Zachránci a nezachránění 2

Rozdíl mezi amatérským zachráncem a profesionálním přístupem spočívá v několika věcech.

Rozdíl mezi amatérským zachráncem a profesionálním přístupem spočívá v několika věcech. Ta první se týká toho, že profesionál udrží onen, mnohými lidmi kritizovaný odstup a není zatížen emočně natolik aby viděl děj více plasticky a reálně. Jestliže se recidiva velmi dotýká členů komunity,vyvolává polemiku až agresi je to známka toho, že členové komunity jsou více labilní než je záhodno pro ně samé. Ale od toho je terapie, aby se naučili se svojí labilitou zacházet a stali se stabilní.

Lidé, kteří se na mě obrátí písemnou formou, mají potíž přijmout skutečnost, že poradenství nebo terapie se dá těžko dělat tímto způsobem. Většinou mi vylíčí příběh alkoholika, feťáka, který je stejně jako oni v debaklové situaci. Netuší, že nelze příliš poradit bez skutečného setkání. Při skutečném setkáni terapeut také zjistí a odhadne možnosti „zachránce.”
Lidé, jež jsou sami abstinující závislí mnohdy zachraňují člověka, který se teprve do debaklové situace řítí. To trvá někdy jen jedno odpoledne, jako u jednoho mého bývalého klienta, který během odpoledne stačil prohrát 250 000 Kč, rozbít pod vlivem, alkoholu auto za milion a spáchat dva trestné činy, z nichž jeden byl kvalifikován jako útok na veřejného činitele. Tady se toho moc nedá zachránit ze záchytky ho nevytáhli a z cely předběžného zadržení, až movitá maminka, která mě později asi půl roku navštěvovala, aby se z toho vzpamatovala. Se skupinou tahle událost zamávala šeredně. Kdybych měl reagovat, tak jak lidé předpokládají že reaguji, pak bych tuhle práci dlouho nedělal. Oni onu zkušenost a odstup nemají. Nemohou ji mít. Z nejrůznějších důvodů. Jak si časem ukážeme.

Lidé, kteří nemají výcvik a odstup od situace, se snadno nadchnou, snadno zapálí a v okamžitém nápadu vyvinou obrovské úsilí o záchranu recividujícího jedince. Nemají na starosti více klientům nemusí se mnohdy ohlížet na další, nemají jiné závazky. Předpokládají, že stejně jako oni má každý enormní zájem o záchranu, toho, který postupně téměř nepozorovaně mnohdy směřoval k recidivě. Jistý čas abstinuje, dává do pořádku své věci a najednou nastane většinou plíživý obrat, kdy organismus závislého, který nemá například příliš velkou motivaci setrvat v abstinenci udělá své. Nastane relaps, který přejde do recidivy, onen jedinec se dostane do potíží, a v tom se objeví zachránci. Dokonce i on sám požádá o pomoc. Většinou je ale žádost spojena s tolika podmínkami, že jim je velmi těžko vyhovět.

Ti zachránci se přesto pokusí vyhovět a udělají co je v jejich silách, jedou k němu domu, stráví s ním den a no, domlouvají mu, volají mě, samozřejmě většinou v noci, nebo mi napíšou mail v sobotu odpoledne, případně v neděli v poledne. Žádají o intervenci abych zařídil přijetí do léčebny. Případně, že mi ho přivezou, abych s ním promluvil. Obvykle to bývají lidé, kteří nechodí na mé skupiny, ale lidé, kteří mají na mě kontakt a domnívají se že vahou své autority zasáhnu a stane se zázrak. Přiznám se, že v žádném případě nesouhlasím s tím aby recidivistu přivezli ke mě, většinou s ním nechci mluvit po telefonu pokud je „řádně upravený.”

Zastávám názor, že i s mírnými opilci pokud jsou sťatí, je ztráta času hovořit i telefonicky. Kořalka a drogy rozumu nepřidají. Výjimka jsou někdy hráči. Ti bývají většinou střízliví a velmi často uvažují o sebevraždě. Zachránci dělají hrdinné kousky, hraničí s rizikem osobního poškození. Velmi často se jejich cíle k záchraně dostanou během pokusu o záchranu do psychozy, nebo propadnou zcela nevypočitatelně agresi. Někdy nejde o nic jiného, než ze zachránců vydyndat peníze.

Ti nejhrdinštější si ho dokonce vezmou k sobě domu. Aby se neupil, neudusil, nevyvedl něco. Mají strach jak to s ním dopadne. Obvykle nedají na můj názor, že pokud není v ohrožení života, tak nechat ho sobě samému, maximálně zavolat do léčebny, domluvit se s přijímací kanceláří a případně odvézt s jeho souhlasem na detox. Udělají mnohem mnohem víc.Bohužel ne k prospěchu zachraňovaného.

Dáma, která mě obviňovala z útoků na svou osobu, vycházela a chovala se stejně jako někteří zachránci způsobem, který je celkem srozumitelný. Dostala informaci, která neodpovídala jejímu očekávání, cítila můj nesouhlas a vnímala informaci jako podceňování jejich schopností, znevážení jejího úsilí. Komentář i citace odpovídají tomu co zde říkám. Uvádí útoky a necituje. Jen říká, útočil, stejně tak říkají ti co chtějí zachraňovat v tom smyslu. „Zase je chytrý.” Pakliže se ji situace vymkne z ruky, mají za to, že kdybych jim poradil jak na to, jak s ním mluvit, co mu říci měli by úspěch. Vlastně jsem jim „jejich úspěch sabotoval.” Nechtějí slyšet na jasnou a srozumitelnou informaci, sázejí na náhodu, doufají že se jim povede zázrak. Občas se něco povede. Dotyčný, dotyčná vystřízliví, pokývají hlavou, oni se zaradují jak zvládli situaci, opustí ho, on jim slíbí, že půjde do práce, k lékaři, k Jílkovi a za dva tři dny zjistí, že je buď ve stejném, nebo ještě horším stavu.

Situace se opakuje. Do úplného vyčerpání. Zachránců. Matky, kamarádi, milenky ti všichni a ještě mnozí další se pokoušejí aby přestal pít, fetovat, hrát. Sebemenší jeho polevení v pití, fetování berou jako zlepšení. Často mě o tom informují s vítězoslavným tónem v hlase, kdy mě sdělují jak jsem se mýlil mou informaci o tom, že se pravděpodobně jedná jen o oddechový čas než se z chlastu a fetování případně z hraní oklepe, reagují nevrle. Obviňuji mě, z nedostatku odbornosti, nehodlají přijít, protože problém je vyřešen. Po těchto informacích se vždy stáhnu zpátky, věnuji se těm, které mám v péči a dál nijak nic nepodnikám.

Problém všech těch zachránců je jednoduše v malé odolnosti, kterou mají. I ti nejodolnější velmi rychle zjistí míru svých sil. Pak většinou reagují stejně neadekvátně. Většinou rychlým odchodem. Kupodivu, tím přestanou překážet skutečné terapii a skutečné pomoci. Tohle konstatování není ani výsměch a ni pohrdání. Automechanik daleko rychleji než jí najde závadu, a odstraní chybu. Sestra, která přijde do terapie spoluzávislých se dozví, že není ani tak v problému, nevědoucnosti, ale pouhopouhé emoční a manipulační odolnosti. Lidé pracující se závislými procházejí dlouholetým výcvikem, supervizí, kde pod kontrolou dalších kolegů se trénují v umění nedat se manipulovat, vydírat, rozeznávat své skutečné možnosti, naučit se smířit se svými možnostmi a ty využít ve prospěch jak svůj tak toho, koho původně chtěli zachránit, ale neměli v danou chvíli na efektivní pomoc.