopení díky projevované agresi možné, tam funguje jen a jen pouhé vzdálení se do bezpečí.

Ony týrané ženy, které někdy věří, že svou láskou zachrání své muže tyrany, kdyby pochopily, že nejlepší záchrana vztahu, je vzdálení se do bezpečí. Teprve pak někteří agresoři pochopí, že pokud nezmění své chování a nezačnou se ovládat, protože vždy jsou schopni sebeovládání.
Nebudou mít nic. Ani lásku, ani ženu, ani děti , prostě nic.